Č. 7488.

Učitelstvo: * Pro výměru výslužného učitelky ženských ručních prací ve smyslu čl. I. § 8, předposl. odst zák. č. 251/22 rozhoduje počet týdenních vyučovacích hodin, v nichž dotčená učitelská osoba naposledy před svým pensionováním skutečně vyučovala.
(Nález ze dne 23. října 1928 č. 15182.) Věc: Luisa N. v J. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o výměru odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve věci procentuální výše st-lčiných akt. požitků a stran výměry její pense rozhodla mor. zšr výnosem z 5. května 1926 takto: Luisa N. požívala do dne 30. dubna 1922, t. j. do dne, od kterého výnosem z 11. dubna 1922 poprvé byla dána na trvalý odpočinek, plné l00procentní požitky služ. podle VIII. hodn. třídy 2. stupně. Důsledkem nál. Boh. A 2446/23, pokud se týče rozhodnutí min. škol. z 25. června 1923, jímž její pensionování koncem dubna 1922 bylo zrušeno, byla pak výnosem zšr-y z 24. září 1923 dána na odpočinek pravoplatně až ode dne 1. listopadu 1923. V důsledku toho byly jí poukázány posléz uvedeným výnosem po dobu ode dne 1. května až do dne 31. května 1922 znovu plné požitky VIII. hodn. třídy 2. stupně; dále jí bylo na základě zák. č. 251/22 vzhledem k poslednímu vyučovacímu závazku celkem 16ti hodin týdně po dobu ode dne 1. června 1922 do dne 31. října 1923 výnosem z 9. listopadu 1923 poukázáno 75 procent služ. požitků podle VIII. hodn. třídy 2. stupně. Nyní domáhala se Luisa N. za dobu ode dne 1. září 1922 do dne 31. října 1923 přiznání plných l00procentních služ. příjmů VIII. hodn. třídy 2. stupně a úměrné úpravy odpočivných požitků ode dne 1. listopadu 1923, uplatňujíc, že její vyučovací závazek spojený s místem, na kterém před svým přeložením na odpočinek působila, byl v této době, totiž ode dne 1. září 1922 již zvýšen na 21 hodin týdně. Zšr zamítla po slyšení zv-u tuto žádost jakožto neodůvodněnou a to z této úvahy: Jmenovaná industriální učitelka byla ode dne 1. listopadu 1921 do dne 30. dubna 1922, pokud se týče do konce května 1922 na zdrav. dovolené i byla pak důvodem výnosu zšr-y z 11. dubna 1922 ze služby skutečně vyvázána a po té již vůbec nevyučovala. Nemůže proto své nároky, nyní uplatněné, opírati o okolnost, že vyučovací závazek učitelky žen. ručních prací na II. obč. škole dívčí v J. na které do svého pensionování byla ustanovena, ode dne 1. září 1922 byl zvýšen na 21 hodin týdně, ježto ona sama takový počet vyučovacích hodin naposledy neměla. Nelze proto jí přiznati nárok na plné požitky VIII. hodn. třídy 2. stupně, ode dne 1. září 1922 počínajíc do konce října 1923 a důsledkem toho jest také žádost její za úměrné zvýšení odpočivných požitků neodůvodněna.
Rekurs do tohoto rozhodnutí st-lkou vznesený zamítlo min. škol. nař. výnosem z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Podle § 6 zák. č. 251/22 přísluší učitelkám žen. ruč. prací na nár. školách veř., vyučujícím nejméně 21 hodin týdně, plné požitky akt., při učebné povinnosti do šesti hodin týdně 25 proc., od 7 do 13 hodin týdně 50 procent, od 13 do 16 hodin týdně 75 procent a od 17 do 20 hodin týdně 90 procent plných požitků aktivních. Podle předposledního odstavce § 8 téhož zák. jest pens. základnou def. učitelů s procentuálními platy v každém případě část pens. základny, která by tomu kterému učiteli příslušela, kdyby byl plně zaměstnán, a to v téže procentuální výměře, kterou mu naposledy vyměřeny byly služ. požitky.
