Čís. 8155.

Jest na tom, kdo žaluje o náhradu škody, by dokázal nejen vznik obligačního nároku, nýbrž i že mu vůbec vzešla škoda a v jaké výši. Prvé dvě otázky dlužno řešiti v mezitímním rozsudku, konečnému rozsudku lze zůstavili toliko rozhodnutí o výši žalobního nároku a o útratách sporu.

(Rozh. ze dne 21. června 1928, Rv I 1470/27.) Oba nižší soudy uznaly nárok na náhradu škody důvodem po právu.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Dovolání nelze upříti oprávnění potud, pokud vytýká, že nižší soudy neobíraly se otázkou, zda žalobkyni vzešla porušením smlouvy se strany žalovaného škoda vůbec, jsouce v klamném domnění, že zjištěním porušení smlouvy jsou již splněny předpoklady pro vynesení rozsudku mezitímního a že otázku, zda a jak veliká škoda žalobkyni vznikla, jest rozřešiti teprve v rozsudku konečném. § 393 prvý odstavec c. ř. s. stanoví, že, je-li vymáhaný nárok sporným, jak co do důvodu, tak i co do výše a věc jest zralá k rozhodnutí toliko co do důvodu, lze soudu rozhodnouti rozsudkem mezitímním o důvodu nároku. Z toho vyplývá, že rozsudku konečnému smí býti zůstaveno jen rozhodnutí o výši žalobního nároku a o útratách sporu. Žaluje-li věřitel, jako v tomto případě, o náhradu škody z porušení obligační povinnosti, musí dokázati nejen vznik obligačního nároku, nýbrž i že mu vzešla škoda a v jaké výši mu vzešla (srovn. § 273 c. ř. s. Dr. Krčmář: Právo obligační z r. 1924, § 27 odst. IV., str. 77. Dr. Armin Ehrenzweig: Das Recht der Schuldverhältnisse 1928, § 337, str. 298). Důvodem žalobního nároku na náhradu škody podle čl. 355 obch. zák. jest tedy nejen porušení smluvní povinnosti prodatelem, nýbrž i žalobcova škoda (buď zmenšení jmění, neb ušlý výdělek, neb obojí). Oba tyto předpoklady důvodu žalobního nároku dlužno zjistiti v rozsudku mezitímním a rozsudku konečnému lze zůstaviti toliko určení výše škody a útrat a ustanovení povinnosti k jich náhradě. Nižší soudy omezily se však na pouhé zjištění, že žalovaná firma porušila smluvní povinnost, a odkázaly (první soud mlčky, soud odvolací výslovně) zjištění okolnosti, zda žalobkyně vůbec nějakou škodu utrpěla čili nic, rozsudku konečnému, čímž pochybily. V tom směru zůstalo tedy řízení v obou nižších stolicích následkem mylného právního posouzení věci (§ 496 čís. 3 c. ř. s. a § 503 Čís. 2 c. ř. s.) neúplným a kusým, neboť zde nebyly ještě splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku.

Citace:

č. 8155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 925-926.