Čís. 8176.

Odepřeli-li věřitelé prioritních obligací Duchcovsko-Podmokelské dráhy přijati placení, jež se mělo státi u říšskoněmeckých plateben v markách a u tuzemských plateben v Kč, jest právně účinným složení v německých markách i u soudu československého a má složení účinek placení.
Duchcovsko-Podmokelská dráha nezavázala se k výplatě částek, na které zněly priority, v Kč.
Zásady, že valorisace jest tuzemským právem zásadně vyloučena, jest užití i co do závazků, znějících na cizí měny, pokud jsou splatné v tuzemsku. Tak jest tomu ohledně priorit Duchcovsko-Podmokelské dráhy, třebas mohly býti splaceny také u některých plateben v Německu.

(Rozh. ze dne 27. června 1928, Rv I 1650/27.)
Akciová společnost Duchcovsko-Podmokelské dráhy, tehdy sídlem v Teplicích, nyní v Praze, podnikla v roce 1891 ke konversi, pokud se týče k placení dosud obíhajících obligací své 5ti % ní půjčky ze dne 1. října 1874 půjčku ve stejné částce, t. j. 3,999900 marek ř. n. m. a vydala na ní 13333 dílčích dlužních úpisů po 300 markách ř. n. m. svědčících majiteli. V textu těchto úpisů se praví mimo jiné, že půjčka z roku 1874 byla uzavřena v původní částce 1,990950 zlatých r. m. ve zlatě rovno 3,999900 mk. ř. n. m. a že se společnost zavazuje k zúrokování a umoření nových dílčích dluhopisů podle těchto ustanovení: I. Každý dílčí dlužní úpis bude zúrokován od 1. července 1891 až ke dni, kdy dospěje k placení 4 ze sta v markách ř. n. m. v půlletních pozadu dospívajících splátkách. Výplata úroků se bude díti bez všeliké srážky dané, poplatků, neb jinaké — 2. ledna a 1. července každého roku na vrácení příslušného kuponu tohoto dílčího dlužního úpisu podle volby majitele ve Vídni nebo na jiných výplatních místech v tuzemsku, která má dlužnice pokaždé oznámiti, nebo v Německu u plateben pokaždé oznámených a to: v Německu v markách ř. n. m. a v tuzemsku kursovním ekvivalentem rakouské měny. II. Veškeré dílčí dlužní úpisy budou počínajíc rokem 1892 v 69 letech plnou nominální hodnotou v markách ř. n. m. splaceny. Za tím účelem budou v každém roce 2. ledna slosovány dluhopisy v částce odpovídající připojenému umořovacímu plánu. Duchcovsko-Podmokelská dráha jest však oprávněna, v tom kterém roce, kdykoliv, slosovati také větší počet dílčích dluhopisů, než je podle umořovacího plánu určeno. III. Splacení slosovaných dílčích dlužních úpisů se pro vede beze všeliké srážky, daně a poplatků nebo jinak šest měsíců po tahu, podle volby majitele ve Vídni nebo na jiných výplatních místech v tuzemsku, která má dlužnice pokaždé oznámiti, nebo v Německu u plateben pokaždé oznámených, v Německu v markách ř. n. m., v tuzemsku kursovním ekvivalentem rakouské měny. Začátkem lhůty ke splacení slosovaných dílčích dlužních úpisů přestává každé další jejich zúročeni a buďte proto při jejich vybrání kromě originálních dlužních úpisů vráceny též všechny příslušné až k onomu dni dospělé kupony. Pod IV. se uvádí, že za přesné zaplacení úroků a kapitálů ručí veškeré v železniční knize zemského soudu v Praze zapsané linie dlužnice а k nim náležející materiál, jakož i — až do převzetí státem — všechny příjmy. V. Provede-li se převzetí linií Duchcovsko-Podmokelské dráhy státem, tak, že nastane likvidace společnosti, budou půjčky knihovně na nich zajištěné, tedy i tato půjčka převzaty státem k osobnímu zaplacení, a okamžikem převzetí zanikne osobní závazek Duchcovsko-Podmokelské dráhy a to tak, že majitelům dílčích dlužních úpisů nebude příslušeti žádný další nárok proti jmenované společnosti jako dlužnici. Priority, o kterých je řeč, jsou datovány v Teplicích 2. července 1891 a byl ke každému připojen kuponový arch s talonem. Úrokový kupon má kromě data, čísla a označení emise tento text: »Úrokový kupon na 6 marek ř. n. m. splatný bez všeliké srážky daně, poplatků, nebo jinaké .... podle volby majitele ve Vídni nebo na jiných platebních místech v tuzemsku, nebo v Německu, které má dlužnice vždy oznámiti a to v tuzemsku kursovním ekvivalentem v korunové měně.« V roku 1892 byla Duchcovsko-Podmokelská dráha sestátněna, ale nelikvidovala, takže shora pod V. uvedené ustanovení textu obligace nenabylo účinnosti a žalovaná byla nadále osobní dlužnicí půjčky roku 1891. Až do roku 1922 postupovala žalovaná při slosování podle umořovacího plánu, ale při 32. slosování, t. j. 2. ledna 1923 použila svého, pod II. textu obligace vyhraženého práva a slosovala řádným způsobem všechny ještě obíhající priority emise 1891, takže se staly 1. července 1923 splatnými. Potom nabídla u plateben, které v příslušné vyhlášce předem oznámila, k zaplacení priorit a jejich kuponů, toliko nominální částky v markách ř. n. m. Celkem bylo 2. ledna 1923 slosováno 11069 obligací, ze kterých byla značná část předložena a vyplacena, kdežto majitelé 6898 obligací odmítli přijmouti nabízenou částku jako placení a obligace nepředložili; tyto jsou tedy dosud v oběhu. Na zaplacení těchto 6898 obligací, 2. ledna 1923 slosovaných, pak 89 obligací rovněž emise 1891, které však byly již při dřívějších tazích vylosovány a dosud nebyly vybrány a konečně jedné obligace prioritní půjčky z roku 1874, která také nebyla vybrána, složila žalovaná 26. srpna 1924 u soudu 31563901815.800 v markových bankovkách ř. n. m. a navrhla zároveň zřízení opatrovníka, který by jí zaplacení uvedených obligací kvitoval. Když se při zavedení nové měny v Německu staré markové bankovky stahovaly, byla uložená částka soudním úřadem schovacím na doplatek 6,79 Kč vyměněna za 32 říšské marky, které jsou dosud v soudní úschově. Žalobce ustanovený opatrovníkem však se souhlasem důvěrníků a za schválení opa trovnického soudu vydání žádané kvitance odepřel a podal dle daného zmocnění proti Duchcovsko-Podmokelské dráze