Čís. 8079.

Zákon o automobilech ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.
Promlčecí lhůta § 6 a) zák. počíná dnem, kdy poškozený zvěděl okolnosti, jež mu umožnily zjistiti jméno povinného náhradou. Tomu jest tak, zvěděl-li číslo a značku vozidla. Okolnost, že žalobní nárok jest promlčen podle § 6 a) zák., není na závadu, by nebyl uplatňován náhradní nárok podle předpisů občanského zákona o náhradě škody.
(Rozh. ze dne 24. května 1928, Rv I 1871/27.)
Žalobu o náhradu škody, způsobené automobilem žalovaného, oba nižší soudy zamítly v podstatě z toho důvodu, že žalobní nárok jest promlčen podle § 6 a) zákona o automobilech.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudky nižších soudů opírají se jedině o to, že žalobní nárok po rozumu § 6 odst. a) zák. o ručení z provozu silostrojů ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. z. jest promlčen. Tento názor jest správný a dovolací vývody nejsou s to, by jeho správnost, vyvrátily. Při nárocích z ručení podle zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z. stihá důkazní břímě žalovaného. Jest proto slušno a spravedlivo, by žalobce uplatňování svých nároků zbytečně neoddaloval a průtahem nezpůsobil, by žalovaný musil vésti obtížný vyviňovací důkaz v době, kdy si již nemůže opatřiti potřebné důkazy. Byla pròto v § 6 odst. a) cit. zák. zkrácena promlčecí lhůta pro tyto nároky a, ustanovuje-li zákon, že se promlčí právo vznésti nároky na náhradu škody podle § 1, 2 a 3 poslední odstavec cit. zák. v šesti měsících ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o osobě náhradou povinné, jest tomu rozuměti tak, že promlčecí lhůta počíná ode dne, kdy se poškozený dověděl ony okolnosti,
Civilní rozhodnutí X. 49 — Čís. 8080 —
770
jež mu umožnily, zjistiti jméno náhradou povinného. Tomu však tak bylo, zvěděl-li žalobce číslo a značku vozidla zapsané u politické správy. Jiný výklad ustanovení § 6 odst. a) cit. zák. vedl by k tomu, že by poškozený mohl promlčecí lhůtu podle libovůle prodlouží ti, až je s to bez průtahu zjistiti i jméno majitele vozidla. Bylo zjištěno, že se svědek Jaroslav Ž. v trestním řízení proti němu zavedeném a ukončeném osvobozujícím rozsudkem ze dne 26. března 1926, kdykoli se jednalo o vyrovnání, vyjadřoval, že sám nic nemá a že se pokusí o to, by majitel vozu na vyrovnání přispěl, při čemž žalobce se svým zástupcem byli přítomni. Z tohoto zjištění, jakož i z toho, že žalobce v žalobě na Jaroslava Ž-a dne 19. ledna 1926 sám uvedl, tedy znal značku automobilu žalovaného, správně nižší soudy usoudily, že již tehdy byl s to, by zjistil jméno majitele auta, a že nejdéle do 26. března 1926 (ukončení trestního řízení) musil věděti, že Jaroslav Ž. majitelem auta není. Když tedy žalobce proti žalovanému podal žalobu teprve 20. října 1926, jest nárok na náhradu škody dle §§ 1, 2 aut. zák. promlčen. To, co Jaroslav Ž. hned při úrazu podle tvrzení žalobce prohlašoval a jak vystupoval, nemá pro věc rozhodného významu. Leč, ačkoli jest správný názor nižších soudů, že žalobní nárok podle § 6 odst. a) cit. zák. jest promlčen, přece pochybily nižší soudy ve směru jiném. Přehlédly, že žalobce svůj nárok neopírá o zákon o ručení z provozu silostrojů, nýbrž že již v žalobě uplatňoval, že řidič silostroje Jaroslav Ž. zavinil úraz neopatrnou a rychlou jízdou. Jest proto posuzovati žalobní nárok i podle ustanovení 30. hlavy všeob. obč. zákona. Nebylo třeba, by žalobce to výslovně zdůraznil, stačí, že se dovolal toho, že řidič silostroje úraz zavinil a že nabídl o tom důkazy, neboť toho by nebývalo bylo třeba, chtěl-li opírati svůj nárok toliko o zákon o ručení z provozu silostrojů. Nevylučuje tedy ještě okolnost, že žalobní nárok je promlčen podle § 6 (2) aut. zák., by nebyl po právu, neboť ručí po rozumu § 8 aut. zák. majitel silostroje nebo kdo podle § 1 na jeho místo nastupuje, také tam, kde nároky na náhradu škody z provozu jízdného silostroje jest posuzovati podle občanského práva na základě zavinění osob, kterých při provozování používá, pokud jde o jejich službu při provozu jízdného silostroje, a podle § 1489 obč. zák. promlčuje se každá žaloba na náhradu škody ve třech letech od doby, kdy se poškozený dověděl o škodě a osobě škůdcově. Tomu není na závadu, že žalobce ani v prvé stolici, ani v opravném řízení tuto okolnost neuplatňoval, ježto námitka, že žalobní nárok jest promlčen i podle § 1489 obč. zák., nebyla ani vznesena ani to nižšími soudy nebylo vyřčeno, žalobce se tedy mohl omeziti na to, napadati námitku žalovaným vznesenou ve smyslu § 6 odst. a) aut. zák. a nižšími soudy vyslovený názor, že nastalo promlčení podle tohoto zákonného ustanovení.

Citace:

Čís. 8079. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 797-798.