Čís. 7813.

Dovolání jest nepřípustné (§ 502, třetí a čtvrtý odstavec, c. ř. s.), nařídil-li odvolací soud ve zrušovacím usnesení prvému soudu doplnění v určitém směru, prvý soud doplniv řízení vycházel opětně z původního právního názoru a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil.
(Rozh. ze dne 24. února 1928, Rv I 942/27.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání do srovnalých rozsudků nižších soudů.
Důvody:
Dovolatelka uplatňuje žalobou dva samostatné a různorodé nároky, částku 668 Kč 50 h, již jí žalovaný neoprávněně srazil z její pohledávky na provisi a náhradu výloh, a částku 1670 Kč 75 h na útratách sporu, již dovolatelka uplatňuje jako náhradu škody povstalé jí tím, že ji žalovaný uvedl v omyl. Ač dovolatelka také onen nárok původně označila jako nárok na náhradu škody, jest to v pravdě nárok zasílatele na zadrženou provisi a na náhradu výloh podle čl. 381 obch. zák., což ostatně dovolatelka v dovolání sama uplatňuje. Přípustnost dovolání ohledně samostatných nároků, jež byly sloučeny v jedné žalobě a o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, jest posuzovati ohledně každého nároku zvláště (rozh. sb. n. čís. 2913 a 2937). Poněvadž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek prvého soudu a žádný z oněch dvou nároků nepřevyšuje 2000 Kč, jest dovolání podle § 502 třetí odstavec c. ř. s. vyloučeno. Podle § 502 čtvrtý odstavec c. ř. s. jest ovšem dovolání přípustno, když rozsudek prvé stolice odvolacím soudem potvrzený byl vynesen následkem usnesení odvolacího soudu, které rekursem nemůže býti napadeno a jímž dřívější rozsudek podle § 496 čís. 2 a 3 a § 499 c. ř. s. byl zrušen a právní věc odkázána zpět na soud prvé stolice. O tento případ tu však neběží. Původní rozsudek soudu prvé stolice ze dne 20. března 1926 byl sice zrušen podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. k odvolání dovolatelky usnesením odvolacího soudu ze dne 31. května 1926 a právní věc byla odkázána zpět na soud prvé stolice, avšak také odvolací soud vycházel při tom z právního názoru soudu prvé stolice, že žalobní nárok jest již odůvodněn tím, že dovolatelka nesplnila příkaz žalovaného pokud se týče dobírky a nařídil pouze doplnění řízení v tom směru, zda dovolatelka podle okolností nebyla oprávněna uchýliti se od onoho příkazu. Soud prvé stolice, doplniv řízení dospěl k závěru, že zde nebylo takových okolností, a, vycházeje opět z původního právního názoru, žalobu zamítl a odvolací soud potvrdil tento rozsudek. Z toho plyne, že v tomto případě nenastala vázanost soudu prvé stolice na právní názor odvolacího soudu, nýbrž prvý soud rozhodl podle týchž právních zásad jako v dřívějším rozsudku, že se přidržel svého vlastního s druhou stolicí shodného právního posouzení, že byl jeho nově vydaný rozsudek odvolacím soudem potvrzen, že jde o souhlasné rozsudky obou stolic a že při nich právní posouzení odvolacího soudu nebylo jedině a výhradně rozhodujícím pro posouzení rozepře. Jak již nejvyšší soud vyložil ve svém rozhodnutí sb. n. s. č. 3821 jest v takovém případě dovolání nepřípustné a bylo je proto odmítnouti.

Citace:

č. 7813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 328-329.