Čís. 246

Příslušnost pro žaloby na železniční erár řídí se sídlem finanční prokuratury, v jejímž obvodu jest sídlo příslušného řiditelství drah. Sídlo provozního inspektorátu jest nezávažno.
Ve vzájemném poměru nástupních států neplatí Bernská dohoda o mezinárodní železniční dopravě ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. z. na rok 1892.
(Rozh. ze dne 29. července 1919, R I 299/19).
Firma A. domáhala se u obchodního soudu v Praze náhrady škody, kterou utrpěla tím, že se za dopravy po dráze ztratilo zboží, zaslané jí firmou B. ve Vídni dne 18. dubna 1918. Obě strany udávají souhlasně, že tato zásilka byla podána k dopravě na nádraží severozápadní dráhy ve Vídni, že zásilka ta se ztratila za dopravy na této dráze, že se ale neví kde, dále že řiditelství této dráhy bylo ve Vídni, kdežto v Praze byl provozní inspektorát. Žalovaný erár vznesl námitku místní nepříslušnosti, ježto v obvodu finanční prokuratury v Praze není věc, na kterou se pře vztahuje a také v jejím obvodu nenastala událost, ze které uplatňovaný nárok povstal, tak že příslušnost řídí se úředním sídlem správního, pokud se týče dozorčího úřadu, který příslušnému úřadu, t. j. bývalému ministerstvu železnic jest bezprostředně podřízen, t. j. sídlem příslušného bývalého řiditelství severozápadní dráhy ve Vídni (§ 4 nař. veškerého min. ze dne 9. března 1898 čís. 41 ř. z.). Prvý soud námitku nepříslušnosti zamítl z těchto důvodů: Jest nesporno, že v Praze byl provozní inspektorát. Tento úřad vykonával správní a dozorčí moc v obvodu Pražském a třeba že se vyžadovalo schválení řiditelství ve Vídni, které bylo podřízeno ministerstvu ve Vídni, nutno za to míti, že již tím příslušnost tohoto soudu jest odůvodněna. Dále svědčí místní příslušnosti zdejšího obchodního soudu také účelnost, jevící se v novelisaci předpisů o příslušnosti, zejména v §§ 86 a 87 j. n., z níž plyne, že zákonodárství snaží se zjednodušiti předpisy o příslušnosti pro stranu, práva se domáhající. Rekursní soud vyhověl stížnosti finanční prokuratury, změnil usnesení prvého soudu a odmítl žalobu pro místní nepříslušnost dovolaného soudu. Důvody: Nově zřízený stát československý převzal všechny zákony a nařízení, jež platily v bývalém státě rakouském, pokud výslovně nebyly změněny resp. pokud dle stavu věcí převzetí jejich nebylo fakticky nebo výslovně vyloučeno. Zůstala tedy v platnosti i ustanovení min. nařízení ze dne 11. listopadu 1909 čís. 172 ř. z. (železniční dopravní řád) a min. nařízení ze dne 9. března 1898 čís. 41 ř. z. (instrukce pro finanční prokuratury) jak to ostatně bylo nejnověji výslovně prohlášeno vládním nařízením ze dne 4. června 1919 čís. 313 sb. z. a n. Než předpisy železničního dopravního řádu mohly jen potud zachovány býti v platnosti, pokud se jimi upravují poměry v Československé republice. Pokud železničním dopravním řádem upraveny byly i poměry v zemích, ležících mimo obvod republiky, nemohlo ničeho stanoveno býti o jeho zachování nebo změně, poněvadž se to vymyká okruhu zdejší pravomoci. Podle toho nelze použíti shora citovaných min. nařízení při rozhodování otázky, zda příslušným jest v tomto procesu obchodní soud v Praze či ve Vídni. Čechy a Dolní Rakousy jsou si nyní navzájem cizinou, a tu nutno přihlížeti k tomu, jak otázku příslušnosti, o niž jde, luští bernská mezinárodní dohoda. Tato mezinárodní dohoda ze dne 14. října 1890, publikovaná pod čís. 186 ř. z. na rok 1892, stanoví předpisy dopravní v mezinárodním styku mezi státy, tam jmenovanými, mezi nimiž uvedeno jest i Rakousko-Uhersko. Tato mezinárodní dohoda platila a platí tady až dosud, nejsouc odvolána, také pro jednotlivé