Čís. 173.

Doba, kterou dlužno podle §u 391 odst. 1 ex. ř. stanoviti pro účinnost povoleného prozatímního opatření, není lhůtou soudcovskou, prodlužitelnou dle §§ 123 a 128 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. (Rozh. ze dne 13. května 1919, R II 53/19.)
Prvý soud (okresní soud na Vsetíně) změnil k návrhu ohrožené strany prozatímní opatření povolené jeho právoplatným usnesením ze dne 28. srpna 1918 pro dobu, až bude ohrožené straně možno, dobývati si svého nároku nuceným výkonem neb exekucí k zajištění, nejdéle až do 1. března 1919, pozdějším usnesením ze dne 10. února 1919 v ten rozum, že toto prozatímní opatření se povoluje na dobu, až ohrožená strana bude s to, by se dovolávala svého nároku nuceným výkonem, nejdéle však na dobu do 1. září 1919. Rekursní soud zamítl návrh ohrožené strany na uvedenou změnu povoleného prozatímního opatření. Důvody: Usnesení, kterým se povoluje prozatímní opatření, má dle §u 391 odst. 1 ex. ř. určiti čas, na který toto opatření se činí, a dle § 391 odst. 2 ex. ř., povoluje-li se opatření to dříve, než právo tvrzené dospěje nebo jinak, nežli rozepře neb exekuce se zavede, stanoviti přiměřenou lhůtu k podání žaloby nebo k návrhu na povolení exekuce. Toliko lhůtu dle § 391 odst. 2 ex. ř. lze považovati za lhůtu soudem k provedení nějakého úkonu stanovenou, tedy za lhůtu soudcovskou, kterou může soud dle §u 128 c. ř. s. prodloužiti, když strana, v jejíž prospěch jest lhůta, z neodvratných neb alespoň velmi závažných důvodů nemůže včasně provésti úkon lhůtou vázaný. V přítomném případě jde o stanovenou dobu platností prozatímního opatření dle §u 391 odst. 1 ex. ř. Právoplatným usnesením ze dne 26. srpna 1918 bylo prozatímní opatření povoleno pro dobu, až ohrožené straně bude možno, by svůj nárok nuceným výkonem neb exekucí k zajištění si dobývala, nejdéle až do 1. března 1919. Toto časové omezení platnosti prozatímního opatření dle §u 391 odst. 1 ex. ř. nemá však nic společného s určením lhůty, kterou soudce k provedení úkonu dle §u 123 c. ř. s., maje zření ku potřebám a povaze té které případnosti, stanoví a neobsahuje zákon ustanovení, dle kteréhož by lhůta dle §u 391 odst. 1 ex. ř. mohla býti prodloužena. Nezbytnou částí povoleného prozatímního opatření jest jeho časové omezení a má soud, než rozhodne o žádosti za povolení prozatímního opatření, v níž dlužno vyložiti jednotlivé skutečnosti podle pravdy, pečlivě zkoumati, pro kterou dobu se opatření povoluje. Jeť odpůrci strany ohrožené, nebyl-li již dříve slyšen, než se usnesení stalo, ponecháno na vůli, by ve lhůtě stanovené v §u 397 ex. ř. podal proti přípustnosti a přiměřenosti povolení opatření odpor. Z těchto úvah slušelo se rekursu vyhověti a návrh ohrožené strany, obsahující ve skutečnosti žádost o prodloužení lhůty stanovené podle §u 391 odst. 1 ex. ř. až do 1. září 1919 zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ohrožené strany.
Důvody:
Usnesení v odpor vzaté jest ospravedlněno důvody k němu připojenými, které nikterak nebyly vyvráceny vývody dovolací stížnosti. Právem rozlišuje rekursní soud mezi lhůtami odstavce 1 a 2 § 391 ex. ř. Dle odstavce 2 § 391 jest v usnesení povolujícím prozatímní opatření vysloviti, do které doby musí býti zahájeno spravení vydaného prozatimního opatření, a může soud, maje zření k okolnostem jednotlivého případu tuto lhůtu dle §u 123 a 128 c. ř. s., pokud se týče §u 78 ex. ř. prodloužiti. Naproti tomu týká se doba, již dlužno stanoviti v usnesení povolujícím prozatímní opatření dle prvého odstavce § 391 c. ř. s., udání času, na který toto nařízení platí, nevztahuje se však na činnost stran, ku které jsou ve smyslu §u 123 c. ř. s. resp. 78 ex. ř. vyzvány soudem za účelem provedení nějakého procesního úkonu v určité lhůtě. Proto nelze ku prodloužení lhůty posléze uvedené užíti obdobně ustanovení §§ 123 pokud se týče 128 c. ř. s. a § 78 ex. ř. a jest proto nutno, je-li ohrožená strana toho názoru, že jest zapotřebí dalšího trvání prozatímního opatření, by znovu žádala za jeho povolení. Vyplývá to také z úvahy, že každé prozatímní opatření zasahuje těžce do disposičních práv odpůrce strany ohrožené. Na věci ničeho nemění, že usnesení soudu prvého, kterým bylo prozatímní opatření původně povoleno, neobsahuje lhůty odstavce 2 § 391 ex. ř.; neboť bylo věcí ohrožené strany, by se proti neúplnosti zmíněného usnesení svého času bránila.
Tvrdí-li dovolací rekurs, že tu jde vlastně o novou žádost ohrožené strany za povolení prozatímního opatření, a nikoli o novou lhůtu, tedy dlužno poukázati jednak k tomu, že nebyly v ní tvrzeny podmínky rozhodné pro povolení prozatímního opatření, jednak k obsahu zmíněné žádosti а k jejímu konečnému návrhu; soud prvý nepovolil také nového prozatímního opatření, nýbrž ve svém usnesení ze dne 10. února 1919 změnil dodatkem ku svému původnímu usnesení ze dne 26. srpna 1918 toto poslednější v ten rozum, že rozšířil platnost povoleného prozatímního opatření na dobu do 1. září 1919.

Citace:

Rozhodnutí č. 173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 345-347.