O zcizení obilí.

Naše nové právní normy mají, jak se zdá, kromě svého přímého účelu upravovat poměry, ještě také ten účel, nutit právníky k intensivnějšímu myšlení tím, že jim dávají tvrdé oříšky k luštění. Tak je tomu také s vládním nařízením ze 23. března 1920, č. 169 sb. z., kterým se mění nařízení ze 27. června 1919, č. 354 sb. z. zejména v tom směru, že se pro úmyslné zcizení, odstranění atd. obilí a mlýnských výrobků, jakož i pro odejmutí osevu jeho účelu stanoví příslušnost politických úřadů místo dosavadní soudní. Aby nebylo pochybnosti o dosahu tohoto ustanovení, ustanovuje článek II. nařízení č. 169 z roku 1920, že účinek jeho nastává ihned a že se vztahuje i na trestní činy spáchané před účinkem tohoto nařízení. Zdálo by se tedy, že je věc jasná, ale není tomu tak.
Nařízení č. 354 z roku 1919 bylo totiž ne dosti vhodně formulováno v tom směru, že mluví pouze o obilí sklizně roku 1919. Proto se ho nedalo použíti na obilí staršího původu. Poněvadž pak předpis týkající se obilí staršího původu, totiž nařízení z 26. května 1917, č. 235 ř. z. (znějící zcela všeobecně) pozbyl podle § 46 nařízení č. 354 z roku 1919 účinku, bylo tím veškero obilí staršího data uvolněno, neboť o takových starých zásobách nařízení č. 354 z roku 1919 vůbec nemluvilo a nemluví o nich ani nové nařízení č. 169 z roku 1920. Ale naskytuje se jiná otázka. V praxi ještě stále přicházejí trestné činy tohoto druhu (zcizení obilí atd.) spáchané za platného nařízení z 26. května 1917, č. 235 ř. z., trestné dle § 32 č. 2. tohoto nařízení. Dle rozhodnutí nejvyššího soudu z poslední doby nutno tyto činy i nadále dle tohoto předpisu posuzovati. Podle nařízení ze 27. června 1919, č. 354, nemohou býti posuzovány ani s ohledem na článek IX. úvodního zákona k trest. zákonu, poněvadž celé toto nařízení týká se jiného obilí, totiž obilí z roku 1919 a ne obilí staršího. Tato logika vede však k tomu, že zcizení obilí spáchané před 1. červencem 1919 musí i nadále býti stíháno soudy, neboť nařízení č. 169 z roku 1920 mění pouze nařízení č. 354 z roku 1919 a proto se také samo dotýká jen obilí ze sklizně roku 1919. Je to ovšem důsledek odporující právnímu citu a jistě také úmyslu zákonodárce, který jistě zamýšlel ustanovením článku II. nařízení č. 169 z roku 1920 všechno neoprávněné zcizení obilí atd. přikázati napříště úřadům politickým. Doufejme, že zvítězí také tentokráte věc nad formou.
Dr. Sudoma.

Citace:

Náš jazykový zákon.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 10, s. 403-405.