Č. 7512.

Vojenské věci (Slovensko): * Nelze považovati za válečný úkon ve smyslu §§ 18—20 zák. čl. LXVIII/1912, jestliže majitel mlýna z příkazu vojenského orgánu opustí se svými lidmi na určitou dobu budovu, když příkaz ten nebyl dán proto, aby vojsko buď budovy užívalo nebo s ní jinak mohlo disponovati.
(Nález ze dne 29. října 1928 č. 5192.)
Věc: Michal K. v S. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu škody dle zák. o vál. úkonech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle obsahu správních spisů byl st-li v době mobilisace v r. 1921 dán voj. velitelstvím rozkaz, aby svůj mlýn, ležící v operačním pásmu se svými lidmi opustil, později změněno toto nařízení potud, že st-l a jeho lidé musili mlýn opustiti vždy na dobu noční. V noci z 30. na 31. října 1921 mlýn z neznámé příčiny vyhořel.
Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad. po řízení provedeném dle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 nárok st-lův, vznesený dle cit. zák. o vál. úkonech na náhradu škody způsobené mu požárem, poněvadž nejde o válečný úkon ani po stránce věcné, ani formální. Stížnost dovozuje, že byl-li st-1 za doby mobilisace rozkazem voj. velitelství přinucen opustiti v noční době svůj mlýn, a dělo-li se tak k podpoře nebo zabezpečení vál. operací, šlo se strany st-lovy o vál. úkon dle zák. čl. LXVIII:1912, a přísluší st-li, když po čas trvání vál. úkonu budova shořela a nebyla tedy st-li po ukončení vál. úkonu vrácena v témž stavu, v jakém byla voj. vedením převzata, náhrada škody ve smyslu cit. zák. čl. LXVIII:1912.
O stížnosti nss uvážil:
V § 1 zák. čl. LXVIII:1912 jest stanoveno, že za mobilisace ...... mohou ...... za účelem bezpečnostních opatření, nutných v zájmu vedení války býti požadovány v tomto zákoně určené vál. úkony, pokud — — — — —. Dle § 3 téhož zák. článku přísluší za vál. úkony — pokud tímto zákonem není stanoven opak — přiměřená náhrada, o níž dle § 33 má rozhodovati — nebylo-li mezi stranami dosaženo dohody — zvláštní min. komise.
Z cit. slov § 1 »mohou býti požadovány v tomto zákoně určené vál. úkony«, jest patrno, že nikoliv každý úkon, který jest velitelstvím voj. částí nebo voj. správou požadován za účelem bezpečnostních opatření, nutných v zájmu vedení války, jest pokládati za vál. úkon ve smyslu cit. zák., nýbrž jen takový úkon, jehož obsah jest v zák. čl. LXVIII:1912 specielními předpisy vymezen.
St-l sám spatřuje ve skutečnosti, že v nočních dobách musil opustiti svůj mlýn, vál. úkon ve smyslu § 19 cit. zák. čl. Dle povahy věci, ježto šlo o vyklizení mlýna,, mohlo by ovšem jíti též o případ § 18 téhož zák. čl.
Posléze cit. zák. předpis stanoví, že k účelům vymezeným v § 1 jsou držitelé ..... průmyslových zařízení dle volby požadujícího povinni provoz buď dále vésti nebo i s personálem k užívání přenechati. Dle § 19 jsou držitelé nemovitostí povinni nemovitosti, které mají v držení, ke zřizování opevňovacích zařízení jakož i jiných voj. staveb (objektů) k vál. vyzbrojení opevněných míst, ke stavbě mostů, silnic a železnic nebo vůbec k nepřímému nebo bezprostřednímu podporování a zajištění vál. operací na dobu potřeby k používání přenechati. V dalším svém obsahu určuje cit. § 19, že za používání nemovitostí poskytuje se zásadně náhrada, že nemovitosti přenechané k používání mají býti vráceny v témže stavu, v jakém byly převzaty, jestliže však užíváním podstata utrpěla škodu, jest za ni poskytnouti přiměřené odškodnění, pročež má býti z tohoto důvodu při převzetí zjištěn komisionelně stav nemovitosti a její cena, při vrácení pak eventuelně utrpěná škoda.
