Čís. 331.

Bezvýminečná dědická přihláška transmitenta jeví účinek i ohledně nezletilého transmisara jednak v tom směru, že jest nezměnitelná ve výminečnou, jednak že přes transmisarovu nezletilost nelze dle § 92 odstavec druhý, čís. 1 nespor. říz. sepsati z povinnosti úřední inventář.
»Třetími osobami« míní § 92 odstavec druhý, čís. 3 nespor. říz. pouze osoby, jež nejsou na pozůstalostním řízení již jako spoludědicové súčastněny neb alespoň těmito representovány.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1919, R II 134/19).
Dne 31. prosince 1918 zemřela Marie Amalie S. zanechavši závět ze dne 3. února 1918. V závěti povolala za dědice své sourozence, mezi nimi též svého bratra Jindřicha S., ustanovivši, že v případě úmrtí toho kterého z povolaných sourozenců jest dědicem jeho potomstvo. Dále ustanoveno v závěti: »Podíly ustanovených dědiců určuji stejným dílem; zemře-li některý z nich bez potomstva, připadne jeho podíl zase rovným dílem na živu zůstalým sourozencům mým, eventuelně jejich potomkům.« Jindřich S. přihlásil se k pozůstalosti právě tak, jako ostatní povolaní sourozenci, bezvýminečně a byla jeho dědická přihláška usnesením pozůstalostního soudu ze dne 20. února 1919 na soud přijata. Dne 9. března 1919 zemřel Jindřich S. zůstaviv nezletilou dceru Marii. V pozůstalostním řízení po Marii Amalii S. nařídil pozůstalostní soud usnesením ze dne 14. července 1919, by, hledíc k ustanovení § 92, odstavec druhý, čís. 3 nespor. říz. sepsán byl z moci úřední inventář. Rekursní soud k rekursu jednoho ze sourozenců potvrdil usnesení pozůstalostního soudu, zaujav právní stanovisko, že předpis § 92 odst. 2 čís. 3 nespor. říz. zde sice místa nemá, že však usnesení soudu pozůstalostního, nařizující sepis inventáře z povinnosti úřední, jest opodstatněno ustanovením § 92 odst. 2 čís. 1 nespor. říz., poněvadž k dědictví po předemřelém zůstavitelčinu bratru jest povolána jeho nezletilá dcera Marie.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou předchozích stolic a uložil pozůstalostnímu soudu, by od sepisu pozůstalostního inventáře upustil a projednal pozůstalost na základě místopřísežného seznání pozůstalostního jmění předloženého dědici.
Důvody:
Názor, jímž dal se vésti rekursní soud, jest zřejmě nesprávný. Vycházíť z mylného a se spisy se nesrovnávajícího předpokladu, že zůstavitelčin bratr Jindřich S., povolaný k dědictví testamentem ze dne 3. února 1918, předešel smrtí zůstavitelku. Tomu však není tak, neboť zůstavitelka zemřela dne 31. prosince 1918, kdežto Jindřich S. zemřel teprve dne 9. března 1919, přihlásiv se před tím s ostatními spoludědici vlastnoručně podepsaným podáním ze dne 19. resp. 24. ledna 1919 bezvýminečně a tedy bez nároku na sepis inventáře k dědictví. Bezvýminečná jeho dědická přihláška byla také usnesením pozůstalostního soudu ze dne 20. února 1919 k soudu přijata. Po Jindřichu S. pozůstalá nezletilá dcera Marie není tedy povolána k dědictví po zůstavitelce Marii Amalii S., nýbrž k dědictví po svém otci, které musí, pokud jde o jeho podíl na pozůstalosti Marie Amalie S., převzíti v témž stavu, ve kterém se v době jeho úmrtí, t. j. dne 9. března 1919 nalézalo. Poněvadž pak Jindřich S. v době uvedené dědictví po Marii Amalii S. již bezvýminečně, zřeknuv se tedy inventáře, byl nastoupil a přihlášku tuto dle § 806 obč. zák. v podmínečnou již změniti nemohl, jest i jeho k dědictví po něm povolaná dcera, třeba že jest pod poručenstvím, vázána touto jeho bezvýminečnou