žalobu, o níž tu jde, v níž se domáhal, by bylo uznáno právem, že žalovaná Duchcovsko-Podmokelská dráha jest povinna každému majiteli dílčího dlužního úpisu její 4% prioritní půjčky emise 1891, znějícího na 300 marek říšské něm. měny na vrácení této priority a na průkaz, že byla splněna ustanovení vl. nař. ze dne 12. března 1919 a 1. srpna 1921, čís. 129 a 279 sb. z. a n. u svých říšskoněmeckých plateben částku 300 ř. m. a u svých plateben na území československé republiky a rakouské republiky peníz kursovního ekvivalentu 300 ř. m. v československé měně zaplatiti, dále že jest povinna zaplatiti týmž způsobem splatné kupony a úroky z prodlení, po případě zaplatiti u svých plateben každému majiteli dílčího dlužního úpisu 2418 Kč (stejně i kupony a úroky); po případě, by žalovaná byla uznána povinnou každému majiteli priority její prioritní půjčky roku 1891, znějící na 300 marek ř. n. m. u plateben, pokud leží v německé říši 300 marek ř. n. m. v efektivně zlatých mincích a u plateben v Česko- slovenské a Rakouské republice kursovní ekvivalent 300 marek ř. n. m. ve zlatě zaplatiti, na vrácení priority a na průkaz, že byla splněna ustanovení vlád. nař. ze dne 12. března 1919 a 1. srpna 1921, čís. 129 a 279 sb. z. a n. (stejně kupony a úroky); po případě by bylo zjištěno, že žalovaná Duchcovsko-Podmokelská dráha má své závazky k držitelům priorit 4%ní prioritní půjčky emise 1891, znějící každá na 300 marek ř. n. m., ve příčině kterých bude dán průkaz o tom, že byla splněna ustanovení vládních nařízení ze dne 12. března 1919 a 1. srpna 1921, čís. 129 a 279 sb. z. a n., splniti co do jistiny i co do úroků podle ustanovení zákona německé říše ze dne 16. ledna 1925 ř. z. I. strana 117, zejména podle ust. §§ 1, 2, 25, 28 a 33 až 46 a že je mezi majiteli priorit a žalovanou právní poměr podle ustanovení právě cit. zákona a by žalovaná byla uznána povinnou vyzvati majitele dílčích dlužních úpisů v úředních novinách, by v měsíční lhůtě u dlužnice nebo u místa jí určeného ohlásili své nároky, patří-li jim práva starých držitelů ve smyslu §§ 37 až 45 zhodnocovacího zákona. K odůvodnění žalobní prosby uvedl žalobce toto: Žalovanou provedené složení do soudní úschovy nemá význam placení a nezprostila se jím svého závazku, k majitelům oněch 6898 a 89 priorit z roku 1891, poněvadž A) složila formálně nesprávně, B) nesložila to, co měla plniti. Ad A) Hledíc k obsahu prioritní smlouvy, má dlužnice platiti podle volby majitele v tuzemsku nebo v cizozemsku a to, v cizozemsku v markách ř. n. m., v tuzemsku však kursovním ekvivalentem v rakouské měně. Dle toho měla žalovaná, poněvadž provedla složení u zdejšího soudu, tedy v tuzemsku složiti kursovní ekvivalent v československých korunách, neboť složení, má-li působiti jako placení, musí se státi stejným způsobem, jakým by se mělo státi placení. Ad B) Žalovaná se neprávem domnívá, že může svůj dluh zaplatiti bezcennými papírovými markami. a) Priorita z roku 1891 obsahovala dle úmyslu stran závazek ve zlatě, což plyne z následujícího: Byla vydána ke konversi 5ti % ní půjčky z roku 1874 a byla s ní tedy v nejužší spojitosti. Priorita z roku 1874 nebyla sice původně zlatou prioritou, ale stala se jí tím, že se žalovaná smlouvou s opatrovníky prioritám ze dne 18. února 1879 výslovně zavázala k placení úroků а k zaplacení kapitálu priorit ve zlatě. Při konversi v roce 1891 šlo, jak vychází z protokolu o valné hromadě žalované společnosti v roce 1889 jen o snížení úroků, kdežto povaha závazku měla zůstati nezměněna. Na místo priority 1874 potom vydaná priorita z roku 1891 zní sice jen na marky ř. n. m., ale z toho nelze ještě usuzovati, že nebyla zlatou prioritou. Prioritní smlouva je smlouvou jako jiná smlouva a její obsah musí býti tedy zjištěn výkladem, při tomto pak se nesmí ulpěti na slovném výrazu, nýbrž vyzkoumati úmysl stran a smlouvě tak rozuměti, jak je to obvyklé v poctivém obchodním styku. Dlužno tedy míti na mysli, že v roce 1891 byla pohledávka v markách ve skutečnosti pohledávkou ve zlatě. To bylo jasné i žalované společnosti, neboť ve svých vyhláškách a v stanovách důsledně stavěla marky na roveň zlatým rak. měny, ve zlatě. Ba ona prioritu 1891 sama závazně uznala za zlatou. Jednak to učinila ve smlouvě z roku 1892 o sestátnění, kde se v § 5 mluví vedle jiných půjček žalované též o jejich zlatých půjčkách, tedy v množném čísle, čehož by nebylo třeba, kdyby byla žalovaná měla toliko jedinou půjčku ve zlatě, totiž z roku 1874, takže se rčení to musí vztahovati i na půjčku z roku 1891 vzniklou z prv jmenované, — a jednak se tak stalo tím, že žalovaná ve všech svých výročních zprávách od roku 1891 až do roku 1917, dále v prospektu o výměně a ve vyhlášce o jejich podmínkách a vůbec ve všech svých enunciacích stále označovala půjčku z roku 1891 jako zlatou, což by zejména po německém zákonu z roku 1914, kterým byla říšská marková měna změněna na papírovou, nebyla směla činiti, kdyby půjčka z roku 1891 nebyla obsahovala skutečný závazek ve zlatě. Tím vším uznala žalovaná v poměru k svým prioritářům půjčku tu za zlatou a poněvadž, pokud jde o prioritáře samé, nelze rozumně za to míti, že by byli zamýšleli za papír, který měli v rukách a který představoval závazek ve zlatě nejen přijmouti papír s nižším zúročením, nýbrž též dlužnici zprostiti povinností k placení ve zlatě, nutno dojíti k úsudku, že se při uzavření prioritní smlouvy nesl úmysl obou stran k tomu, by byla půjčka z roku 1891 splacena zlatem. Z měny platné roku 1891 obíhají dosud zlaté 10ti a 20timarky a tedy má býti jimi dluh placen, b) Avšak i kdyby priorita z roku 1891 neměla výslovně zlatý charakter, znamenala by závazek ve zlatě. To proto, že předpokládá-li se závaznost zdejších zákonů