Z těchto ustanovení plyne, že za vál. úkon ve smyslu zák. čl. LXVIII:1912, za nějž přísluší náhrada dle tohoto zák., sluší, je-li jeho předmětem průmyslové zařízení (§ 18) nebo nemovitost (§19), pokládati jen takovou disposici držitelovu, kterou buď průmyslové zařízení dále se v provozu udržuje, nebo se průmyslové zařízení nebo nemovitost voj. správě nebo velitelským orgánům přenechává k užívání.
Pokud jde o tuto druhou eventualitu — když jest na bíledni, že nešlo v konkrétním případě o eventualitu první, — podává cit. ustanovení bezpečný základ pro úsudek, že přenecháním k užívání jest rozuměti jen ony případy, kde požadující nemovitosti nebo průmyslové zařízení přejímá, aby na něm potom prováděl své disposice a objektu samého, po případě i s jeho personálem, k účelům § 19, pokud se týče § 1 cit. zák. čl. užíval, nikoli však případ, jako jest st-lův, kdy z rozkazu voj. velitele st-l se svými lidmi na noční dobu mlýn opouštěl, aniž pak voj. velitel s mlýnem st-lovým jakkoli disponoval nebo v něm jakoukoli činnost vyvíjel, neboť nemohlo by tu býti právem tvrzeno, že na st-li bylo požadováno, aby svůj objekt vojsku nebo jeho částem k užívání přenechal.
Nelze proto v prosté skutečnosti, že st-1 byl z rozkazu voj. velitelství nucen opustiti se svými lidmi na určitou dobu svůj mlýn, spatřovati se strany st-lovy vál. úkon ani dle § 18 ani dle § 19 zák. čl. LXVIII:1912.
Zbývá také přihlédnouti ještě k ustanovení § 20 téhož zák. čl., k němuž v nař. rozhodnutí přihlédl i žal. úřad a jehož se obsahem svých vývodů dotýká i st-l.
Právě cit. ustanovení praví, že pro účely v § 19 vytčené může býti požadováno kromě tam stanoveného přenechání k užívání u budov také přenechání k volné disposici a že volná disposice obsahuje také právo stavení zbořiti nebo podstatně změniti. Podstatou vál. úkonu dle tohoto ustanovení jest tedy, že vlastník přenechá budovu požadujícímu k volné disposici. Avšak právě v tomto přenechání k volné disposici jest opět obsažen onen moment vytknutý již nahoře při § 19, totiž přechod z disposiční sféry vlastníkovy do disposiční sféry požadujícího, takže za požadování vál. úkonu dle § 20 mohl by rozkaz, aby vlastník na určitou dobu se svými lidmi svoji budovu opustil, býti považován pouze tenkráte, kdyby byl vydán k tomu cíli, aby požadující sám s budovou nějak disponovati mohl. Není tedy podstata vál. úkonu dle § 20 již v tom, že vlastník budovy z disposice nad budovou jest vyloučen, nýbrž teprve v tom, že disposice ty jsou vylučovány proto, aby požadující sám mohl s budovou disponovati.
Pokud tedy rozkazem, aby vlastník opustil se svými lidmi určitou budovu, sledován byl jinaký cíl, než aby požadujícím sám mohl s budovou disponovati, nelze ve vzdání se disposice s budovou spatřovati vál. úkon dle § 20 cit. zák. čl., jenž by tu byl teprve tenkráte, kdyby disposice byla vlastníku odňata proto, aby požadující mohl sám s budovou volně disponovati a budova tak místo dispozičního práva vlastníkova přešla v disposiční sféru požadujícího, neboť jen tehdy mohlo by se mluviti o tom, jak se § 20 vyjadřuje, že bylo požadováno přenechání budovy k volné disposici, nebo vyjádřeno s hlediska poskytovatele vál. úkonu, že budova byla jím požadujícímu k volné disposici přenechána.
Že by evakuace st-lova mlýna byla požadována a st-lem mlýn přenechán požadujícím voj. částem k jejich vlastní disposici, toho st-l netvrdí. Ale pak v prostém faktu, že následkem evakuačního rozkazu disposice s mlýnem se vzdal, nemůže právem spatřovati plnění vál. úkonu dle § 20 zák. čl. LXVIII:1912, jak jeho podstata byla právě vyložena.
