Čís. 249.

Žaloba, jíž domáhá se ten, kdo mimoknihovně nabyl úplatným způsobem nemovitosti, bezúčinnosti napotomního darování téže nemovitosti a výmazu vlastnického práva, o darování to se opírajícího, není žalobou odpůrci a předmětem poznámky dle § 20 odp. ř. Poznámka takovéto žaloby není přípustna ani dle § 61 knih. zák.
(Rozh. ze dne 29. července 1919, R I 311/19).
Žalobci (kupující) uzavřeli s manželi D. (prodávajícími) kupní smlouvu o usedlosti, dříve však, nežli smlouva byla vtělena, darovali prodávající manželé D. usedlost tu žalovaným, jimž byla pak připsána. Žalobci podali proto na žalované žalobu o bezúčinnost darování usedlosti a o výmaz vlastnického práva a žádali zároveň za knihovní poznámku této žaloby. Knihovní soud (zemský soud v Praze) poznámku povolil. Rekursní soud žádost o povolení poznámky zamítl. Důvody: Dle § 20 odpůrčího zákona ze dne 10. prosince 1914 čís. 337 ř. z. může ten, kdo jest oprávěn odporovati právním jednáním dlužníkovým, žádati u soudu procesního za knihovní poznámku své odpůrci žaloby. Již v tomto stadiu, když totiž o poznámku se žádá v žalobě, musí tudíž soud procesní zkoumati, zda žaloba odpůrci jest přípustná na podkladě skutečností, v žalobě samé tvrzených, a zda tedy žalobce jest oprávněn, odporovati právnímu jednání, o nějž v žalobě jde. K odporu takovému legitimován jest dle § 8 nového zákona odpůrčího (který až na nepatrnou stylistickou změnu zní stejně jako § 32 zákona odpůrčího ze dne 16. března 1884 čís. 36 ř. z.) jen ten, komu přísluší vykonatelná pohledávka. O takovéto pohledávce v žalobě zmínka se neděje, nýbrž žaloba zbudována jest na tvrzení, že manželé D-ovi uzavřeli s žalobci kupní smlouvu o usedlosti č. p. 56 v H. a že přes to 14 dní na to darovali žalovaným tuto žalobcům prodanou usedlost. O nějaké pohledávce, žalobcům příslušející, se v žalobě vůbec nemluví, tím méně pak o vykonatelné peněžité pohledávce. A přece jen vykonatelná peněžitá pohledávka opravňuje k podání odpůrci žaloby a návrhu, by žaloba byla knihovně poznamenána. To plyne nejen z doslovného znění § 8 nového zákona odpůrčího, nýbrž i z celého účelu a ducha, jímž provanut jest zákon odpůrci. To zřejmo jest zejména také z ustanovení § 17, dle něhož odpůrce odporovatelův může se sprostiti uplatňovaného nároku odpůrčího, když uspokojí pohledávku, příslušející odporovateli proti dlužníkovi. Žalobci nejsou tedy dle § 20 odpůrčího zákona legitimováni k podání návrhu na knihovní poznámku žaloby, kterou nazývají žalobou odpůrci, a bylo tudíž nutno stížnosti žalovaných do usnesení, jímž poznámka ta byla povolena, vyhověti, návrh na povolení knihovní poznámky zamítnouti a výmaz její naříditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalobců.
Důvody:
Rekursní soud správně uznal a vhodně odůvodnil, že dle § 20 odp. ř. žádané poznámky povoliti nelze. Žalující strana, neodporujíc tomuto stanovisku, snaží se dolíčiti, že v pravdě jedná se zde o poznámku spornosti dle § 61 knih. zák., jejíž podmínky jsou prý splněny. Jest však v neprávu. Neboť, i kdyby knihovní poznámka, žalující stranou navržená, chtěla se posuzovati dle § 61 knih. zák., nebylo by ji lze povoliti, ježto není zde podmínek tohoto zákonného předpisu. O tuto poznámku žádati může, kdo vkladem jeví se býti zkrácen ve svém právu knihovním. Nemá tudíž předpis § 61 knih. zák. místa na prospěch strany žalující, jež dosud v knihách není zapsána a tudíž na svém knihovním právu zkrácena nebyla. Musíť naopak strana žalující nejprve domoci se uznání svého osobního nároku proti posavadním knihovním vlastníkům a jich právním nástupcům, by vůbec mohla býti do knih zapsána, takže její vítězství v této rozepři nemělo a nemohlo by míti v zápětí obnovení dosud nepozůstávajícího knihovního práva žalující strany, nýbrž umožnilo by jí pouze, by na základě tvrzené kupní smlouvy přímo po prodatelích byla teprve knihovně za vlastníka zapsána.

Citace:

Rozhodnutí č. 249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 458-459.