K výkladu §u 411 tr. ř.

Žádosti několika osob za přiznání amnestie ve smyslu rozhodnutí presidenta republiky z 21. října 1919 (sdělení v č. 11 věstníku min. sprav. z roku 1919) nebylo soudem 1. instance, na nějž byla žádost adresována a podána, vyhověno z toho důvodu, poněvadž po názoru tohoto soudu podmínky amnestie nebyly dány. Proti tomuto usnesení stěžoval si zástupce obviněných z té příčiny, že nejde o žádost za milost ve smyslu § 411 tr. ř., nýbrž o prosbu, aby výkon trestu byl pro všeobecnou amnestii prohlášen za odčiněný. Poněvadž pak v posledním odstavci vlastnoručního listu presidenta republiky jest vysloveno, že v pochybnostech má rozhodovati ministr spravedlnosti, není prý podřízená instance oprávněna žádost ve smyslu § 411 tr. ř. zamítnouti s vyloučením stížnosti, nýbrž jest povinna předložiti případ z důvodů svých pochybností přímo ministerstvu spravedlnosti ke konečnému rozhodnutí. Jest tato stížnost po smyslu § 411 tr. ř. odst. 5 vzhledem k tomu, že se jedná o zamítnutí žádosti za udělení milosti nepřípustnou, či jest to dohlédací stížností po smyslu § 15 tr. ř. o níž nutno rozhodnouti in merito? Uváží-li se, že přiznání amnestie jest přece prominutím trestu po smyslu § 411 tr. ř. (nyní ve znění čl. 1 zákona z 18. prosince 1919 č. 1 ex 1920 sb.) a že proti zamítnutí stížnosti o milost ve smyslu §u 411. odst. 5 tr. ř. není stížnosti, bude asi správným názor, že stížnost jest vůbec nepřípustnou a že nutno ji jako takovou zavrhnouti, aniž by se při tom rozhodovalo ve věci samé.
Okr. soudce Chytil.

Citace:

K výkladu § 411 tr. ř.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 6, s. 249-250.