Č. 7528.

Živnostenské právo. — Řízení správní (Slovensko): I. Rozhodovati o odnětí výčepnické licence podle zák. čl. XXV:1899 přísluší úřadům finančním. — II. O výčepnických licencích udělených před působností živnostenského zákona č. 259/1924 dlužno rozhodovati podle zák. čl. XXV:1899. — III. Jest fin. úřad — rozhoduje o odnětí výčepnické licence — povinen slyšeti obec? — IV. Z jakých důvodů lze výčepnickou koncesi majiteli odníti?
Řízení před nss-em: * V. O stížnosti do rozhodnutí správního úřadu odpírajícího přiznání odkladného účinku dle § 17 zák. o ss. musí nss věcně rozhodnouti, i když rozhodne ve věci samé. — VI. »Nenahraditelnou« ve smyslu § 17 zák. o ss nestane se škoda teprve tehdy, je-li způsobilá stranu existenčně ohroziti.
(Nález ze dne 5. listopadu 1928 č. 30656.)
Prejudikatura: ad II: souhlasně: Boh. A 4464/25, 5061/25, 6839/27, opáčně Boh. A XLVI/20, 1447/22, 3626/24.
Věc: Filip V. v L. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran odnětí výčepnické licence a nepřiznání odkladného účinku stížnosti na nejvyšší správní soud podané.
Výrok: Nař. rozhodnutí ze 16. listopadu 1926 se zrušuje z části pro nezákonnost, z části pro vady řízení. Nař. rozhodnutí z 15. ledna 1927 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Fin. řed. v Bratislavě výnosem ze 3. března 1921 povolilo st-li dle zák. čl. XXV:1899 a nař. min. pro Slov. z 11. srpna 1919 uveřejněného v č. 131 Úr. Novin, aby »až do další disposice« v domě č. ... v L. osobně a neomezeně naléval víno, pivo a všechny lihové nápoje. Výnosem pak ze 14. ledna 1926 zrušilo na základě bodu f) a g) § 15 zák. čl. XXV:1899 licenci jeho, protože živnost neprovozuje.
Odvolání z toho podané bylo rozhodnutím gfř v Bratislavě zamítnuto. K dalšímu rozkladu odvolalo gfř nař. výnosem ze 16. listopadu 1926 řečené své rozhodnutí a zamítlo znovu odvolání st-lovo z výměru prvé stolice s odůvodněním, že st-l tuto licenci osobně neprovozoval a že ji za 10000 Kč pronajal.
Na toto rozhodnutí podal st-l k nss-u stížnost a žádal u žal. úřadu, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Nař. výnosem z 15. ledna 1927 zamítlo gfř tuto žádost, protože nejsou splněny podmínky v § 17 zák. o ss vytčené a st-l neprokázal, že by utrpěl zrušením licence nenahraditelnou škodu, která by ho mohla existenčně ohroziti, ani licenci neprovozoval, nýbrž ji pronajal.
Také na toto rozhodnutí byla podána stížnost k nss.
Ve stížnosti na rozhodnutí o odnětí výčepnické licence namítá st-l především, že fin. úřady nebyly k odnětí výčepní licence kompetentní, nýbrž úřady živn. Námitka tato je zřejmě bezdůvodná.
V 3. odst. § 253 živn. zák. z 10. října 1924 č. 259 Sb. jest výslovně předepsáno, že zák. čl. XXV:1899 zůstane v platnosti, pokud jde o licence již udělené. Z tohoto ustanovení plyne, že o odnětí licencí dle tohoto zák. článku udělených rozhodují ve smyslu 6. odst. § 15 zák. čl. XXV:1899 úřady v § 7 tohoto zák. uvedené, t. j. fin. ředitelství, v jehož obvodu stanoviště živnosti leží, po případě gtř, do jehož oboru působnosti, jak ve zdejším nál. ze 13. května 1925 č. 9717 bylo blíže odůvodněno, náleží záležitosti výčepnických licencí dle zák. čl. XXV:1899 na Slov. udělených.
St-li byla licence udělena před počátkem působnosti živn. zák. z r. 1924 a proto k rozhodování o odnětí této licence jsou povolány úřady finanční a nikoli úřady živnostenské.
Rovněž bezdůvodnou je výtka, že v daném případě mělo býti rozhodováno dle předpisů živn. zák. z r. 1924 a nikoli dle zák. čl. XXV:1899; z 3. odst. § 253 živn. zák. zcela nepochybně plyne, že o licencích před působností tohoto zákona udělených dlužno rozhodovati dle zák. čl. XXV:1899. Dle disposice zák. nemohly tedy v daném případě přijíti v úvahu předpisy živn. zákona, týkající se odnětí živností, nýbrž jedině předpisy zák. čl. XXV:1899.
Provedenému řízení vytýká st-l především, že fin. úřady rozhodly o odnětí licence, aniž si vyžádaly usnesení, po případě vyjádření obce, adm. úřadu (živn. úřadu I. a II. stolice) a orgánů fin. správy. Rovněž tato námitka jest bezdůvodná.
O odnětí povolení k výměru lihových nápojů rozhodují dle 6. odst. § 15 zák. čl. XXV:1899 na podnět představenstva obce neb adm. neb fin. orgánů v § 7 vzpomenuté fin. a adm. úřady v souhlase a způsobem v § tomto vyznačeným. Dle ustanovení 2. odst. tohoto paragrafu je fin. úřad povinen před udělením povolení k výměru lihových nápojů vyzvati adm. úřad tam blíže označený, a to v malých obcích vrchního služného, nyní okr. úřad, aby se vyjádřil, zdali nemá proti udělení licence námitek. Úřad tento musí před podáním vyjádření, jde-li o udělení licence pro velkou neb malou obec, vyslechnouti představenstvo dotčené obce o okolnostech v 2. odst. § 4 zmíněných. Z toho plyne, že představenstvo obce o jiných, než tam zmíněných okolnostech slyšeno býti nemusí. Platí-li tato ustanovení dle 6. odst. § 15 analogicky pro případ odnětí licence k výměru nápojů, plyne z toho, že okr. úřad musí slyšeti představenstvo velké neb malé obce před podáním svého vyjádření o odnětí licence tenkráte, když přichází v úvahu okolnosti v 2. odst. § 4 uvedené, není však povinen je slyšeti, když žádná z těchto okolností v úvahu nepřichází.