Jiných ustanovení, dle nichž by evakuace st-lova mlýna podle zák. o válečných úkonech aspoň pojmově mohla býti posuzována, zák. čl. LXVIII:1912 neobsahuje, a nelze proto úkon st-lův, když jej dle hledisek stížností zastávaných nebylo lze vřaditi k úkonům dle §§ 18/20, uznati za vál. úkon dle zák. čl. LXVIII:1912.
Nss-u netřeba řešiti otázku, zda evakuace st-lova mlýna jest, jak žal. úřad za to má, jen výkonem pouhého bezpečnostního opatření, které bylo součástí vál. operací, a zda z výkonu takového opatření plynou či neplynou povinnosti voj. správy k držiteli nemovitosti, neboť z vývodů právě podaných jest aspoň tolik jisto, že splnění rozkazu vyklizovati na dobu noční mlýn nelze v konkrétním případě považovati za vál. úkon ve smyslu zák. čl. LXVIII:1912.
Nelze-li však st-lovo plnění tohoto rozkazu pokládati za vál. úkon dle cit. zák. čl. — a zákon tento přiznává nárok na náhradu jen za plnění vál. úkonů zde určených —, pak nemůže st-l již z tohoto důvodu čerpati základ pro nárok na náhradu škody v zák. čl. LXVIII:1912, a možno již z tohoto důvodu popříti nárok st-lův na náhradu jako náhradu za vál. úkon, aniž je třeba zabývali se otázkou, zda škoda způsobená na podstatě nemovitosti ohněm vzniklým z neznámé příčiny byla by škodou vzniklou vál. úkonem, kdyby oheň byl vzešel za trvání vál. úkonu.
St-1 má ovšem ještě za to, že jeho nárok na náhradu škody byl jako nárok na náhradu škody způsobené vál. úkonem uznán obecní komisí, sestavenou k vyšetření škody dle § 33 cit. zák. čl., a že nemůže proto býti st-li jednostranně odepírán žal. úřadem.
Vznášeje tuto námitku přehlíží st-1, že dle ustanovení § 33 cit. zák. čl. jsou obecní a župní komise pouze orgány, do jejichž působnosti spadá jen šetření o skutkových základech nároků dle zák. o vál. úkonech vznesených, jímž však rozhodovací pravomoc o existenci vzneseného nároku nepřísluší. Působnost ta vyhražena jest cit, ustanovením pouze min. komisi pro vál. úkony, jež o existenci vzneseného nároku rozhoduje ze své výlučné kompetence, nemohouc býti vázána event. odchylným názorem komisí skutkové základy uplatňovaného nároku vyšetřujících.
Pokud konečně stížnost dovozuje povinnost voj. správy, nahraditi st-li ohněm vzniklou škodu z toho důvodu, že voj. správa opomenula v době nepřítomnosti st-lovy ve mlýně učiniti přiměřené bezpečnostní opatřiti a chrániti tak st-le proti škodě, sluší uvésti:
Dle § 33 zák. o vál. úkonech přísluší žal. úřadu rozhodovati pouze o tom, zda a pokud přísluší jednotlivci nárok na náhradu dle zák. o vál. úkonech. Jiné kompetence rozhodovací než této žal. úřad nemá, jmenovitě mu nepřísluší činiti judikátní, t. j. právní moci schopné výroky o tom, zda z opatření voj. správy nebo voj. velitelů přísluší jednotlivcům náhradní nároky dle jiných norem právního řádu.
Žal. úřad vyslovil ovšem v nař. rozhodnutí též, že kromě zákona o vál. úkonech není již žádných jiných zákonitých předpisů, které by v konkrétním případě ukládaly voj. správě povinnost ručiti a tím: i nahraditi st-li vzniklou škodu, a že proto se nárok st-lův odmítá jako neodůvodněný. Než výrok tento, vezme-li se zřetel na rozsah kompetence žal. úřadu, jak právě byla vyznačena, když ze znění nař. rozhodnutí neplyne nutně, že by si žal. úřad byl chtěl osvojiti kompetenci rozhodovati o tom, zda a pokud přísluší st-li nárok na náhradu též v oboru jiných norem právních, než jest zákon o vál. úkonech, nelze považovati za výrok judikatorní činnosti žal. úřadu a jest jej považovati jen za pro- hlášení právního názoru žal. úřadu, jež nemá charakteru rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss. — —

Citace:

č. 7512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 209-212.