pro sporný právní poměr, nemá ve smlouvě uvedený cizozemský druh mincí v právnicko-technickém smyslu povahu peněz, nýbrž zboží a suma v prioritě uvedená neznamená tudíž určitou sumu peněz, nýbrž jest v ní shledávali jen zkrácené vyjádření úmyslu stran, založiti závazek ve výši peněžní hodnoty, cizozemskou jednotkou měnovou představované. Obsah takové smlouvy nemůže býti dotčen pozdějšími změnami cizozemské měny, ale jest stále týž a v souzeném případě představuje tedy priorita 1891 i nyní závazek ve zlatě. Ježto byla uvedeného roku marka ř. n. m. skutečnou zlatou měnou a rovnala se 4,65/libry čistého zlata, nynějším 8,06 Kč, jsou věřitelé oprávněni, žádati za prioritu 300krát 8,06 Kč rovno 2418 Kč. c) Kdyby se však vycházelo z toho, že marka ř. n. m. v prioritě 1891 znamená peníze v právnicko-technickém smyslu, bylo by třeba uvážiti toto: Marka z roku 1893 jest něco jiného, než byla marka v roce 1891. Tato měla skutečnou hodnotu zlata, poněvadž při částce přes 20 marek mohl každý žádati, by mu byla vyměněna za zlato. Naproti tomu měla marka v roce 1923 nucený kurs a výměna jeji za zlato nebyla možná, ježto byla říšská banka německá zákonem z roku 1914 povinnosti té zproštěna. Při zápůjčce jest dlužník povinen vrátiti věřiteli tolik a téhož druhu, co přijai. Žalovaná přijala marku, která byla v oběhu v roce 1891 a má tedy vrátiti tuto anebo, poněvadž dnes není marka ta již v oběhu, podle § 989 obč. zák. nejblíže podobné zlaté mince takového druhu a počtu, by věřitel dostal stejnou vnitřní hodnotu toho, co sám dal, t. j. 3 ř. m. za prioritu, d) Ve stanovách žalované z roku 1898 se praví, že ukládací kapitál žalované sestává 1. z kapitálu kmenových a prioritních akcií a 2. z prostředků, které byly opatřeny vydáním prioritních obligací. Tím označuje žalovaná prioritní půjčku jako část společenského jmění, z čehož jde, že se prioritáři v poměru k ní nemohou pokládali za obyčejné věřitele, nýbrž že jsou podílníky a čekateli s pevným zúročením. V době vydání půjčky roku 1891 bylo tehdejší jmění žalované věřitelům podnětem k tomu, by žalované půjčili, poněvadž věděli, že jim má býti půjčka vrácena z tohoto jmění z jeho výtěžků. Celkový dluh z prioritní půjčky 1891 byl v určitém poměru k úhrnnému jmění žalované a má tedy nyní prioritář dostati za prioritu takovou částku, která by byla ke jmění žalované ze dne 1. července 1923 v stejném poměru, jako priorita v roce 1891, k tehdejšímu celkovému jmění žalované. Jmění žalované bylo 1. července 1923 stejné jako v roce 1891 a proto má býti za jednu prioritu vráceno totéž, co bylo dáno, to jest 300 marek ř. n. m. rovno 2418 Kč. e) Stejnou částku však mohou prioritáři žádati na žalované již z důvodu obohacení. Průběhem doby poklesla marka z roku 1891 tak, že se to rovná jejímu úplnému zániku. Žalovaná přijala marky v hodnotě zlata, zužitkovala je ve svém podniku, přeměnila v reálné hodnoty a poněvadž měla a má veškerý majetek v tuzemsku, nebyla poklesem marky nijak dotčena. Dne 2. ledna 1923 bylo v oběhu 11069 priorit z roku 1891, jichž hodnotu žalovaná ve své bilanci uváděla částkou 3,320700 Kč. Podle tehdejšího kursu marky stálo jí opatření úhrady na priority uvedeného dne slosované nejvýše 991 Kč 20 h. Žalovaná však měla správně bilancovati zmíněné priority podle zlaté hodnoty, t. j. 300 marek ř. n. m. rovno 2418 Kč krát 11069, takže hodnota priorit by pak činila 26,750,000 Kč. A odečte-H se od této částky představující skutečnou hodnotu priorit uvedená úhrada, jest zřejmo, že je žalovaná částkou aspoň 26,700,000 Kč na újmu prioritám obohacena a povinna jim vrátiti za jednu prioritu 2418 Kč. f) Postup žalované odporuje dobrým mravům a zásadě poctivosti a důvěry v obchodním styku. Při vydání půjčky z roku 1874, na jejíž místo později nastoupila půjčka z roku 1891, byla žalovaná ve velké peněžní tísni a byla zachráněna jen velkomyslností prioritám; v textu priority z roku 1891 zvlášť zdůraznila, že se úroky a kapitál půjčky budou vypláceti beze srážky, poplatků a jinaké, čímž vzbuzovala dojem, že ji velmi záleží na tom, by byly prioritáři i před sebe menší újmou chráněni. A nyní se snaží, využívajíc příznivých jí poměrů — lacino se zprostiti svého závazku a nabízí prioritářům za jejich hodnotné peníze pouhé nic. g) Žalovaná nabídla za prioritu jen papírové marky dle nominální hodnoty, a složením k soudu dala na jevo, že zamýšlí skutečně platiti toliko papírovými markami dle jejich nominální hodnoty a také neposkytla k vyplacení priorit, kterých byla 20. června 1925 a i později u Dresdner Bank v Berlíně celá řada předložena, žádné úhrady. Tímto protismluvním postupem způsobila, že splacení dluhu nominální částkou, která by odpovídala vnitřní hodnotě přijaté zápůjčky, není již možné a je proto povinna náhradou škody, která činí při prioritě 2418 Kč. h) Kdyby žádné z uplatňovaných dosud stanovisek nebylo shledáno správným, slušelo by — ať už leží místo plnění v tuzemsku nebo v Německu, použití na sporný právní poměr zhodnocovacího zákona říšsko-německého ze dne 16. července 1925. Neboť žalovaná využila vlivu, jaký měly na měnu ř. n. m. zákony z roku 1903 a 1914 k tomu, by se od svého závazku co nejlaciněji osvobodila, a bylo by proti všemu právu, by na druhé straně nebylo hleděno k dalšímu německému zákonu, který věřiteli nahražuje aspoň část toho, co ztratil. Při tom pak bude, hledíc ke znění § 33 cit. zák., lhostejné, zda se stalo složení do soudní úschovy před jeho působností, či až po ní. i) Co se týká úroků, jest míti na mysli, že se žalovaná složením k soudu dluhu nezprostila a že její závazek k zaplacení dosud trvá. V prodlení jest ode dne složení po případě již od dřívější presentace, v nejzazším případě však, ode dne doručení žaloby.
