Č. 7531.

Závodní výbory. — Řízení správní: I. Při rozhodnutích rozhodčích komisí podle zák. o záv. výb. nutno přesně rozlišovati mezi enunciátem a důvody. — II. Rozhodčí komise je příslušná rozhodovati o přípustnosti propuštění člena záv. výboru, není však příslušná rozhodovati o platnosti (bezúčinnosti) jeho.
(Nález ze dne 7. listopadu 1928 č. 29768.)
Prejudikatura: Boh. A 2045/23, 2719/23, 2956/23, 3427/24, 5546/26.
Věc: Firma Josef R., akc. spol. v T. (adv. Dr. Erich Schicketanz z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v D. (za zúč. záv. výbor adv. Dr. Jos. Poláček z Teplic-Šanova) o propuštění členů závodního výboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Záv. výbor zřízený ve st-lčině sklárně v D. oznámil rozhodčí komisi, že správa závodu propustila z práce následkem zastavení výroby v závodě též několik členů a náhradníků záv. výboru, a žádal, aby rozh. komise vzhledem k tomu, že v závodě dosud pracuje přes 40 dělníků, výpověď zrušila. Rozh. komise nař. nálezem prohlásila propuštění členů a náhradníků za bezúčinné a v důvodech svého rozhodnutí uvedla, že v daném případě nesměli dotyční zaměstnanci býti propuštěni bez souhlasu rozh. komise, poněvadž v době propuštění byli dosud členy resp. náhradníky záv. výboru. Výbor ten nebyl zrušen dle § 25 lit. b) zák. o záv. výborech, neboť třeba zastavena byla výroba surových tovarů, nebyla přece zastavena výroba vůbec, ježto dosud pracuje se v malírně a brusírně.
Maje rozhodovati o stížnosti majitelky závodu do tohoto nálezu podané, musil se nss zabývati nejprve námitkou nepříslušnosti rozh. komise. V tom směru bylo uvážiti, že pro posouzení otázky příslušnosti rozh. komise přichází v úvahu jedině enunciát nař. nálezu, a nikoli jeho důvody, neboť pro řízení před rozh. komisemi platí dle § 35 prov. nař. k zák. o záv. výb. podpůrně předpisy civ. soud. řádu. Tento procesní zákon však přesně rozlišuje mezi výrokem rozsudečným a jeho odůvodněním a nařizuje, aby rozhodovací důvody i zevně byly odděleny od výroku rozsudečného (§ 417 c. s. ř. ve znění čl. IV. č. 3 zák. z 1. dubna 1921 č. 151 Sb.
Z této zásady přísného odlíšeni rozsudečného výroku od rozhodovacích důvodů plyne nade vší pochybnost aspoň tolik, že není přípustno, aby do vydaného enunciátu byla vkládána sentence, která s ním obsahově nesouhlasí, a to ani tehdy, kdyby bylo možno sentenci takovou z odůvodnění rozsudku vyvoditi. Možno snad míti pochybnosti o tom, je-li de lege ferenda účelno, aby tato zásada civ. procesu byla aplikována i na správní řízení před rozh. komisemi, leč úvahy takové nemají pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí významu, ježto nss musí držeti se platných norem. Jde tedy o to, co jest obsahem rozsudečného výroku rozh. komise. Rozsudečný výrok komise, který i zevně od důvodů je oddělen, zní doslovně: »Propuštění členů záv. výboru firmy Josef R. synové v D., a to (následují jména), jakož i náhradníků (následují jména), se prohlašuje za bezúčinné.« Tím bylo vysloveno, že propuštění uvedených zaměstnanců z práce nemá žádného právního účinku. Poněvadž účinek propuštění z práce jeví se ve zrušení soukromoprávního pracovního poměru, bylo nař. rozhodnutím uznáno, že v daném případě propuštění z práce tohoto účinku nemělo, tedy že pracovní poměr jím zrušen nebyl. Výrokem tímto přisvojila si rozh. komise kompetenci rozhodovati o trvání soukromoprávního poměru pracovního, aniž šlo o případ § 3 lit. g) zák. o záv. výb. Poněvadž rozh. komise mimo případ právě uvedený k rozhodování o nárocích práva soukromého povolány nejsou, musil nss námitku nepříslušnosti rozh. komise uznati důvodnou.
Žal. úřad snaží se sice v odv. spise svoji kompetenci obhájiti, uváděje, že prohlásil-li propuštění za bezúčinné, nevyslovil tím nic jiného, než že propuštění ono je nepřípustné. Leč s tím nelze souhlasiti, neboť výraz »bezúčinný« není podle svého jazykového obsahu stejnoznačný s výrazem »nepřípustný«. Proto také prohlášení propuštění za bezúčinné není obsahově stejné s prohlášením jeho za nepřípustné. Rozh. komise zajisté je příslušná vysloviti, že propuštění člena záv. výboru je podle předpisů zák. o záv. výb. nepřípustným (§ 26 odst. 1 zák. o záv. výb.), z toho však neplyne její příslušnost k výroku, že propuštění ono zůstalo bez zamýšleného soukromoprávního účinku, neboť by rozh. komise zasahovala do kompetence řádného soudu. Je proto nutno mezi oběma výrazy přesně rozlišovati, a to nejen se zřetelem na kompetenci žal. úřadu, nýbrž i se zřetelem na vlastní kompetenci nss, neboť nss není povolán věcně přezkoumávati výrok adm. úřadu, který podle svého obsahu náleží do kompetence řádného soudu (§ 3 lit. a) zák. o ss). Na tom stanovisku stojí také judikatura nss-u, jež po jistém počátečním kolísání (nál. Boh. A 2045/23) mezi oběma výrazy důsledně rozeznává, přiznávajíc rozh. komisi sice kompetenci rozhodovati o přípustnosti propuštění člena záv. výboru z práce s hlediska zák. o záv. výborech, odpírajíc jí však kompetenci rozhodovati o soukromoprávní účinnosti a platnosti tohoto propuštění (srovn. nál. Boh. A 2719/23, 2956/23, 3427/24, 5546/26 a j.).
Vzhledem k tomu musil nss výrok rozh. komise o bezúčinnosti propuštění z práce zrušiti pro nepříslušnost rozh. komise dle § 7 zák. o ss. aniž mohl zabývati se námitkami stížnosti stran přípustnosti propuštění dle zák. o záv. výborech, neboť komise o této stránce věci se nevyslovila ve svém výroku rozsudečném, nýbrž jen v jeho odůvodnění, kteréž však podle svrchu uvedené procesní zásady, ovládající řízení před rozhodčími komisemi, nemůže býti hodnoceno jako výrok rozsudečný.

Citace:

č. 7531. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 247-249.