Č. 7456.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní (Podk. Rus): * Jde-li o disciplinární výrok, jímž vyslovena jest proti obec. zaměstnanci na Podk. Rusi ztráta úřadu podle § 95 b) zák. čl. XXII:1886 pro čin uvedený v § 90 a) cit. zák., jest proti výroku županovu jako I. instance přípustno odvolání k civ. správě Podk. Rusi (vl. nař. č. 113/23) a proti odchylnému rozhodnutí tohoto úřadu další odvolání k min. vnitra. (Před účinností zák. č. 125/27 Sb.)
(Nález ze dne 6. října 1928 č. 24758.)
Věc: Viktor R. ve V. S. proti župnímu úřadu v Mukačevě o disciplinární nález.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: V trestním řízení zavedeném k popudu civ. správy Podk. Rusi, sprostila berehovská sedrie rozsudkem z 28. března 1924 st-le, penzionovaného obecního notáře ve V. S. dle § 326 č. 2 tr. ř. obžaloby vznesené proti němu pro zločin padělání listin dle § 393 tr. zák., jehož prý se dopustil tím, že v dubnu 1921 jako notář vyhotovil dom. list pro Izraela E., který do V. S. dom. právem nepříslušel, a že takto vydal vědomě jako veř. úředník v oboru své úřední působnosti nepravou veř. listinu, čímž prý vzešla právní újma pro stát. Při tom vycházel soud z úvah, že jest při nejmenším sporno, zda E. v době vyhotovení dom. listu do V. nepříslušel, a že tedy nelze přičítati obžalovanému zlý úmysl, když jedná se jen o rozhodnutí nějaké právní otázky. — Rozsudkem z 26. srpna 1924 zamítla soudní tabule odvolání podané z onoho osvobozujícího rozsudku státním zástupcem, poněvadž rovněž nepovažuje trestní čin, který je předmětem žaloby, za dokázaný.
Rozhodnutím z 9. ledna 1926 prohlásil žal. úřad, že dle výsledků disc. řízení pravoplatně zavedeného proti st-li výnosem civ. správy Podk. Rusi ze 16. září 1925 uznává se st-l vinným disc. činem spáchaným proti bodu a) § 90 zák. čl. XXII:1886, resp. bodu a) § 1 zák. čl. XXIII:1886, který byl dokázán dále zevrubně uvedenými skutečnostmi, a že se proto trestá dle bodu b) § 95 zák. čl. XXII:1886 následkem oprávnění vysloveného v § 96 téhož zák. čl. ztrátou úřadu.
K svému rozhodnutí připojil žal. úřad poučení, že podati lze odvolání do 15 dnů k politické správě Podk. Rusi. Když pak st-l odvolání to podal, zrušila civ. správa Podk. Rusi výnosem ze 4. února 1927 roz- hodnutí žal. úřadu pro nesprávné poučení o opravných prostředcích, ježto na základě ustanovení § 27 zák. čl. XXVI:1896 rozhodnutí vydané municipálním župním výborem resp. správcem župního úřadu jsou na základě ustanovení vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb. rozhodnutími s platností konečnou. Na to vydal žal. úřad nař. nyní rozhodnutí přesně téhož obsahu, jako bylo jeho rozhodnutí předešlé, avšak s právním poučením, že další odvolání se nepřipouští.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, zjistil nss předem ze správních spisů, že jde o bývalého obecního notáře uher. systému, tedy o obecního zaměstnance, který nebyl ustanoven čsl. státním úředníkem po rozumu vl. nař. z 18. února 1921 č. 71 Sb. (§ 17 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb.). To patrno jest nejen z toho, že ve spisech mluví se již roku 1921 o st-li jako o bývalém obecním notáři ve V. S., ale zejména i z doslovu odvolání podaného st-lem dne 21. ledna 1926 z původního výroku žal. úřadu z 9. ledna 1926, kde st-l výslovně uvádí, že výnosem civ. správy Podk. Rusi ze 3. srpna 1923 nejen že nebyl do def. služby přijat, nýbrž že byl ze svého dosavadního postavení obecního notáře propuštěn tak, že nestal se vůbec státním úředníkem.