Žalovaná namítla: 1. Pokud jde o 89 prioritních obligací z roku 1891, které byly slosovány před 2. lednem 1923, není opatrovník vůbec oprávněn, by jejich majitele zastupoval, a tito nemohou z toho, že opomenuli vybrati včas připravené pro ně částky, odvozovati žádné nároky proti žalované. 2. Stanoviska uplatňovaná žalobcem jsou vesměs neodůvodněná. Jsou-li mezi prioritáři zastoupenými opatrovníkem i ti, kdož byli majiteli priorit z roku 1874, nemohou se ustanovení o této půjčce dovolávati, neboť dali předložením těchto priorit souhlas k výměně. Titry půjčky z roku 1874 byly úplně staženy a nahrazeny novými z roku 1891, čímž byla mezi věřiteli a dlužnicí založena úplně nová smlouva. Pro posouzení právního poměru zakládajícího se na prioritě 1891, jest rozhodným jedině její obsah a nemá účelu uváděti domněnky, co si mohly strany mysliti při vydání a při převzetí priorit z roku 1874 a z roku 1891. Také nejsou okolnosti žalobcem v té příčině tvrzené ani správné. Stanovy žalované neposkytují podkladu pro úsudek, že byli prioritáři podílníky společnosti, naopak byli pouhými jejími věřiteli. Nemají tedy nároku na hodnoty, o které podnik vzrostl, právě jako se jich netýká, utrpí-li podnik ztrátu. Z téže příčiny se nemohou odvolávati na enunciace společnosti, neboť tyto jsou určeny toliko akcionářům. Ostatně nemohli býti prioritáři o právní stránce věci vůbec na omylu, poněvadž stanovy z roku 1900 a pozdější výslovně předpisují, že je pro závazek společnosti rozhodným toliko obsah dluhopisu, a v tomto se o zlatě nemluví, nýbrž jen o markách říšskoněmecké měny, takže jen tyto měly býti zaplaceny. Říšskoněm. marková měna se od roku 1891 až do dne složení soudu nezměnila, použití předpisů §§ 988, 989 obč. zák. jest tedy nepřípustné, a prioritáři nemohou žádati za jednu prioritu ani 300 říšských marek, ani zlaté mince podle hodnoty z roku 1891, ani ekvivalent v čsl. měně, právě tak, jako nejsouce podílníky společnosti, nemohou žádati poměrnou kvótu jejího nynějšího majetku. O obohacení žalované nemůže býti řeči. Jednak musila k proplácení kuponů a slosovaných priorit stále udržovati značnou hotovost v markách, na které utrpěla stejnou ztrátu jako každý jiný majitel marky, jednak jest vůbec vyloučeno, mluviti o obohacení při změnách valutních, neboť, kdo převezme cenný papír na bursách znamenaný a prodávaný, jako právě priority, o něž jde, musí počítati se ztrátou následkem poklesu kursu. Také výpočet domnělého obohacení částkou 2418 Kč při prioritě jest nesprávný. Žalobce nemá dále důvodu opírati svůj nárok o tvrzení, že žalovaná jednala proti dobrým mravům a proti zásadě poctivosti a důvěry v obchodním styku. Žalovaná nebyla v roku 1874 v peněžní tísni a vydání obligací na marky se stalo jen proto, že byl u ní tehdy rozhodující osobností ředitel berlínské banky. Hlavně jest však poukázati k tomu, že katastrofu marky nezavinila žalovaná, nýbrž Německo samo. Toto si měnu marky říšské měny vytvořilo, ji zákonně udržovalo a každý věřitel byl nucen, platy v ní přijímati, třebas marka již neměla dřívější hodnoty. Nejednala tedy žalovaná proti shora uvedeným zásadám když, jsouc povinna v markové měně platiti, v ní také skutečně zaplatila. Ani o důvod náhrady škody neopírá se žalobce právem: Žalovaná škodu prioritám nezavinila, poněvadž jednala v mezích svého práva, když 2. ledna 1923 všechny obíhající obligace slosovala (§ 1305 obč. zák.) a na poklesu marky, jak již bylo řečeno, nemá viny. Majitelé oněch 89 obligací z tahu ze dne 2. ledna 1923 si škodu sami způsobili tím, že obligace včas nevybrali, neboť by byli za ně dostali plnou valutní hodnotu, kdežto ostatní prioritáři se mohli z větší části škody uchrániti tím, že by priority byly ihned po prohlášení splatnosti předložily, ježto pokles marky nastal hlavně teprve později. Žaloba sama přiznává, že majitelé priorit odmítli předložiti je k vybrání, a byla proto žalovaná oprávněna, složití dlužnou částku do soudní úschovy. Složením však vyrovnala úplně svůj dluh a nic už tedy nedluhuje. Od 2. ledna 1923 až do složení žádný z prioritám nežádal placení v jiné měně a bylo tedy, poněvadž zní dluh na marky říšsko-německé měny, složení jeho u soudu v této měně i formálně správné. Žalobní nárok je i co do úroků bezpodstatným proto, že podle obsahu priorit smluvní úroková povinnost přestala dnem splatnosti jistiny tedy 1. července 1923, nárok na zákonné úroky pak by v žádném případě nemohl vzniknouti před podáním žaloby· Konečně namítla, že by opatrovník správně směl vystoupiti jen žalobou určovací, kdežto žaloba o plnění se jeví jako nepřípustná. Nárok na zaplacení priorit nemůže totiž existovati a tudíž ani býti uplatněn bez před ložení příslušných dílčích dluhopisů, poněvadž není vyloučena možnost, že již neexistují a žalobce ani jediný z nich nepředložil. · Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podání žaloby o plnění civilní soudní řád nijak neomezuje, za to však žalobu určovací připouští jen v případech výminečných. Žalovaná také neuvádí předpisy formálního práva, podle kterých by se opatrovníkova žaloba jevila nepřípustnou a ani nemůže tak učiniti, poněvadž jich není. Důvod, že by měl opatrovník předložití všechny příslušné obligace anebo jejich jsoucnost prokázati, je takového druhu, že se jím netřeba ani blíže obírati. Jisto jest, že byly obligace, o které jde, vesměs slosovány a jsou splatné, takže je žaloba o plnění zcela přirozenou cestou, by byly uplatňovány případné nároky z nich, kdežto o přípustnosti určovací žaloby mohly by býti pochybnosti. Ostatně jest poukázati i k tomu, že byl opatrovník opatrovnickým soudem zmocněn právě k podání žaloby o plnění. Ve věci samé jest řešiti hlavně otázku, zda žalovaná svůj dluh k soudu správně složila a zda se tím zprostila svého závazku čili nic. Žalobce to popírá tvrdě, že měla žalovaná při správném formálním postupu složití k soudu dluh v československých korunách. Není pochybným, že složení podle § 1425 obč. zák. peněžité části k soudu, má-li vésti ke zrušení závazku, musí v každém směru vyhovovati předpisům, které ustanovují, za kterých podmínek se ruší závazek placením. Jsou to zejména § 1412 a 1413 obč. zák. Podle onoho zaniká závazek zvláště placením, to jest plněním toho, co má býti plněno, kdežto podle druhého cit. § nemůže býti proti své vůli nucen ani věřitel, by přijal něco jiného, než má právo žádati, ani dlužník, by plnil něco jiného, než jest plniti zavázán. Jest nesporné, že podle obsahu priority z roku 1891 mělo se splacení jistiny i placení úroků díti v markách ř. n. m. podle volby majitele v tuzemsku kursovním ekvivalentem v rakouské měně, anebo v Německu v ř.-něm. markách; rovněž jest nesporné, že nebyla žádná z priorit, o které jde, od splatnosti až do soudního složení žalované k placení předložena a že tedy majitelům příslušející volba místa výplaty a tím i druhu peněz, ve kterých se mělo placení státí, nebyla žádným z nich vykonána. Za těchto okolností nelze pochybovati, že žalovaná, jež byla povinna piatiti v mar- kách ř.