Č. 7479.

Dávka z přírůstku hodnoty: Kdy je dávka nedobytna na zciziteli zdržujícím se trvale v republice rakouské?
(Nález ze dne 18. října 1928 č. 27760.)
Prejudikatura: Boh. A 963/21.
Věc: Bedřich S. v H. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním rozkazem inspektorátu pro zem. dávky v Praze z 30. března 1921 byla Jindřichu M. vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. Záručním plat. rozkazem z 11. října 1926 byla dávka vyměřena st-li jako nabyvateli proto, že na zciziteli nemohla býti dobyta. Rekurs proti tomuto platebnímu rozkazu zamítl žal. úřad z těchto důvodů: Paragraf 15 odst. 2 dávk. řádu z r. 1915 stanoví jako jediný předpoklad vydání záručního plat. rozkazu nedobytnost dávky u zcizitele. Předpoklad tento jest v daném případě splněn. Zcizitel se zdržuje trvale v Rakousku, kde nelze proti němu vésti exekuci. Podle § 2 č. 1 nař. kancléřského úřadu republiky rak. z 10. prosince 1924 č. 435 B. G. Bl. o exekuci na základě listin, zřízených v republice čsl., není totiž zaručena vzájemnost vymáhání na základě vykonavatelných plat. rozkazů a výkazů o nedoplatcích, pokud jde o dávky, které se vztahují na dobu před 1. lednem 1923. Povinnost vyměřujícího úřadu vymoci si proti zciziteli cestou soukromoprávní rozsudek, na jehož základě by bylo vésti exekuci, nemůže přijíti vůbec v úvahu, ježto jde o pohledávku veřejnoprávní.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost v podstatě namítá, že o nedobytnosti dávky lze mluviti teprve tehdy, jestliže dávka byla na zciziteli exekučně vymáhána a exekuce ta byla bezvýslednou. V daném případě však úřad opomenul zavésti nucené vymáhání dávky vůbec, takže chybí předpoklad ručební povinnosti st-le jako nabyvatele, totiž nedobytnost dávky u zcizitele.
Jak ze spisů zřejmo, byl plat. rozkaz z 30. března 1921 zciziteli doručen 12. června 1921 a končila tedy 14tidenní plat. lhůta 26. června 1921, ježto stížnost do plat. rozkazu nemá odkládacího účinku co se týče splatnosti dávky (§ 20 odst. 2 dávk. řádu pro Čechy, cís. pat. z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. příloha II.). Stala se tedy dávka vykonatelnou dnem 27. června 1921. V této době bylo však ještě v účinnosti vl. nař. z 19. března 1919 č. 145 Sb. o vzájemnosti exekuce mezi republikou rak. a čsl., ježto změna nastala teprve nařízením kancléřského úřadu shora uvedeným.
Nss v nál. Boh. A 963/21 pak vyslovil právní názor, že předpoklad druhého odstavce § 15 čes. řádu dávkového, že dávka jest nedobytnou na zciziteli, majícím jmění v republice rak., jest splněn teprve bezvýsledností kroků podniknutých za účelem, aby dávka byla soudem republiky rak. exekučně vymožena ve smyslu nař. č. 145/19.
Jestliže se tedy žal. úřad dovolává pouze shora uvedeného nařízení kancléřského úřadu republiky rak., jest to v odporu se zákonem v době pro vedení exekuce ještě platným a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss. Při tom se podotýká, že otázku, zda úřad až do vydání onoho nař. kancléřského úřadu republiky rak. skutečně exekuci mohl vésti a zdali se to nestalo pouze zaviněním úřadu, nemohl nss zkoumati, ježto otázka ta teprve zástupcem stížnosti při veř. úst. líčení byla relevována, ale v řízení správním uplatňována nebyla a ani v písemné stížnosti nebyla vznesena.

Citace:

č. 7479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 143-144.