dědickou přihláškou, která má dle § 114 nespor. říz. v zápětí, že se pozůstalost projedná na základě místopřísežného seznání dědiců o pozůstalostním jmění. Ustanovení § 92 odst. 2, čís. 1 nespor. říz. neopodstatňuje tedy spisu inventáře z povinnosti úřední. Zbývá ještě rozřešiti otázku, není-li příslušné nařízení pozůstalostního soudu opodstatněno s hlediska předpisu § 92 odst. 2 čís. 3 nespor. říz. Otázku, zakládá-li ustanovení testamentu: »zemřel-li některý z nich (z ustanovených dědiců) bez potomstva, připadne jeho podíl zase rovným dílem na živu zůstalým sourozencům mým, eventuelně jich potomkům« substituci a zejména substituci fideikomisární, netřeba zde řešiti. Neboť i kdyby se mělo za to, že ustanovení to fideikomisární substituci zakládá, povolávajíc za předpokladu, že zemřelý dědic nabyl dědictví před svou smrtí, za poddědice v první řadě jeho potomstvo a, není-li tohoto, ostatní spoludědice, pokud se týče jejich potomstvo, nelze z doslovu a duchu předpisu § 92, odst. 2 čís. 3 nespor. říz. dovozovati, že sepis pozůstalostního inventáře z povinnosti úřední jest v případě tomto nutným. Zákonodárným účelem předpisu právě zmíněného jest, chrániti přesným zjištěním stavu pozůstalostního jmění před zkrácením zájmy oněch fideikomisárních substitutů, kteří nejsou súčastněni na pozůstalostním řízení a tudíž s to, by sami chránili své zájmy. Dědicové na pozůstalostním řízení již súčastněni a sobě navzájem za substituty povolaní ochrany této nepotřebují, poněvadž mají možnost, chrániti své zájmy podle § 92 odst. 1 nespor. říz. sami, a jsou-li pod zvláštní péčí zákona, jest o ochranu jejich zájmů postaráno předpisy §§ 92 odst. 2 č. 1 a 2 téhož zákona. Pro výklad tento svědčí zejména i doslov § 92 odst. 2 čís. 3 nespor. říz., který nařizuje soudu pozůstalostnímu sepis inventáře v případě, že zůstavitel uložil dědici závazek, zanechati pozůstalost »třetím osobám« a který se tím vyjadřuje stejně jako §§ 875, 879, 881, 1019, 1422, 1423 obč. zák., § 1. zákona ze dne 28. května 1881, čís. 47 ř. z., § 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z. atd., v nichž se pod osobami třetími rozumějí vesměs osoby na právním poměru, o který běží, nesúčastněné, a přibližuje se zároveň k doslovu poslední vety § 607 obč. zák., jež rozeznává rovněž mezi substituovanými spoludědici a jinakými substituty. Pod »třetími osobami«, zmíněnými v § 92 odstavec druhý čís. 3 nespor. řízení, dlužno tedy rozuměti pouze osoby, jež nejsou na pozůstalostním řízení již jako spoludědicové zúčastněny, neb těmito aspoň representovány. Poněvadž pak v tomto případě takovéto »třetí osoby« za poddědice povolány nejsou, nýbrž výhradně jen potomstvo zemřelých dědiců a, není-li tohoto, ostatní spoludědicové, pokud se týče jejich potomstvo, které jest však v řízení pozůstalostním po zákonu representováno svými předky, nemá zde předpis § 92 odst. 2 čís. 3 nespor. řízení místa ani pro ten případ, kdyby se shora uvedené ustanovení testamentu pokládalo za nařízení fideikomisární substituce podle § 608 obč. zák. Usnesení nižších soudů nařizující sepis inventáře z povinnosti úřadu není tudíž ani s hlediska § 92 odst. 2 čís. 3 nespor. říz. opodstatněno a slušelo se proto, kdyžtě zde jest podmínka zjevné náklonnosti, pokud se týče i odporu se spisy podle § 16 nespor. říz. vyhověti dovolací stížnosti a rozhodnouti, jak svrchu uvedeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 331. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 576-578.