-n. m. uložila formálně správně, poněvadž nevykonáním zmíněného práva prioritáři její povinnost k případnému placení v jiné měně odpadla. Po stránce věcné má žalobce složení za bezúčinné proto, poněvadž prý žalovaná neplnila tolik, kolik byla povinna plniti. Poněvadž žalobce vychází ze stanoviska, že priorita z roku 1891, ačkoliv zní jen zkrátka na marky ř.-n. m. znamená přece závazek ve zlatě, jest si předem ujasniti podstatu dílčího dlužního úpisu. Žalobce má za to, že je prioritní smlouva smlouvou jako jiná smlouva, při čemž má patrně na mysli smlouvu o zápůjčce; ale v tom s ním nelze souhlasiti, neboť je povaha obou těchto smluvních druhů podstatně rozdílná. Prvá smlouva patří totiž k tak zv. smlouvám reálním, a druhá t. zv. smlouvám abstraktním, nebo-li skripturním. Ke vzniku smlouvy o zápůjčku jest třeba, by jeden odevzdal druhému spotřebitelné věci, a by se dohodli, že příjemce po určitém čase odevzdateli vrátí právě tolik téhož druhu a téže jakosti. O takové smlouvě se sice zhusta zřizuje listina tak zv. dlužní úpis, ale k její platnosti toho není zapotřebí, nýbrž slouží to jen k usnadnění důkazu. Naproti tomu nejsou nárok a závazek z dílčího dlužního úpisu myslitelný bez listiny a vznikají tak, že podnik přijme, zpravidla od bank, určitý peníz jako zápůjčku, vydá na ni a vypůjčiteli odevzdá určitý počet dílčích obligací, a přijímatel je pak do oběhu uvede. Tedy jednak vydáním dílčích dlužních úpisů jednou osobou, jednak jich nabytím jinou osobou vzchází prioritní smlouva. O osobním momentu možno při této smlouvě mluviti jen potud, pokud jsou priority v rukách původního nabyvatele, to jest toho, kdo jich nabyl přímo od dlužníka nebo jeho zmocněnce. Jakmile se však dostaly z držby původního nabyvatele do dalšího oběhu, pozbývají veškeré osobní povahy a jsou pak čistě jen cenným papírem, skripturní obligací. Z toho jde, že se právní poměr mezi takovým dalším nabyvatelem a dlužníkem zakládá vůbec jen na papíru, to jest na obsahu dílčího dlužního úpisu, poněvadž mezi oběma osobního ujednání, ze kterého by se po případě mohlo při posuzování vzájemného poměru vycházeti, vůbec není. Ustanovení občanského zákonníka o zápůjčce nelze tudíž v plném rozsahu použíti na prioritní smlouvu a zejména na § 983 o povinnosti vrátiti tolik, kolik bylo přijato, téhož druhu a téže jakosti, ani § 1394 obč. zák., že jsou práva postupníkova co do postoupené pohledávky totožná s právy postupitelovými. Priority, o které jde, převzaly od žalované jednak Wiener Bankverein ve Vídni, jednak Dresdnerbank v Berlíně z části na pevný účet, z části výměnou za stažené priority z roku 1874 s příplatkem premie a provise. Zda pak tyto banky, uvádějíce priority do oběhu, jednaly jako zmocněnkyně žalované či jako prodatelky vlastního zboží, jest lhostejno, poněvadž nebylo tvrzeno, že těm, kdož od nich priority převzaly, daly o jejich obsahu a významu vůbec nějaké vysvětlení, které by nebylo souhlasilo se zněním priorit. Ba netvrdí se ani, že prioritáři, o které v tomto sporu jde, jsou právě těmi, kdož priorit nabyli při prvním dání jich bankami do oběhu. A jen v tom případě, kdyby emisní banky — žalovaná sama, jak jest zřejmo, do přímého styku s kupiteli nepřišla — byly se zmocněním žalované nabyvatelům priorit prohlásily, že označení priority z roku 1891 jako »Goldpriorität« v prospektu k výměně a v příslušných formulářích znamená, že budou priority splaceny ve zlatě, byla by tím žalovaná vázána, avšak i tu jen v poměru k původním nabyvatelům. Toliko tito by pak byli měli kromě nároku z papíru i nárok z dalšího, t. j. osobního závazku žalované. Avšak o takové původní nabyvatele tu nejde, už jejich právní nástupce nemohl, ano ustanovení o postupu při prioritách neplatí, jejich případný zvláštní nárok přejíti a tak zbývá pro výklad jejich právního poměru k žalované výhradně jen obsah priority. Třeba že tedy, jak vyplývá z příslušných příloh, byla obligace z roku 1891 ve vyhláškách a ve formulářích, k výměně se vztahujících, ve výročních zprávách žalované až do roku 1916 a jinde označována jako »Goldpriorität«; třebaže nastoupila na místo výše zúročitelné a ve zlatě splatné půjčky z roku 1874 a třebaže se připustilo, že se i ve smlouvě z roku 1892 o sestátnění se vyskytující zmínka o více půjčkách ve zlatě splatných, vzta huje i na ni, vše to nestačí, by založilo nárok prioritám a jemu odpovídající závazek žalované na splacení priority ve zlatě, poněvadž nic takového nebylo prioritářům slíbeno. V označování »Goldpriorität« lze sice spatřovati reklamu žalované pro zboží, ale žádné závazné prohlášení. Kdo kupoval prioritu z roku 1891 při konversi, musil přece z jejího textu seznati, že jest splatila v markách ř.-n. m. a že se o placení ve zlatě ani zmínka neděje. Věděl-li o tom, že jí žalovaná dává název »Goldpriorität«, mohly mu sice vzejíti pochybnosti, ale pak měl žádati vysvětlení a od koupě po případě ustoupiti. Nebylo-li mu však o názvu tom nic známo, pak ovšem se na tuto okolnost až po koupi papíru nemůže odvolávati. Z povahy dílčího dlužního úpisu jako skripturní obligace plyne, že je nárok i závazek z nich přesně vymezen jen jeho obsahem. Kdo jej na sebe převedl, a nedal si od dlužníka nic zvlášť slíbiti, nemůže na něm žádati více, než se dlužník podle obsahu úpisu zavázal plniti. Takové zvláštní výslovné ujednání mezi stranami nebylo žalobcem tvrzeno, priorit bylo nabyto bez osobního styku stran pouhým převedením obíhajícího papíru — aspoň nebyl opak tvrzen, — jde tu čistě jen o právní poměr skripturní a bylo by proto zbytečné, uvažovati o tom, jaký úmysl snad měly strany uzavírající prioritní smlouvu. Nárok na placení zlatými mincemi žalobcem tvrzený a o domnělý úmysl stran opíraný je tudíž neodůvodněný. Žalobce mluví o prioritě 1891 tak, jako by zněla na cizozemský druh mincí, pro což obsah priority neposkytuje nejmenšího podkladu. Chce-li však tvrditi, že jsou v tuzemsku penězi jenom tuzemské peníze, a že v tuzemsku cizozemské peníze vůbec nejsou penězi v právnicko-technickém smyslu, nýbrž že jsou jen zbožím, jest to právnická výstavba zhola nemožná, kterou ani není třeba zvláště vyvraceti. Dokazuje-li tedy tímto umělým výkladem významu říšsko-německé markové měny co se týká priority z roku 1891, že za jednu tuto prioritu mohou prioritáři žádati 2418 Kč, nelze mu dáti za pravdu. Proti žalobcovu stanovisku, že marka z roku 1923 je něčím jiným, aliud, než marka z roku 1891 a že je žalovaná povinna podle § 983 obč. zák. vrátiti prioritáři to, co přijala, totiž stejnou vnitřní hodnotu marky z roku 1891, sluší poukázati k tomu, co bylo o dílčích dlužních úpisech již shora pověděno, že na ně nelze použiti předpisu cit. §, poněvadž není dlužnice povinna platiti to, co přijala, nýbrž co se podle obsahu obligace zavázala platiti. Ostatně nebylo a nemůže ani býti tvrzeno, že majitelé priorit, o které jde, skutečně dali za prioritu marky z roku 1891, na