Čís. 36.

Lékař, jenž přes manželův zákaz se podjal léčení manželky, nemůže, i když léčení bylo účelným a potřebným, domáhati se na manželu náhrady léčebného, leč že by šlo o bezodkladné nutné lékařské přispění.
(Rozh. ze dne 4. února 1919, Rv I 7/19.)
Vůči žalobnímu nároku na zaplacení lékařského honoráře za léčení své manželky specialistou neurologem namítal žalovaný, že není ku placení povinen, poněvadž léčení neobjednal, nýbrž manželka jeho vyhledala pomoc žalobcovu bez jeho svolení a proti jeho vůli, ač měla k disposici domácího lékaře, a že žalobce v započatém léčení pokračoval, ač mu žalovaný své odmítavé stanovisko oznámil, podotknuv, že povinnost platiti honorář na se nebéře. — Prvý soud (okresní soud na Král. Vinohradech) žalobě vyhověl. Rozsudek svůj opřel o ustanovení § 91 obč. zák., dle něhož jest manžel povinen poskytnouti své manželce bez ohledu na to, má-li tato vlastní jmění čili nic, dle svého jmění slušnou výživu, k níž náleží i lékařské ošetření v její nemoci, a o úvahu, že jako každý má i manželka zajisté tolik práva a svobodné vůle, aby si i proti vůli svého manžela zvolila lékaře, k němuž má osobní důvěru, poněvadž okolnost tato mívá značný význam pro příznivý průběh nemoci a vyléčení. Pokud jde o námitku, že žalovaný léčení neobjednal a že není tudiž k žalobě pasivně legitimován, odkazuje rozsudek rovněž ku předpisu § 91 obč. zák., který ukládá manželu povinnost, poskytnouti nemocné své choti pomoc lékařskou, a tím i závazek k placení lékařského honoráře, který se žalovaný zdráhá dobrovolně zaplatiti. — Odvolací soud (zemský soud v Praze) žalobu zamítl. V důvodech svých uvádí: Prvý soud, opíraje své rozhodnutí o ustanovení § 91 obč. zák., přehlíží, že tímto ustanovením upravuje se toliko poměr mezi manžely a že zde vystupuje jako žalobce proti manželu osoba třetí. Není sporu o tom, že žalobce nebyl v žádném smluvním poměru se žalovaným a že práce lékařské objednala si u něj toliko manželka žalovaného. Žalobce mohl by proti žalovanému přímo uplatňovati nárok na odměnu za ošetření lékařské toliko z toho důvodu, že mohl manželku pokládati za zmocněnu, aby v mezích § 91 obč. zák. naznačených potřeby pro svou výživu, k nimž dlužno čítati i lékařské ošetření, jménem manželovým sama objednávala, anebo z důvodu, že učinil za manžela náklad, který tento po zákonu byl povinen sám učiniti, a že tedy uplatňuje nárok podle § 1042 obč. zák. Oba tyto důvody jsou v tomto případě vyloučeny, poněvadž žalovaný, byv žalobcem vyrozuměn, že manželka jeho jest v žalobcově léčení, se výslovně proti tomu ohradil a prohlásil, že honorář za to platiti nebude. Tím bylo naprosto vyloučeno, aby manželka pokládána byla za zmocněnu, učiniti objednávku jménem manželovým, ale také úmysl, učiniti náklad ten za manžela, který se proti tomu ohradil. Nutné lékařské ošetření mohlo by ovšem i v tom případě, že by se stalo proti vůli manželově, založiti nárok podle § 1042 obč. zák., avšak jedině tehdy, kdyby se jednalo o zakročení neodkladné a nevyhnutelné. Takového případu zde nebylo, poněvadž se jednalo o léčení vleklé choroby nervové a nelze ani tvrditi, že by byl manžel potřebné ošetření manželce odepřel, když ji odkázal na domácího lékaře a prohlásil, že jí poskytne i léčení specialistou, uzná-li domácí lékař potřebu toho. Není tu tedy právního důvodu, z kterého by žalobce mohl svůj nárok na odměnu za lékařské ošetřování uplatňovati proti žalovanému, a bylo žalobní prosbu zamítnouti.
Nejvyšší soud odvolání nevyhověl. Pokud jde o právní posouzení rozepře, poukazují důvody rozsudku Nejvyššího soudu v podstatě k důvodům odvolací stolice a dovozují neopodstatněnost žalobního nároku zejména ve skutečnosti, že žalovaný k léčení své manželky žalobcem ani výslovně ani mlčky nesvolil, ba že svolení to přímo odepřel a že nebylo mimo to prokázáno, že choroba jeho choti vyžadovala bezodkladné lékařské pomoci.

Citace:

č. 36. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 106-108.