Čís. 251.

Ručení dle § 970 obč. zák. jest uloženo pouze skutečnému podnikateli zájezdního hostince, nikoliv tomu, kdo se za takového vydává neb omylem za něho jest považován.
(Rozh. ze dne 29. července 1919, Rv I 379/19).
Zřízenci žalobcovi zajeli s jeho vozem do hostince, přespali sami v kuchyni, nechali vůz ve dvoře a koně ve stáji a ráno zjistili, že z vozu se ztratila plachta a ve stáji opratě. Žalobce domáhá se žalobou dle § 970 obč. zák. náhrady na hostinském, jenž proti žalobě jmenovitě namítal, že jest sice pachtýřem hostince, že však k hostinci přiléhající dvůr a stáj náležejí vlastníkům, kteří sami je pronajímají zájezdním povozníkům. Prvý soud (okresní soud v Karlových Varech) vyhověl žalobě. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z těchto důvodů: Ručení majitelů stájí a kůlen dle § 970 obč. zák. jest ručením schovatele. Musí proto věci uschované býti předány hostinskému atd., nebo jeho zřízencům. Převzetí stane se mlčky tím, přijme-li hostinský hosta. V případě, o nějž jde, došlo skutečně k smlouvě uschovací, poněvadž žalovaný kočího žalobcova s jeho povozem přijal do hostince. Žalovaný dal žalobcovu kočímu na jeho otázku, zda může u něho s povozem přenocovati přisvědčivou odpověď, čímž dal na jevo, že jest majitelem stájí a místa, kde může vůz přes noc státi, a že chce v těchto směrech uzavříti smlouvu se žalobcovým zřízencem. Kočí chtěl spáti ve stáji, na výzvu hostinského spal však v hostinci. Byl tudíž jeho hostem. Koně byli postaveni ve stáji a vůz na dvoře, jsou tudíž věcmi uschovanými. Mezi žalovaným a žalobcovým zřízencem vznikla mlčky smlouva schovací dle § 970 obč. zák. Jaký byl poměr nájemní mezi žalovaným a vlastníky hostince, nepřichází dále v úvahu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného, zrušil rozsudky obou nižších stolic a vrátil věc okresnímu soudu, by v jednání pokračoval a vydal nový rozsudek.
Důvody:
Žalobce odůvodňuje nárok na náhradu škody za plachtu a koňské postroje, které se ztratily z jeho vozu, jejž jeho zřízenci v hostinci přes noc postavili tím, že žalovaný hostinec ten provozuje. Žalovaný, doznávaje, že jest pachtýřem hostinství v uvedeném hostinci, popírá, že zpachtoval též stáje a dvůr, k zájezdu vozů určený, že tedy má stáje a skladní místnosti a může pokládán býti za podnikatele, naznačeného v § 970, odst. 2 obč. zák. (§ 127 novely III. k obč. zák.). Jak soud prvé stolice, tak soud odvolací mají za to, že není třeba zjistiti, zdali žalovaný skutečně provozoval podnik, posléze uvedený, či pouze žalobcovými zřízenci za takového podnikatele byl považován, poněvadž těm, kdo v zájezdním hostinci koně a vůz postaviti chtějí, nelze ukládati povinnost zkoumati pravý poměř právní. Než ručení dle uvedeného předpisu zákona uloženo jest pouze skutečnému podnikateli zájezdního hostince, nikoliv tomu, kdo se za takového vydává neb omylem za něho jest považován. Má-li o nároku žalobcově býti spolehlivě rozhodnuto, jest nutno zjistiti, zdali žalovaný provozuje také přijímání zajíždějících k němu povozu a koní do stáje a dvora zmíněného hostince dle § 970 obč. zák. Tím, že zjištění toho ani soud první ani soud odvolací neučinil, zůstalo řízení neúplným, dovolání jest dle § 503 čís. 2 c. ř. s. odůvodněno a byly tedy rozsudky obou nižších soudů zrušeny a učiněno opatření svrchu uvedené.

Citace:

Rozhodnutí č. 251. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 460-461.