čemž by podle stanoviska žalobce, který věc posuzuje podle předpisů o zápůjčce, hlavně záleželo. O tom, že marka z roku 1923 neměla té vnitřní hodnoty jako marka z roku 1891, není sice pochybnosti, ale proto ještě nejsou v právním smyslu něčím různým, naopak, jak vyplývá z dopisu říšského německého ministra financí ze dne 3. prosince 1924, byla 26. srpna 1924 marka ř. n. m. právě tak zákonným platidlem, jako jí byla v roce 1891, poněvadž, jak je vůbec známo, po celou tuto dobu se německá měna nezměnila. Požadavek, by bylo za jednu prioritu placeno 300 ř. m., je tedy rovněž neoprávněný. Ze stanov žalované snaží se žalobce dovoditi, že jsou majitelé priorit z roku 1891 podílníky společnosti, a žádá proto pro ně poměrnou kvótu nynějšího majetku žalované po 2418 Kč za prioritu. Avšak stanovy žalované neobsahují nic, co by odůvodňovalo takovýto úsudek, při čemž netřeba podotýkati, že by musilo býti ustanovení, které by prioritářům poskytovalo tak výjimečné postavení, docela určitě a nepochybně vyjádřeno a v textu obligace výslovně uvedeno. Jsou tudíž majitelé priorit z roku 1891 právě jen tím, čím jsou jiní prioritáři, pouhými věřiteli, nikoliv účastníky jmění žalované. Žalobní nárok není tudíž ani po této stránce oprávněn. Rovněž tvrdí žalobce neprávem obohacení žalované a dovozuje z něho pro své chráněnce nárok na zaplacení 2418 Kč při jedné prioritě. Vypočítává sice, co asi žalovanou stálo opatření úhrady na zaplacení obligací 2. ledna 1923 slosovaných a co při této transakci získala, ale hlavní podmínku, ze které by prioritáři na obohacení to mohli činiti nárok, totiž aby bylo bezdůvodné a tedy bezprávné, ani netvrdí, ani nedokazuje. Důkaz takový byl by ovšem značně obtížným, poněvadž žalobce sám přiznává, že slosování ze dne 2. ledna 1923 provedla žalovaná řádně a podle svého práva. Proto jí však také zisk, který snad při tom měla, podle práva náleží. Se žalobcem nelze dále souhlasiti ani, pokud vytýká, že žalovaná jednala proti dobrým mravům a zásadě poctivosti a důvěry v obchodním styku. Vždyť si právo, slosovati najednou a podle libosti i větší počet obligací, než připadal na ten který tah podle umořovacího plánu, výslovně vyhradila a obsah dlužních úpisů neponechával o tom jejich nabyvatele v pochybnosti. Rozumí se samo sebou, že žalovaná práva k hromadnému slosování použila v čase, který pro ni byl příhodným, a pramálo by odpovídalo názorům a zvyklostem normálního obchodu, žádati na ní, by při tom hleděla více na prospěch druhé strany, než na svůj vlastní. V jejím jednání nelze shledati nic, co by odporovalo oněm zásadám, a žalobce ani sám netvrdí, že by slosování to bylo proto nicotné. Podle žalobcova tvrzení způsobila žalovaná prioritářům svým protismluvním jednáním škodu 2418 Kč při jedné prioritě. Avšak žalobce srozumitelně ani neuvádí, v čem záleží porušení smlouvy žalovanou, kromě toho je z obsahu priorit, podle něhož si žalovaná vyhradila v předešlém odstavci zmíněné právo, že priority se měly splatiti v markách ř. n. m., zcela jasno, že o porušení smlouvy žalovanou vůbec nejde a že tudíž na ní ani z důvodů náhrady škody nic nemůže býti požadováno. Konečně se žalobce odvolává na německý zhodnocovací zákon z roku 1925. Je jisto, že zdejší zákonodárství nezná valorisace zákonem tím zavedené, ale tím není ještě řečeno, že by zákona toho vůbec nemohlo zde býti použito. Mohlo by se tak státi, avšak jen ve dvou případech, buď že by se strany o tom výslovně dohodly, nebo že by byli smluvními stranami jednak říšský Němec a jednak zdejší státní příslušník a smlouva byla uzavřena v Německu (§ 37 obč. zák.). Žalobce však žádný z těchto případů netvrdí. Hledíc k tomu, je soud podle § 4 obč. zák. vázán toliko zdejšími zákony a nemůže proto při posuzování sporného právního poměru hleděti k cit. cizímu zákonu. Z dosud uvedeného vyplývá, že prioritáři — o majitelích oněch 89 před 2. lednem 1923 slosovaných obligací není třeba za tohoto stavu věci se zvlášť a blíže zmiňovati — nemohou na žalované nic více žádati, než pro ně k soudu složila, že proto její deposice i po hmotné stránce vyhovuje zákonu a že se jí, poněvadž k ní měla dostatečný důvod, podle § 1425 svého závazku plně sprostila.
Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel opírá nárok majitelů dílčích dlužních úpisů, jež zastupuje, o tři důvody: a) především o smlouvu, b) dále o bezdůvodné obohacení a c) konečně o povinnost k náhradě škody. Ad a) Že žalobce nárok žalobní ze smlouvy o prioritní půjčku čerpati nemůže, vyložil správně již soud procesní a stanovisko, jež v této otázce zaujímá v rozsudku, možno jen schvalovati, poněvadž odpovídá spisům i zákonu. Ani prioritní dlužní úpisy z roku 1874 ani prioritní dlužní úpisy z roku 1891, jež následkem provedené konverse na jich místo nastoupily, neposkytují svým obsahem opory pro žalobcův názor, že šlo o dluh, jenž měl býti splacen ve zlatých markách, neboť obojí dluhopisy mluví toliko o markách německé říšské měny, nikoli o markách zlatých. Okolnost, že německá říšská měna byla v roce 1891 měnou zlatou, může z uvedených dluhopisů učiniti dluhopisy, znějící na marky zlaté právě tak málo jako skutečnost, že prospekt ze dne 2. července 1891, jenž vydání dluhopisů z tohoto roku předcházel a tiskopisy pro přihlášku k upisování priorit mluví o prioritách z roku 1874 a 1891 jako o prioritách zlatých, nebo skutečnost, že prioritní dluhopisy z roku 1891 byly po celou řadu let v bilancích žalované dráhy vykazovány jako priority ve zlatě, ať se tak již dělo z důvodu reklamy, jak soud procesní za to má, nebo z důvodu jiných. Totéž platí o smlouvě, kterou žalovaná uzavřela se státem o převzetí železniční tratě a v níž se rovněž mluví u půjček o kursu a o úrocích ve zlatě. Prioritami zlatými mohly se státi dlužní úpisy jen, kdyby bylo do nich výslovně pojato, že dluh jimi založený bude splacen ve zlatých markách. S názorem žalobcovým, že i prioritní dlužní úpisy podléhají vykládacímu pravidlu § 914 obč. zák. (správně čl. 278 obch. zák.), lze souhlasiti jen potud, že výkladu podléhá pouze to, co je v prioritním dluhopisu obsaženo, neboť prioritní dlužní úpisy jsou povahou svou papíry, svědčícími majiteli a práva a povinnosti z nich plynoucí jest posuzovati jen podle toho, co do nich bylo skutečně vtěleno. Stojí-li žalobce v otázce výkladu na stanovisku poněkud odchylném se širším základem, lze to vysvětliti tím, že se dívá na smlouvu o prioritní zápůjčku jako na obyčejnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 983 obč. zák. a nikoli jako na smlouvu kupní, kterou ve skutečnosti je a kterou nepřestává býti ani tím, že je v ní obsažen závazek ze zápůjčky. Neobsahují-li však prioritní dlužní úpisy, o něž jde, závazek, že dluh bude splacen ve zlatě, nemůže se žalobce v zastoupení majitelů těchto dluhopisů na základě těchto dluhopisů domáhati toho, by žalovaná zaplatila dluh ve zlatě nebo v měně československé, odpovídající hodnotě zlata, nýbrž může pouze žádati placeni