Čís. 219.

Z toho, že zaměstnavatel nepropustil zaměstnance ihned, jakmile se dozvěděl o jeho poklesku, nelze ještě za všech okolností souditi, že se zřekl práva na předčasné rozvázání služebního poměru.
Propouštěje před časem zaměstnance, není zaměstnavatel povinen udati mu důvod, proč tak činí. Stačí, že zákonný důvod zde jest a bude ve sporu prokázán.
(Rozh. ze dne 1. července 1919, Rv I 308/19).
Žalobce byl zaměstnán u žalované, nájemkyně hotelu, po řadu let jako domovník. V poslední době stěžovali si na něho hosté, jmenovitě dne 4. nebo 5. prosince 1918 byl přistižen jedním z hostů při krádeži chleba. Zaměstnavatelka ho proto dne 8. prosince 1918 propustila, udavši za důvod, že jest příliš stár. Propuštěný zaměstnanec domáhal se náhrady škody, jež mu vznikla nedodržením čtrnáctidenní lhůty výpovědní. Prvý soud (okresní soud v Karlových Varech) žalobě vyhověl z těchto důvodů: Jest sice pravda, že vyskytl se důvod k propuštění dle § 82 živn. řádu, neboť žalobce byl přistižen přímo při krádeži. Leč k uplatnění důvodu toho se vyžaduje, by zaměstnavatel zaměstnance ihned propustil a důvod propuštění mu udal. Sdělí-li mu však pouze, že důvodem propuštění jest jeho stáří, neuveda při tom jiného důvodu propouštěcího, vzdává se tím práva, uplatňovati jiný důvod propouštěcí. V postupu takovém možno spatřovati též klamání zaměstnance, jenž přec může požadovati, by mu byl oznámen důvod propuštění, by mohl posouditi, zda propuštění bylo důvodné. Krom toho mělo se propuštění státi ihned po odhalení krádeže, jež sama o sobě byla nepatrná. Žalovaná se však tak nezachovala, nýbrž ponechala žalobce ještě po několik dnů u sebe a tím se zřekla důvodu propouštěcího. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované a žalobu zamítl z těchto důvodů: Názor prvého soudu je právně mylný. V žádném ze zákonů, upravujících poměr služební (zákon občanský, živnostenský řád, zákon o obchodních pomocnících, zákon o úřednících statkových) není ani zmínky o tom, že by bylo při rozvázání služebního poměru propuštěním třeba sděliti zaměstnanci důvod propouštěcí. Z mlčení zákonů, z nichž oba posléz uvedené zajisté hájí v prvé řadě zájmy zaměstnanců, nutno vyvozovati, že jest ponecháno úvaze zaměstnavatelově, zda hodlá zaměstnanci důvod propouštěcí ihned sděliti, či prozatím o něm pomlčeti. Zaměstnavatel může přestáti na pouhém sdělení o propuštění. Odůvodniti propuštění a prokázati důvod jeho jest povinen pouze v tom případě, uplatňuje-li zaměstnanec proti němu nároky. Rovněž nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že v propouštění žalobce teprve několik dnů po nabytí vědomosti o důvodu propouštěcím jest spatřovati vzdání se důvodu propouštěcího. V této příčině neobsahují zákony žádných předpisů, pročež možno použíti pouze všeobecných předpisů o zřeknutí se. Vzdáti se uplatňování nějakého práva možno buď výslovným prohlášením nebo lze naň usuzovati z chování se oprávněného (§ 863 obč. zák.). Prvý způsob nebyl tvrzen a netřeba se jím proto zabývati; o konkludentním vzdání se bylo by možno mluviti jen tehdy, není-li v uvážení všech okolností pochyby o tom, že jde skutečně o vzdání se. Mínění soudu prvého, že vzdání se jest spatřovati v pouhém podržení žalobce ve službě, ač měl býti okamžitě propuštěn, neodpovídá zákonu; k mlčky se stavšímu vzdání se vyžadovalo by se takové chování se zaměstnavatele, z něhož dalo by se zřejmě souditi na odpuštění. V případě, o nějž jde, měl žalobce odváděti žalované týdně 10 K ze zpropitného; znamená tudíž týden pro žalobce období súčtovací a nelze spatřovati vzdání se v tom, že nechal žalovaný uplynouti tuto dobu až do propuštění žalobcova.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl.