V případě, jenž jest projednáván, jest na sporu především procentuální výše akt. požitků st-lčiných za dobu od 1. července 1922 až do 31. října 1923, t. j. do doby st-lčina pensionóvání. Úřad stojí na stanovisku, že příslušelo st-lce jen 75 procent plné jejich míry, a to na tom základě, že sluší jí čítati 16 vyuč. hodin v týdnu, kdežto stížnost dovozuje, že sluší st-lce čítati 21 vyuč. hodin v týdnu a že proto měla st-lka nárok na 100 procentní výměru požitků. Dále jest pak jen na sporu základna, kterouž obě sporné strany — ve shodě se zákonem — určují podle procentuální výměry akt. požitků st-lčiných, kterou jí naposledy byly vyměřeny, resp. v tomto případě, kde se o správnost poslední procentuální výměry akt. požitků st-lčiných vede spor, kterou jí po právu měly býti naposledy vyměřeny. Jest tu tedy v podstatě rozhodnouti otázku jedinou, t. j. otázkou, která percentuální výměra akt. požitků příslušela st-lce podle zák. ve svrchu uvedeném období bezprostředně před jejím pensionováním, a tuto otázku třeba rozluštiti na základě svrchu podaného předpisu § 6 zák. 251/1922.
Stížnost stojí na stanovisku, že výměra požitků neb odměny učitelkám žen. ruč. prací příslušející řídí se po rozumu § 6 cit. zák. učebnou povinností (počtem hodin), která jest předepsána pro určité místo služební, nikoli počtem hodin, po které učitelka skutečně učebnou povinnost plnila. Stanovisko to nelze uznati správným.
Zák. č. 251/1922 v 1. odst. § 6 čl. I přiznává nárok na plné požitky učitelkám ručních prací »vyučujícím« nejméně 21 hodin týdně; již ze slova »vyučující« je zřejmo, že zákon tu činí nárok na požitky závislým na skutečném plnění učebné povinnosti v míře jím stanovené. Stanoví-li pak zákon v posl. odst. odměnu určitými procenty plných požitků podle toho, kolik hodin činí učebná povinnost učitelky, nelze vzhledem k souvislosti s odst. 1 § 6 pochybovati, že i zde zákon stanoví míru odměny podle skutečného výkonu, totiž podle počtu hodin, po které učitelka skutečně učebnou povinnost plní, nikoli podle počtu hodin pro služ. místo vůbec předepsaných. Správnosti tohoto výkladu svědčí i znění druhé věty předposledního odstavce § 8 čl. I, ve které se u učitelů s percent. platy určuje pens. základna částí pens. základny, která by učiteli příslušela, »kdyby byl plně zaměstnán«, z kteréhož znění opět patrno, že zák. v §§ 5—7 čl. I. sleduje zásadu, že u učitelských sil tam uvedených řídí se míra požitků, resp. odměny měrou skutečného plnění učebné povinnosti a tudíž i míra výslužného podle výměry služ. požitků (odměny) vyměřovaných naposledy podle počtu hodin, po které učitelská síla skutečně vyučovala.
Zásadu tu převzal zák. č. 251/1922 ze zákona parit. č. 274/1919 (arg. v § 18 odst. 2 »mají příděl menší než 13 hodin týdně«, v § 19 »vyučují-li ... nejméně 13 hodin týdně«) a dal výraz stejné zásadě také v § 6 odst. 2, kde zápočet dvou roků pro postup platový a postup časový jest podmíněn skutečným výkonem vyučování nejméně 21 hodin týdně, nikoli jen předpisem počtu hodin pro určité místo služební.
Dle toho, co uvedeno, jeví se výtka nezákonnosti nař. výroku činěná bezpodstatnou.

Citace:

č. 7488. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 158-160.