v markách německé říšské měny, která, jak to soud procesní zcela správně vytkl, byla ještě v době složení dluhu k soudu v Německu zákonným platidlem. Poněvadž žalovaná, jak nesporno, peníz, který podle obsahu dluhopisů v markách německé říšské měny dluhovala, složila k soudu a o peníz ten se neznámí majitelé dluhopisů do dne jeho složení nehlásili, zanikl tím její závazek ze smlouvy podle § 1425 úplně. Výtka žalobcova, že složení markového dluhu k soudu by mohlo býti uznáno po zákonu za správné a platné snad v Německu, kde je marka zákonným platidlem, nikoliv však v tuzemsku, kde platí měna československá, je lichá a nemůže obstáti proto, poněvadž dluh měl býti podle obsahu dluhopisů zaplacen v markách a žalovaná tedy složila k soudu to, k čemu dle obsahu dluhopisů byla povinna. Na tom nic nemění skutečnost, že dle obsahu dluhopisů měl býti prioritní dluh vyrovnán v tuzemsku v měně rakouské (nyní československé) podle kursu marky, neboť tím se na markové povaze dluhu nic nezměnilo. Také nelze seznati, jaký prospěch by byl majitelům prioritních dlužních úpisů z toho vzešel, kdyby byl prioritní dluh složen k rukám některého soudu německého, neboť tím by se nebyl složený peníz o nic zvětšil. Pokud se týče otázky valorisační, byla tato rozřešena procesním soudem zcela správně, neboť v čase složení dluhu k soudu byla valorisace německému právu neznáma, právu tuzemskému je pak cizí ještě dnes. Že soudy v cizině rozřešily otázku valorisační způsobem pro žalobce příznivým, nepřichází v úvahu, poněvadž soudům tuzemským jest se říditi zpravidla jen zákony tuzemskými. Z toho všeho, co bylo právě uvedeno, vyplývá, že žalovaná smlouvu splnila tak, jak ji splniti měla a nemůže na ní proto žalobce v zastoupení jejích věřitelů z této smlouvy nic dále požadovati. Majitelé prioritních dluhopisů nemohou však svým opatrovníkem požadovati na žalované nic ani z důvodu obohacení, poněvadž žalovaná, slosovavši v roce 1923 všechny prioritní dluhopisy, jež v roce 1891 vydala, použila tak jen práva, které jí, jak nesporno, dle smlouvy příslušelo a základ žaloby z obohacení tvoří nikoliv obohacení, nýbrž bezdůvodné plnění, jež má býti odčiněno a původní stav obnoven. O takovýto případ však u žalované nejde. Soud odvolací, zrušiv původně napadený rozsudek, dal již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 9. února 1926 výraz právnímu názoru, že nárok žalobní je jen s hlediska ustanovení § 1295 čl. 2 obč. zák. (ve znění III. novely) odůvodněn a uložil soudu procesnímu, by se zabýval otázkou škody. Než toto stanovisko odvolacího soudu před nejvyšším soudem neobstálo, neboť nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 22. března 1927 vyslovil názor, že z ustanovení § 1295 druhý odstavec obč. zák. odvolatel svůj nárok proti odpůrkyni čerpati nemůže. Tímto právním názorem je však soud odvolací vázán (§ 511 c. ř. s.). Pak je však také odňat žalobnímu nároku všechen právní základ, neboť jednou z hlavních podmínek každého náhradního nároku jest zavinění a o tom nelze mluviti v případech, kde škůdce vykonává své právo (§ 1305 obč. zák.). Poněvadž, jak již svrchu uvedeno, byla odpůrkyně ke slosování prioritních dluhopisů, které vydala, oprávněna kdykoli, není práva ze škody, která z předčasného slosování dluhopisů těch jejich majitelům vzešla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Dovolací soud nezabýval se blíže dovoláním, pokud jmenovalo a provedlo důvody § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s. K právnímu posouzení věci postačil skutkový přednes žalující strany ve spojení s přílohami jí předloženými. Pro rozhodnutí nebylo třeba vůbec skutkových zjištění, a není neúplností řízení nedostatek průvodů nabídnutých žalobcem o skutečnostech jím tvrzených. Tím méně lze mluviti o důvodu § 503 čís. 3, neboť nižší soudy posoudily věc jen podle děje vylíčeného žalobcem. Není proto splněna ani jediná z podmínek § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s. Po právní stránce byla věc posouzena správně i odvolacím soudem, jenž potvrdil rozsudek zamítající žalobu. O oprávněnosti žalobního nároku lze si učiniti úsudek již z mnohotvárnosti žalobní prosby. Žalobce dovodil z jednoho a téhož skutkového děje několik žádání na plnění a jedno na zjištění. I když žádání o plnění se co do požadovaných částek valně od sebe neliší, jest co do podstaty věci jak mezi jednotlivými z nich tak i mezi nimi a žádáním o zjištění rozdíl tak značný, že žalobní prosba vzbuzuje již na první pohled pochybnosti o oprávnění uplatněného nároku, neboť jest z ní patrno, že žalobce sám nemohl se rozhodnouti pro určité žalobní žádání, pro určitý právní základ sporného názoru, což nasvědčuje vratkosti právního důvodu žaloby. Nižší soudy probraly věc po právní stránce správně a výstižně, nemá proto dovolací soud důvodu, by probral věc poznovu na základě skutkového přednesu žalobcova v řízení před soudem prvé stolice, a postačí, odpoví-li jen na jednotlivé výtky dovolatelovy. Dovolání samo nevneslo do věci nové názory, nýbrž jest jen opakováním názorů projevených již v žalobě. Dovolatel předeslal svým vývodům zvláštní úvahu, v níž se obírá otázkou, zda jednání žalované odpovídá zásadě poctivosti a víry. Žalobce neodvodil důsledků ze skutečnosti, že žalovaná strana dala v roce 1923, kdy německé marky byly bezcenné, místo 129 dluhopisů podle slosovacího plánu celý jich zbytek 11069, ano ještě v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že shledává příčinu škody ve slosování místo ve výplatě papírových peněz. Je proto pohlížeti na věc tak, jako by žalovaná byla slosovala podle plánu a nelze přihlédnouti ke množství slosovaných priorit. Bude proto uvažovati jen o tom, zda se složení papírových marek příčí uvedené zásadě, bez ohledu na to, kolik priorit bylo slosováno. Dovolání poukazuje na některá rozhodnutí nejvyššího soudu, jež vyšla v jiných případech. Tato skutečnost je bez významu pro tento spor, v němž jde o odlišný skutkový děj. Není proto třeba šířiti se o této věci. Nerozhodná jest výtka, že odvolací soud neodpověděl na vývody dovolatelovy v odvolání co do otázky, kterému národnímu právu podléhá placení ze sporných dluhopisů. Mlčením přisvědčil odvolací soud příslušnému názoru soudu prvé stolice, jemuž odvolatel odporuje dodatne v dovolání poukazem na důvody svého odvolacího spisu. Tyto vývody jsou rázu příliš povšechného, spočívajíce v prohlášení, že odvolatel nepokládá se za povolána vysloviti vlastní názor o této obtížné právní věci a přenechává rozhodnutí soudu. Také v dovolání pomáhá si do volatel jen tím, že odporuje správnosti názoru vysloveného soudem prvé stolice, aniž by dovodil jeho nesprávnost ze zákona nebo ze skutečností. Na tyto vývody nelze odpověděli jinak než zase povšechně, že nejvyššímu soudu není znám ani právní předpis ani skutečnost, z nichž by se dalo usouditi na použití německého práva co do placení. Ani skutečnost, že sporné priority zněly na marky n. ř. m., nevadí