Čís. 311.

Tím, že vydražil hypotéku pod její skutečnou hodnotou, nepozbývá hypotekární a zároveň osobní věřitel práva žádati, by mu dlužníkem bylo zaplaceno, čeho z nejvyššího podání nedostalo se na jeho pohledávku.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1919, Rv II 237/19).
Hypotekární a zároveň osobní dlužník vydražil dům, tvořící hypotéku, za 15200 K, vyšel však se svou pohledávkou 8000 K při rozpočtu nejvyššího podání na prázdno. Proti žalobě o zaplacení 8000 K namítal osobní dlužník a bývalý vlastník domu mimo jiné, že byl by žalobce neoprávněně obohacen, poněvadž skutečnou hodnotou domu jest 30000 K. Prvá stolice uznala dle žalobní prosby, odpověděvši na řečenou námitku takto: O obohacení lze jen tehdy mluviti, když obohacení nastalo ze jmění nebo na útraty osoby jiné a bez důvodu právního pro zmenšení jmění, buď že není tu vůle oné osoby jiné vůbec anebo za jistých předpokladů, nebo že se tak stalo omylem anebo nezákonným anebo nemravným nabytím. Žalovaní sami ani netvrdí, že nastalo obohacení na straně žalobcově, nýbrž že by nastati mohlo a nastalo, kdyby musili zažalovaný peníz zaplatiti, jelikož prý by tím dostal zaplacení nejen substancí, nýbrž i hotovým placením. Leč názoru toho sdíleti nelze. Žalobce nabyl vlastnictví domu ve veřejné dražbě exekuční za 15520 K. Nejvyšší podání toto však nestačilo ani na zaplacení věřitele, žalobci předcházejícího. Nedošel-li tak zaplacení z útržku, nemohl žalobce pozbýti své pohledávky vůbec, nýbrž pozbyl jen pro nedostatek podstaty možnosti a práva, žádati z podstaty zaplacení; osobní závazek dlužníků, tím nezanikl a trvá dále. Tvrditi pak, že věřitel, jenž z podstaty zaplacení nedošel, došel zaplacení ze substance, vydraživ nemovitost, nelze, vždyť příklepem se mu zákonným způsobem odevzdává vydražená nemovitost za cenu, jaké v exekuci bylo lze docíliti; věřitel takový, vydraživ nemovitost, přebírá i risiko s tím spojené. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvé stolice, mimo jiné z těchto důvodů: V odvolání se uplatňuje, že hypotekární věřitel, který se súčastní dražení a vydraží realitu v zástavu danou za cenu nižší, než jest cena odhadní, dochází zaplacení netoliko nejvyšším podáním, nýbrž i substancí předmětu vydraženého, protože by bylo nespravedlivým, kdyby dlužníci mu nadále zůstali zavázáni za pohledávku, nejvyšším podáním neuhrazenou, když přece nízkou cenou, daleko nedosahující skutečnou cenu objektu, již fakticky zaplacení došel. Tento názor odvolatelů jest však v diametrálním rozporu s platným zákonem. § 464 obč. zák. stanoví totiž výslovně, že »nedojde-li dluh uhražení ze zástavy, dlužník musí nahraditi chybící, za to mu však přísluší, oč úhrada dluh přesahuje«. Je tedy jasno, že zákon nerozlišuje, byl-li vydražitel osobou rozdílnou od dlužníka a hypotekárního věřitele, či byl-li zároveň sám hypotekárním věřitelem. Názor odvolatelů nelze vyvoditi ani z definice § 447 obč. zák., protože zástavní právo nepropůjčuje věřiteli oprávnění, by se »zaplacena učinil z věci mu zastavené «, nýbrž §em 447 obč. zák. pouze mu je propůjčeno právo, by, nedojde-li v určitém čase zaplacení, z věci zastavené došel uspokojení. Nesprávné jest proto i tvrzení, že zástavní věřitel se může zaplacena učiniti i převodem zastavené věci na sebe a pokud se jedná o zaplacení dluhu, že je naprosto lhostejno, nabývá-li věřitel zastavené věci smlouvou či dražbou. Platné naše právo právě naopak přímo zakazuje úmluvu, že po nastalé splatnosti dluhu věc zastavená má připadnouti věřiteli (§ 1371 obč. zák.), a stanoví v § 461 obč. zák. striktně, že, nedojde-li věřitel zástavní po nastalé splatnosti uspokojení, může toliko žádati o soudní prodej zástavy. Realisace zástavy není zákonem dána do rukou stran, nýbrž musí se díti pod autoritou soudu. Tím chce zákon dosíci garancie, že zástava bude realisována za cenu, odpovídající přibližně skutečné ceně. Proto také zákon u zastavených nemovitostí předepsal realisaci veřejnou dražbou, by veřejnou soutěží zamezil