Č. 7439.

Církevní věci. — Samospráva obecní: Je obec pražská jako patron praž. městského záduší, zastoupená radou městskou, oprávněna, o své újmě rozhodovati o tom, zda náklad spojený s pořádáním slavnosti Božího Těla má býti hrazen ze zádušního jmění?
(Nález ze dne 25. září 1928 č. 25728.)
Věc: Rada hlavního města Prahy v zastoupení obce Pražské jako patrona pražského městského záduší (adv. Dr. Al. Krýsa) proti ministerstvu školství a národní osvěty (vrch. min. kom. Dr. Tom. Kudláček) stran nákladu na opravu, postavení a odklizení oltářů při slavnosti Božího Těla.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se vyslovuje jeho platnost i pro obdobné případy budoucí, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Dopisem z 18. dubna 1925 sdělila rada městská arcibiskupské konsistoři v Praze, že jednajíc ve schůzi své dne 17. dubna 1925 o návrhu měst. úřadu stav., aby povolen byl jednak peníz 3500 Kč na postavení, výzdobu a odklizení oltářů ke slavnosti Božího Těla v roce 1925 a jednak peníz 1500 Kč na nezbytně nutné opravy koster některých oltářů, se usnesla k návrhu komise patronátní, aby celkový peníz 5000 Kč povolen nebyl. — Poukazujíc na zamítnutí podobného usnesení rady městské zsp-ou i min-em škol. v roce 1921, žádala konsistoř zsp-ou, aby toto usnesení bylo zrušeno.
Zsp sdělila výměrem z 30. dubna 1925 radě hl. m. Prahy, že k tomuto usnesení rady městské, které jest — jak dále bude ještě uvedeno — zřejmě v odporu se stávajícími předpisy, nelze bráti zřetele a proto k zakročení arcibisk. konsistoře svoluje zsp k tomu, aby náklady na opravu, postavení, výzdobu a odklizení, resp. opravu oltářů pro slavnost Božího Těla u hlavních chrámů pražských v roce 1925 do výše 5000 Kč uhrazeny byly ze jmění praž. měst. záduší. K tomu podotkla zsp toto: Jak již bylo zdejším — výnosem min. škol. z 8. června 1922 potvrzeným, tedy pravoplatným — rozhodnutím z 12. května 1921 v obdobném případu v příčině slavnosti Božího Těla v roce 1921 uznáno, není patron oprávněn disponovati svémocně se jměním kostelním bez schválení, resp. proti rozhodnutí církevních a státních úřadů dozorčích. Pro správu společného jmění záduší pražského městskou radou jako patronem rozhodnými jsou ustanovení statutu ze 12. listopadu 1884 schváleného příslušnými církevními a státními úřady a dosud nezměněného, dle něhož (bod 3) má obec Pražská povinnost zapravovati ze zádušního jmění náklad na slavnost Božího Těla v Praze a na katol. hřbitovech pražských. Vzhledem k tomu žádá se měst. rada důtklivě, aby se vším uspíšením dosud obvyklým způsobem se postarala o potřebnou opravu, postavení, výzdobu a odklizení oltářů pro slavnost Božího Těla na účet praž. měst. záduší a příslušné účetní doklady k dodatečnému schválení úhrady zaslala.