Důvody:
Dovolání uplatňuje toliko dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. Žalobce uznává sice opodstatněnost důvodu propuštění, o nějž zde jde, namítá však, že žalovaná nemůže se na důvod tento odvolávati z dvojí příčiny. Jednak proto, že nepropustila žalobce ihned po té, jakmile o jeho poklesku zvěděla, jednak proto, že, propouštějíc ho, uvedla jako důvod, že je příliš stár. Odvolací soud prokázal však způsobem zevrubným a přesvědčivým bezdůvodnost obou námitek. Jest arciť správno, že určitého práva lze se zřeknouti také mlčky, konkludentním jednáním, než jednání toto musí býti dle § 863 obč. zák. takové, by vylučovalo jakoukoliv pochybnost o vůli jednajícího. Že v daném případě tomu tak není, vyložil již odvolací soud a dovolání nepřivádí k platnosti žádných důvodů, jež by byly s to, závažností úvah v odpor vzatého rozsudku otřásti, nýbrž obmezuje se na pouhé popírání správnosti vysloveného jím názoru. Není tu také skutečně žádných zvláštních okolností, které by opravňovaly k opačnému závěru. Žalovaná nepropustila sice okamžitě žalobce, jakmile o jeho závadném počínání byla zpravena, ale učinila tak ihned, jakmile odpadly pro ni překážky, plynoucí ze zvláštnosti konkrétního smluvního poměru. V tomto směru poukázal odvolací soud k okolnosti, že žalobce měl každý týden z přijatého zpropitného odváděti žalované 10 K a že tudíž jevil se býti každý týden pro žalovanou jaksi súčtovacím obdobím. Z toho tedy, že žalovaná nechala toto období z ohledu na usnadnění vzájemného vypořádání se dojíti, nelze ještě o sobě nikterak nutně souditi na zřeknutí se práva na propuštění, ana tím nebyla ještě přerušena příčinná souvislost mezi důvodem k propuštění a propuštěním samým. Vzhledem k tomu nelze dotyčnému, ostatně ani ne tak značnému mezidobí dvou dnů přikládati takový význam, jaký mu přikládá dovolání, a není proto také na místě poukaz dovolání na rozhodnutí živnostenského soudu čís. 883 sbírky rozhodnutí živn. soudu, dle něhož zaměstnavatel ponechal zaměstnance, zvěděv o propouštěcím důvodu, ještě 10 dnů v práci. Než ani druhá námitka, dovoláním uplatňovaná, nemůže obstáti před zákonem. Přisvědčiti dlužno naopak i v tomto směru správnému náhledu soudu odvolacího, že ani v živnostenském řádě ani v ostatních zákonech, služební poměry upravujících (ob. zák. obč., zákon o obchodních pomocnících, zákon o úřednících statkových) nelze shledati opory pro názor, že by zaměstnavatel, propouštěje zaměstnance pro nějaký zákonný důvod, byl povinen, udati zaměstnanci dotyčný specielní důvod. Podle zákona, jenž neupravuje nikde způsob, jakým propuštění díti se má, stačí naopak úplně, je-li v době propuštění takovýto důležitý důvod dán objektivně; jeho přesné udání, jakož i prokázání zůstává vyhraženo případnému pořadu právnímu. Tím je odňata půda vytýkané dovoláním obraně, že žalovaná zřekla se uplatňování práva ku propouštění tím, že udala žalobci jako důvod k propuštění jeho stáří, to tím spíše, ana žalovaná při svém výslechu jako strana seznala, že tak učinila jen ze šetrnosti vůči žalobci.

Citace:

Rozhodnutí č. 219. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 414-416.