znehodnocení. Když pak přes tyto kautely se nepodaří docíliti, by hypotekární dluh byl nejvyšším podáním uhražen, pak důsledně zákon nařizuje v § 464 obč. zák., že osobní dlužník musí hraditi, co zůstalo neuhrazeno. Při tom žalovaní nemohou se ani dovolávati nějakého protiprávního obohacení žalobce, který veřejnou dražbou soudní bez nějakého záludného svého přičinění lacino koupil, protože náhodou se nedostavil koupěchtivý, který by byl více podal. Prosté faktum, že značnější pohledávka hypotekárního věřitele bránila koupěchtivým súčastniti se další dražby, zákon jako důvod takového obohacení neuznává. Vždyť případy protiprávního obohaceni žalovaného zákon na příslušných místech výhradně stanoví. Zakládají se buď na nějakém bezděčném nebo z omylu povstalém činu žalobcově (condictio indebiti — versio in rem) nebo na nějakém jednání neb opomenutí žalovaného, ať už zaviněném nebo v jistých případech i nezaviněném (případy žalob z náhrady škody). V zákonné povinnosti žalovaného, zaplatiti žalobci osobní dluh, který při soudní dražbě veřejné ze zástavy uhražení nedošel, nelze však shledati protiprávní obohacení, třebaže osobní věřiteů sám zástavu lacino, ale legálně byl koupil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Opírajíc se o dovolací důvod, vytčený v § 503 č. 4 c. ř. s., vytýká dovolání rozsudku, že věc dle práva nesprávně posoudil. Leč dovolací důvod tento dán není. Vývody dovolatelů marně se snaží prokázati, že § 464 obč. zák. na tento případ se nehodí, protože žalobce vydražením nemovitosti došel prý vzhledem k její skutečné hodnotě úplného uspokojení a od příklepu nemovitosti neměl již žádné pohledávky. Není sice vyloučeno, by vymáhající věřitel za jistých podmínek před provedením nucené dražby nemohl se zaplacena učiniti i dobrovolným smluvním převodem nemovitosti a lze i připustiti, že nucená dražba má po případě pro dlužníka v zápětí, že v zastavené věci, prodané veřejnou dražbou za nepřiměřeně nízkou cenu, pozbývá části svého jmění, aniž by byl sproštěn v stejném poměru dluhu svého. Než další v dovolání přednesené vývody, že mezi uspokojením se dobrovolným převodem nemovitosti a převodem exekučním není podstatného rozdílu, že kriteriem směrodatným je pouze hodnota věci a že ochrana dlužníka zákonodárstvím předepsaná vyžaduje, by soud vždy, tedy i v případě nucené dražby zkoumal, zda věřitel jest zaplacen skutečnou hodnotou vydražené věci, nenalézají v zákoně opory a poukazuje se v této příčině na případné důvody naříkaného rozsudku. Jak první stolice, tak i soud druhé stolice zaujaly právem stanovisko, že hypotekární a zároveň osobní věřitel, vydraživ zaplacený statek, jest poukázán na nejvyšší podání stejně jak jiní hypotekární věřitelé a že pro otázku, dojde-li jeho hypotekární pohledávka zaplacení, směrodatným jest pouze výtěžek a nikoli skutečná hodnota statku. To vyplývá z jasného znění zákona a odpovídá účelu a smyslu soudního prodeje, jenž má za účel jednak vyhověti zájmům veškerých účastníků a zájmům národohospodářským, jednak poskytuje záruku, by bylo, pokud možno, zabráněno prodeji statku pod cenou. Je tedy úplně neopodstatněným tvrzení dovolání, že § 464 obč. zák. týká se pouze takových případů, kde zastavená věc na věřitele nepřechází, pokud se týče, kde nabytím jejím věřitel nedochází úplného zaplacení. Taktéž není správným tvrzení dovolatelů, že § 461 obč. zák. má význam toliko procesuální a budiž konečně vzhledem na obsah dovolaní ještě podotknuto, že dovolatelé odvolávajíce se na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 1887 čís. 13167 sb. čís. 11867, v němž se vyslovuje, že vydražitel ohledně nekrytého zbytku pohledávky své má další nárok proti osobnímu dlužníku, pokud zbytek tento není kryt skutečnou hodnotou vydražené nemovitosti, patrně přehlížejí, že zmíněné rozhodnutí pochází z doby, než nastala platnost nového exekučního řádu a že již z toho důvodu na náš případ se nehodí.

Citace:

Rozhodnutí č. 311. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 544-547.