Proti tomuto rozhodnutí podala rada městská odvolání, kterému min. škol. nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodů rozhodnutí zsp-é. K námitkám odvoláni poznamenalo min., že »nemohlo zejména uznati za správný názor tam uplatňovaný jako by zsp nebyla oprávněna v této věci sama rozhodnouti v I. instanci, poněvadž v daném případě nejde vůbec o spor, zda patroni jest povinen k nějakým plněním pro účely kultové, nýbrž o otázku, zda patron jest oprávněn samovolně rozhodovati o tom, zda ten který výdaj pro účely kultové ze jmění církevního je přípustný a nutný čili nic. Že v daném případě jde skutečně o jmění církevní, nemůže jistě býti pochyby, poněvadž výdaje, o něž jde, mají býti hrazeny ze jmění společného praž. měst. záduší. Vzhledem k těmto skutečnostem musilo tudíž min. škol. uznati rozhodnutí zsp-é za správné, obzvláště možno-li tu poukázati ještě na platný statut z 12. listopadu 1884, jímž placení dotčených výdajů ze zmíněného jmění jest i pro budoucnost pravoplatně zajištěno, v důsledku čehož nelze měst. radě ani přiznávati právo, aby o přípustnosti podobných výdajů vůbec rozhodovala, nýbrž jest na ní, aby ustanovení tohoto statutu řádně plnila. K ostatním námitkám stížnosti nemohlo min. škol. přihlédnouti pro jejich právní bezvýznamnost. Rozhodnutí toto má samozřejmě platnost nejen pokud jde o úhradu dotčených nákladů pro rok 1925, nýbrž i pro obdobné budoucí případy.«
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Stížnost především vytýká, že v daném případě příslušelo rozhodnutí v prvé stolici magistrátu hl. m. Prahy, poněvadž jde o nařízení podle § 56 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., které přísluší podle cit. právě předpisu »úřadům správním«, tedy úřadům správním v řádném pořadu stolic.
Obdobnou námitku, vznesenou v min. rekursu, uznal žal. úřad podle nař. rozhodnutí bezdůvodnou, poněvadž v daném případě nejde vůbec o spor, zda patron jest povinen k nějakým plněními pro účely kultové, nýbrž o otázku, zda patron jest oprávněn samovolně rozhodovati o tom, zda ten který výdaj pro účely kultové ze jmění církevního je přípustný a nutný čili nic. Tím tedy žal. úřad zřejmě se postavil na stanovisko, že tu nejde vůbec o opatření podle § 56. cit. zák. Toto stanovisko žal. úřadu, kterým se vyvrací taky shora uvedená námitka stížnosti podaná na nss, uznal nss správným.
Podle § 56 cit. zák. jsou správní úřady za určitých, tam blíže uvedených předpokladů oprávněny, »naříditi provisorium« »ve všech případech takovýchto sporů o plněních k účelům kultovým.« Předmětem opatření podle § 56 jsou tedy »spory o plněních k účelům kultovým«. Předmětem opatření podle § 56 jsou tedy »spory o plněních k účelům kultovým«, a to podle slova »takovýchto« spory, o nichž jednají předcházející předp. zák., zejména tedy § 55, který praví, že »spory o povinnosti k plnění k účelům kultovými rozhodují buďto správní úřady nebo řádné soudy podle toho, zda »plnění takové se požaduje ze všeobecného důvodu příslušnosti k církevní obci« anebo »ze zvláštního titulu.«
V daném případě však nejde o spor o to, zda obec pražská ať již jako patron ať již v jiné vlastností je povinna plniti něco ze svých prostředků k účelům kultovým; naopak jde o to, zda obec pražská ve své vlastnosti patrona a tudíž spolusprávce (§41. a násl.) zádušního jmění kostelů, pražských je oprávněna o své újmě odpírati, aby toto zádušní jmění, jakožto právní subjekt zcela odlišný od obce pražské ať jako takové ať jako patrona, určitým způsobem přispělo ke kultovým účelům církve katolické. Jen o tuto věc, o otázku správy kostelního jmění jde, jak ostatně zřejmo z četných obratů rozhodnutí zsp-é »nelze bráti zřetele k usnesení rady městské ...« »svoluje zem. správa polit....« atd.
Povahy »nařízení« podle § 56 cit. zák. nedostalo se ovšem rozhodnutí zsp-é ani tím (jak stížnost mylně usuzuje), že zsp na konci svého rozhodnutí »vzhledem k tomu« (scil. co předchází) »důtklivě žádala radu městskou, aby se vším uspíšením dosud obvyklým způsobem se postarala o potřebnou opravu, postavení, výzdobu a odklizení oltářů pro slavnost Božího Těla na účet měst. praž. záduší a příslušné účetní doklady k dodatečnému schválení úhrady zaslala,« poněvadž tím činí zsp jenom samozřejmý závěr z předcházejícího svého rozhodnutí stran konkrétní otázky správy kostelního majetku.