země bývalé říše rakousko-uherské, resp. pro státy, z říše té se utvořivší. Státy ty ovšem také ve styku mezi sebou staly se cizinou, a dlužno tedy pravidel, v mezinárodní dohodě uvedených, použíti tak, jak upravují styk jednoho cizího státu s druhým. A tu čl. 27 mezinárodní dohody ustanovuje, že dráha, která zboží k dopravě převzala, ručí za provedení dopravy, a že žalobu ze smlouvy dopravní lze podati na dráhu, která zboží k dopravě převzala, nebo jíž zboží dle nákladního listu bylo odevzdáno, nebo na jejíž průvozní trati škoda vznikla. V případě o nějž jde, jest pouze zjištěno, že zboží odevzdáno bylo k dopravě ve Vídni na severozápadním nádraží jako rychlozboží, že do místa svého určení, totiž do Prahy, nedošlo. Co se se zbožím stalo, a kde se ztratilo, známo není. Vzhledem k tomu není k rozhodování ve věci této příslušným obchodní soud v Praze, nýbrž soud Vídeňský (čl. 27 mezinárodní dohody) a bylo proto nutno žalobu pro místní nepříslušnost odmítnouti. To vyplývá také z §§ 2, 4 a 5 cit. vládního nařízení ze dne 4. června 1919 čís. 313 sb. z. a n., neboť nařízením tím odmítnuto jakékoliv právní nástupnictví po bývalém rakousko-uherském státu a tu v případě, jenž tuto má býti rozhodnut, nejenom, že nejde o zájem státu, nýbrž bylo by to přímo proti zájmu státu, by přejímal ručení za zboží, o němž se ani netvrdí, že bylo vůbec vypraveno přes hranice rakouského státu a překročilo hranice československého státu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalobcovu. Důvody:
Zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byly veškeré zákony a nařízení rakousko-uherského mocnářství prozatím i ve státě československém ponechány v platnosti. Platí dosud nařízení ze dne 9. března 1898 čís. 41 ř. z., jimiž zastupování státního jmění tehdejšího mocnářství uloženo jest finančním prokuraturám a zejména § 4, který určuje, která finanční prokuratura povolána jest k zastupování ve sporech pasivních, kde jest odůvodněna příslušnost soudu dle § 74 j. n. Soud prvé stolice uvádí, že správním a dozorčím úřadem, podřízeným příslušnému ústřednímu úřadu, byl pro severozápadní dráhu provozní inspektorát v Praze. Jak ale dále uvádí, vyžadovala opatření tohoto inspektorátu schválení řiditelstva severozápadní dráhy ve Vídni. Bylo tedy pouze toto řiditelstvo bezprostředně ústřednímu úřadu (ministerstvu železnic) podřízeným úřadem správním; a poněvadž sídlo jeho není v území státu československého, není odůvodněna příslušnost obchodního soudu v Praze. Dovolací rekurs poukazuje k tomu, že událostí, z níž nárok žalobkyně vzešel, není podání zboží na nádraží ve Vídni, nýbrž neodevzdání zboží v Praze. Základem žaloby však není událost, k níž zákon pojí vznik nároku, nýbrž závazek ze smlouvy dopravní a proto není možno příslušnost Pražského obchodního soudu vyvozovati z toho, že zboží v místě plnění nebylo dodáno. Předpisů mezinárodní úmluvy ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. z. z roku 1892 nelze užíti, poněvadž v době uzavření smlouvy dopravní bylo jednotné mocnářství rakousko-uherské, jehož rozpadnutím jednotlivé státy nové sice navzájem se staly cizinou, neuzavřely ale dosud dohodnutí, že uvedená úmluva též pro ně platnosti míti má, takže na dopravu zboží z oblasti jednoho z těchto nových států do oblasti státu druhého nelze ani obdobou užíti uvedených předpisů smluvních. Jakkoliv v této příčině vývodům dovolacího rekursu přisvědčiti sluší, není, jak svrchu uvedeno, příslušnost obchodního soudu v Praze odůvodněna a proto dovolacímu rekursu nebylo vyhověno.

Citace:

Rozhodnutí č. 246. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 453-455.