právnímu posouzení věci podle čsl. práva, zda dluh jimi representovaný byl splacen složením k soudu, neboť použití zdejšího práva není omezeno co do peněžitých závazků na podmínku, že závazky ty zněly jen na měnu československou. Názor nižších soudů, že složení k soudu mělo ve sporném případě účinek placení, napadá dovolání zase jedině povšechným tvrzením, že dlužnice měla složiti v Kč a ne v něm. markách a dovozuje z toho, že mělo žalobě býti vyhověno aspoň zlomkem. Na to stačí především odpověď, že žalobní žádání o plnění jsou tak přesně určená, že nelze dovoditi, že jest v nich obsaženo i žádání zlomku tak nepatrného, na který poukazuje dovolání. Jinak postačí poukaz na správné důvody rozsudků nižších soudů, pokud se zabývaly touto otázkou. Když věřitelé odepřeli přijati placení, jež mělo se státi u německých plateben v markách a u zdejších plateben nyní v Kč, nelze seznati, proč by nemohlo býti uznáno za právně účinné složení dluhu v něm. markách i u soudu československého a proč by se mělo státi v kursovním ekvivalentu zdejší měny, zejména když i podle žaloby byly složené peníze mezi tím proměněny na nynější markovou měnu. Částka vypadající z toho na každou prioritu jest tak nepatrná, že nezáleží vůbec na měně, v níž bylo složeno, tím méně lze mluviti o kursovním rozdílu. Další právní vývody dovolatelovy mají za účel dovoditi, že úmysl stran směřoval k placení dluhu ve zlatě. Ani po této stránce nepodařilo se dovolateli dovoditi ze zákona nebo z věci nesprávnost názoru, z něhož vycházely nižší soudy. Není třeba zabývati se znova podrobně otázkou právní povahy priorit anebo rozdílem mezi zápůjčkou a smlouvou o prioritách, rozhodnou zůstane jedině skutečnost, zda se žalovaná jako dlužnice zavázala k výplatě částek, na které zněly priority, ve zlatě, jak snaží se dovolatelka dovoditi, t. j. zda úmysl ten lze dokázati buď ze znění priorit anebo z jiných skutečností. Nejvyšší soud pojednal o povinnosti placení ve zlatě již ve svém rozhodnutí čís. 6910 sb. n. s., na něž odkazuje, kde šlo nesporně o zápůjčku, aniž bylo uznáno na povinnost, platiti zlatem. Závazek takový musí býti převzat buď výslovně, t. j. připojením tak zv. zlaté doložky anebo jiného ustanovení tomu se rovnajícího co do účinu, anebo mlčky, avšak způsobem, odpovídajícím § 863 obč. zák. K tomu nedostačuje žádná ze skutečností, jež dovolatel znova uvádí, neboť skutečnosti ty lze vysvětiliti tím, že Německo mělo v době vydání priorit skutečně zlatou měnu markovou, a není proto vyloučeno, že strany, pokud užily slova »Gold«, měly na mysli jen říšskou měnu německou, ne však povinnost platiti skutečně zlatém. Strany sjednavše zápůjčku v markové měně, pokud ovšem při vydání priorit, t. j. dílčích dluhopisů lze mluviti o sjednání zápůjčky, měly zajisté na mysli tehdejší zlatou měnu markovou, ale tím se neuvarovaly důsledkům vy plývajícím ze znehodnocení měny, na kterou priority zněly, nevymínivše si placení zlatem. Jim postačila skutečnost, že šlo o zlatou měnu, z toho však nelze ještě dovoditi povinnost platiti dluh zlatem, když nebylo tak výslovně smluveno. Strany nemyslely zajisté na případ, že zlatá měna stane se jednou měnou papírovou a že jako taková bude znehodnocena. Důsledky toho nese dnes věřitel a sice ve větší míře, než kdyby byly priority zněly na tehdejší měnu rakouskou. Ani skutečnosti uvedené znova v dovolání, ani jiné, jež žalobce uvedl ve sporu, neopravňují soud k přesvědčení, že úmysl stran nesl se k tomu, by dluh byl splacen ve zlatě. Tím méně lze závěr ten dovoditi z priorit samotných, jež znějí jen na marky D. R. W., aniž obsahují ustanovení, jež by bylo možno klásti na roveň zlaté doložce. Nestačí k tomu ani označení priorit jako zlatých (Goldprioritäten), neboť i podle skutkového přednesu žalobcova dálo se tak jen po dobu, pokud marková měna byla zlatou. Opačné přesvědčení nelze dovoditi ani z úvah dovolatelových o povaze priorit jako papírů ukládacích a o hospodářském užití dluhu v podniku žalované strany, neboť nelze činiti rozdíl mezi ukládacími a podobnými papíry znějícími na bývalou menu tuzemskou a na měnu markovou, nýbrž je s obojími naložiti stejně. Také otázka valorisace byla posouzena správně. Valorisace jest nejen cizí zdejšímu právu, nýbrž jest jím, až na několik málo případů, upravených zvláštními předpisy (na př. zákonem o těžbě dříví a pod.), vyloučena a to zákonem čís. 187/19, aniž záleží na tom, že zákon ten byl vydán co do měny Československé, neboť byla jím vyslovena zásada, které jest užiti i co do závazků znějících na jiné měny, pokud jsou splatné ve zdejším území, a tomu jest tak i u sporných priorit bez ohledu na to, že mohly býti splaceny také u některých plateben v Německu. Plništěm zůstalo vždy jen zdejší území, kde byly priority vydány a kde má žalovaná strana jako dlužník své sídlo a kde jest i její podnik. Bylo již shora poukázáno k tomu, že ani žalobce sám neuvedl zákonného předpisu ani skutečností, z nichž by se dala dovoditi možnost použití německých valorisačních předpisů. K tomu nestačí jediná ze spisů patrná skutečnost, že priority znějí na měnu markovou, neboť to nevadí, by co do splacení nebyly posouzeny podle práva československého. Tím méně může pro zdejší soudy býti závazným názor německých soudů o výkladu pojmu říšskoněmecké marky. Názoru tomu nelze zde přiznati účin zákonného předpisu zde platného. I přes praksi cizích soudů jest vyloučeno, by pohledávkám znějícím na cizí měnu byla přiznána výhoda, kterou odepřel zákonodárce pro zdejší území pohledávkám znějícím na bývalou měnu rakousko-uherskou a nyní na měnu československou. Žalobce poukazuje dále na své názory vyslovené v předchozích přípravných spisech. Názory ty byly zodpověděny nižšími soudy a poukazuje se proto na důvody předchozích rozsudků. Dovolatel poukazuje opětně na valorisaci ve smyslu theorie krycího fondu (Deckungsfondtheorie). I tu je podotknouti, že nelze poskytnouti ani věřitelům tohoto druhu co do pohledávek znějících na něm. marky větší výhody než věřitelům téhož druhu co do pohledávek, jež zněly na dřívější koruny. 1 tito byli ve smyslu tvrzeném žalobcem podílníky podniku a přece neučinil zákon čís. 187/19 vzhledem k nim výjimky. Opětovaným svým vývodům o obohacení odňal dovolatel sám půdu tím, že obohacení vidí jedině ve způsobu splacení, jenž odpovídá zásadám zde platným. Ze stejných důvodů nelze mluviti o škodě a tudíž ani o povinnosti k náhradě škody, také ne o jednání proti zásadě poctivosti a víry. K doslovu dovolatelovu jest podotknouti, že domáhá se úchylky od právních předpisů zde platných. Takového práva nemá však soud vázaný zákonem, a nemůže proto nálezem svým stanoviti valorisaci německých markových pohledávek bez ohledu na zájmy věřitelů postižených ztrátou svých pohledávek. Pokud valorisace nebyla stanovena zákonem, nemůže soud rozhodnouti ve prospěch pohledávek sjednaných v cizí měně.

Citace:

č. 8176. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 966-982.