Nejde-li tudíž vůbec o opatření podle § 56 zák. č. 50/1874, padají také dedukce, které stížnost vyvozuje pro otázku kompetence k opatře- ním podle § 56 a je shora uvedená námitka stížnosti bezdůvodná. Že by pak zsp nebyla buď vůbec anebo jako prvá stolice oprávněna, zakročiti jako dozorčí státní úřad ve věci správy kostelního jmění, stížnost netvrdí.
2. Dále vytýká stížnost, že min. škol. překročilo meze své kompetence dodatkem, obsaženým v nař. jeho výnose, totiž, že rozhodnutí toto má samozřejmě platnost nejen pokud jde o úhradu dotčených nákladů pro rok 1925, nýbrž i pro obdobné budoucí případy.
O této námitce uvážil nss, že předmětem rozhodnutí zsp-é byla úhrada nákladu na sporné potřeby za rok 1925 a konkrétní usnesení měst. rady z r. 1925. Měla proto taky jen tato otázka tvořiti předmět instančního rozhodování žal. úřadu a neměl žal. úřad podkladu, aby to, co zsp vyslovila v příčině roku 1925, prohlašoval za závazné také »pro obdobné budoucí případy«, jichž úprava naopak musí zůstati vyhražena budoucímu vývoji a nemohla se státi již in eventum jaksi do zásoby, když přec při vydání nař. rozhodnutí nebylo ani známo, zda obec pražská stejné stanovisko jako stran roku 1925 zaujme taky v letech budoucích.
Že by žal. úřad zmíněnou doložku byl připojil nikoliv jakožto instance rekursní, nýbrž jako samostatný výrok z vlastní moci dozorčí, ani z obsahu a z formy nař. rozhodnutí nevysvítá. Pokud tedy nař. rozhodnutí, neomezujíc se na instanční přezkoumání konkrétního sporu, který žal. úřadu náleželo rozhodnouti, vyslovilo, že rozhodnutí toto má samozřejmě platnost nejen pokud jde o úhradu dotčených nákladů pro rok 1925, nýbrž i pro obdobné budoucí případy,« ocitá se v rozporu se zákonem a bylo je v tomto bodě zrušiti podle § 7 zák, o ss.
3. Ve věci samé uznává sama stížnost, že obec pražská v daném případě vystupuje jen jako spolusprávce kostelního jmění, jehož správa jest upravena §em 41 a násl. cit. zák. Je-li tomu tak a jde-íi — jak roz- vedeno již shora sub 1. — v daném případě jenom o otázku správy církevního majektu, která se musí díti ve smyslu § 38 a násl. cit. zák. pod dozorem státní správy, pak nelze uznati nezákonným stanovisko, zaujaté zsp-ou a schválené též žal. úřadem, že obec pražská jako patron není oprávněna disponovati se jměním církevním proti rozhodnutím dozorčích orgánů církevních a státních.
»Statut« o právních poměrech společného jmění praž. měst. záduší z r. 1884 byl schválen správou státní i církevní, jeví se tedy jako projev vůle státních a církev, orgánů o tom, jakým způsobem má se zmíněným jměním býti naloženo. Když pak statut ten v bodu 3. uvádí, že ze jmění toho má býti sporný náklad uhražován, nelze shledati, že by obec pražská jako patron byla oprávněna vésti správu zmíněného jmění způsobem odporujícím ustanovením tohoto statutu, který — jak ani stížnost nepopírá — dosud platnosti nepozbyl, a že obec pražská jako patron mohla důvodně spatřovati porušení svých práv v rozhodnutí stát. úřadů kultových, kterým se má zjednati průchod předpisům onoho statutu.
Změněné poměry finanční a zvýšené závazky tohoto jmění, na které stížnost poukazuje, nemohou ovšem samy o sobě způsobiti právní přípustnost úchylek ve správě onoho jmění od předpisů platného statutu. Pokud zástupce stížnosti při veř. úst. líčení vytýkal, že sporný způsob použití zádušního jmění odporuje právě předpisům onoho statutu, pokud »tento upravuje pořadí, v jakém mají jednotlivé náklady býti činěny,« nemohl se nss námitkou touto, která v písemné stížnosti uvedena není, vzhledem na předpis § 18 svého zák. zabývati.
Ve věci samé bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 7439. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 52-56.