Z tohoto skutkového zjištění vyplývají pro tento spor dva závěry a to jednak, že na st-le nelze použíti pragmatikálních předpisů platných pro čsl. státní úředníky (§ 3 cit. vl. nař. č. 71/21), nýbrž toliko předpisů platících pro obecní zaměstnance na území dříve uherském, nyní k Podk. Rusi náležejícím, jednak, že předpisy těmi jsou normy obsažené v zák. čl. XXII:1886, nikoli však též v zák. čl. XXIII z téhož roku, upravujícím disc. řízení proti úředníkům správním, jimiž, jak z dalšího doslovu cit. zák. čl. patrno, rozuměti jest zaměstnance župní. Pokud tudíž jak žal. úřad, tak i st-l dovolávají se též ustanovení zák. čl. XXIII:1886, činí tak zřejmě neprávem.
Maje posouditi zákonitost nař. rozhodnutí, případně důvodnost stížnosti s tohoto hlediska, musil se nss předem vypořádati s otázkou st-lem na přetřes uvedenou, k níž bylo by mu ostatně i z úřední povinnosti přihlédnouti, není-li zde procesní závady, jež by mu bránila, aby se zabýval věcnou stránkou sporu, zejména byla-li splněna podmínka stanovená v § 5 zák. o ss, totiž jde-li o věc vyřešenou již přípustným pořadem stolic správních. Na otázku tu jest odpověděti takto: Žal. úřad uznal st-le vinným disc. činem, jejž subsumovati jest pod § 90 a) zák. čl. XXII:1886 — porušení služ. povinností tím, že prý vědomě vydal dom. list osobě do obce V. S. nenáležející — a vyslovil proti st-li trest naznačený v § 95 b) téhož zák. čl., totiž ztrátu úřadu. K rozhodnutí této povahy byl, šlo-li, jak tomu v tomto případě skutečně jest, o zaměstnance velké obce, povolán v první instanci místožupan (§ 98 a) zák. čl. XXII:1886), proti jehož výroku připouštělo se podle § 97 b) odvolání ke správnímu župnímu výboru a dalším instančním pořadem k min. vnitra, ovšem s omezením vysloveným v § 99, dle něhož další apelace neměla místo proti dvěma souhlasným výrokům nižších stolic.
Tento kompetenční předpis zůstal v plném rozsahu v platnosti též po vydání zák. čl. XXVI:1896 o uher. ss, který záležitostí tohoto druhu v obor působnosti dotčeného soudu vůbec nepřikazuje, zejména ani svým §em 27, vztahujícím se v mezích tam uvedených toliko ke služ. a zaopatřovacím požitkům obecních notářů a jiných ob. a měst. zaměstnanců. Teprve vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb. byla na dotčené úpravě provedena změna a to potud, že podle § 1 působnost, kterou měl druhdy místožupan, byla přenesena na župana (správce župního úřadu), a že podle § 3 působnost správního župního výboru jako býv. II. instance v případech, kde v první stolici rozhodoval místožupan, přikázána byla civ. správě Podk. Rusi, kdežto podle § 5 na dosavadní příslušnosi ministerstev (jako II. případně III. stolice) nebylo dotčenou normou nic změněno.
Aplikuje-li se tento kompetenční princip na věc, o kterou v tomto sporu jde, tedy na disc. věc ob. notáře býv. státu uher. na území nyní podkarpatoruském, do státní služby čsl. státem po rozumu vl. nař. č. 71/21 nepřevzatého, a to o delikt ohrožený trestem ztráty úřadu, jest tedy povolán rozhodovati v první instanci župan (správce župního úřadu), ve druhé instanci civ. správa Podk. Rusi, ve III. pak min. vnitra, ovšem s omezením vysloveným ve zmíněném již § 99 téhož zák. čl.
Než pak nař. rozhodnutí není výrokem, kterým by ona věc byla po rozumu § 5 zák. o ss vyřešena přípustným pořadem instančním a bylo by tedy stížnost odmítnouti jako nepřípustnou, kdyby tento její procesní nedostatek nebyl býval přivoděn nesprávným právním poučením, jež žal. úřad svému rozhodnutí připojil, a kterým prohlásil výrok ten za konečný.
Na tom nemění nic okolnost, že žal. úřad opřel se v tomto směru o rozhodnutí civ. správy Podk. Rusi ze 4. února 1927, kterým tento úřad svou kompetenci v daném sporu popřel, kdyžtě rozhodnutí to dle toho, co bylo již uvedeno, odporuje zákonu, jak st-l výslovně vytýká a když žal. úřad uvedl tím v omyl st-le i potud, že ani proti onomu rozhodnutí civ. správy dalšího instančního prostředku není.

Citace:

č. 7456. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 95-97.