V daném případě podal okr. úřad v Bratislavě na vyzvání gfř v Bratislavě vyjádření z 5. října 1926 a projevil v něm souhlas s odnětím licence st-lovy. Okr. úřad před podáním vyjádření představenstvo obce neslyšel a nebyl k tomu ani povinen, protože při odnětí licence nemohla přijíti v úvahu žádná z okolností, o nichž je v 2. odst. § 4 řeč.
Má-li snad st-l za to, že měl býti vedle okr. úřadu, po případě na místě jeho slyšen župní úřad, nemá pravdu, neboť takováto povinnost fin. úřadům v zák. čl. XXV:1899 výslovně uložena není a ani z tohoto zák. neb z jiné normy neplyne.
Ve věci samé uvažoval nss takto:
Žal. úřad právě tak jako prvá stolice odňal st-li licenci na základě ustanovení bodů f) a g) § 15 cit. zák. článku. Dle bodu g) může býti licence odňata, když ji koncesionář propachtuje neb na jiného přenese.
Žal. úřad vzal za prokázáno, že st-l svoji licenci propachtoval Vincenci G. K tomuto závěru dospěl ze skutečností v nař. rozhodnutí uvedených.
St-l konstatuje, že jeho právnímu zástupci nebylo dovoleno nahlédnouti do správních spisů, takže nemá vědomosti o obsahu průvodů v nař. rozhodnutí uvedených. K tomuto tvrzení žal. úřad stanovisko nezaujal a dlužno proto vycházeti z toho, že je uznává správným. Pak ovšem jest zkoumati, zdali a pokud tímto postupem byla st-li ztížena nebo znemožněna obrana. — — — —
Pokud se nař. rozhodnutí opírá o bod f) § 15 zák. čl. XXV:1899, dle něhož může býti licence odňata, když koncesionář provozování její po dobu jednoho měsíce bez důvodu přeruší, namítá stížnost, že nař. rozhodnutí samo stojí na stanovisku, že st-l licenci pachtýřem provozuje, a že tedy není dána skutková podstata bodu f). V tom jest dáti stížnosti za pravdu.
Případ, kdy se licence provozuje pachtýřem, lze subsumovati jedině pod bod g) a nikoli pod bod f), jenž předpokládá, že koncesionář licenci vůbec neprovozuje. Neprovozování licence nelze na roveň klásti provozování její pachtýřem. Když nař. rozhodnutí odňalo st-li licenci také dle bodu f) § 15, ač samo stojí na stanovisku, že st-l provozuje licenci pachtýřem, pak je samo sebou v rozporu, který byl zaviněn právě zmíněným nesprávným právním názorem.
Z těchto důvodů dlužno je zrušiti jednak dle § 7, jednak dle § 6 zák. o ss. O stížnosti na výnos z 15. ledna 1927, jímž gfř odepřelo odkladný účinek stížnosti podané k nss-u na rozhodnutí o odnětí výčepnické licence st-lovy, uvažoval nss takto:
Podle § 17 zák. o ss nemá stížnost k nss-u podaná odkladného účinku, avšak st-l může žádati za odklad u správního úřadu, který má odklad povoliti, nevyžaduje-li veř. zájem, aby rozhodnutí bylo neprodleně vykonáno, a vzešla-li by výkonem tím st-li nenahraditelná škoda.
Z tohoto znění zákona plyne, že správní úřad je povinen povoliti stranou žádaný odklad, jsou-li oba uvedené předpoklady splněny, avšak může povolení odkladu odepříti i když jen jednoho z obou předpokladů se nedostává, t. j. tehdy, žádá-li veř. zájem, aby konečné rozhodnutí úřadu správního bylo neprodleně vykonáno, anebo když výkonem tím nezpůsobí se straně nenahraditelná škoda.
V daném případě uvedl sice žal. úřad ve svém rozhodnutí, že nejsou splněny podmínky § 17 zák. o ss, leč ježto se hned na to podrobněji obírá jen jednou z obou těchto podmínek, a dovozuje, proč st-l neutrpí nepřiznáním odkladu nenahraditelné škody, kdežto o veř. zájmu se vůbec nezmiňuje, jest míti za to, že odkladný účinek stížnosti nepřiznal pouze z důvodu, že st-l neutrpí bezodkladným provedením rozhodnutí nenahraditelné škody. Při tom žal. úřad podle svého odůvodnění za nenahraditelnou škodu pokládá jen takovou, která je způsobilá stranu »existenčně ohroziti«.
Tento názor je v rozporu s jasným ustanovením cit. § 17, který takovýto rekvisit jako značku způsobení nenahraditelné škody nezná, jak stížnost právem vytýká. Že pak nemožností licenci provozovati — třeba i jen nájemcem, jak míní nař. rozhodnutí — jejímu majiteli vznikne škoda, kterou nelze za dobu, po niž tato nemožnost trvá, odčiniti, je samozřejmé, neboť se mu tím odnímá pramen příjmů. Proto je jediný důvod, na kterém žal. úřad svůj výrok o odepření odkladného účinku založil, nezákonný, a proto bylo i toto rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7528. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 240-243.