K otázce protokolace a nostrifikace cizích akc. společností

Akciová společnost A. byvši při svém založení r. 1899 protokolována toliko u obchodního soudu ve Vídni, jakožto rejstříkového soudu hlavního sídla, podala v září r. 1919 u krajského soudu v В. žádost o zápis pobočného závodu, který existuje již od založení společnosti, nebyl však dosud protokolován. Krajský soud i vrchní zemský soud v Praze zápis odmítly. Nejvyšší soud zamítl též dovolací stížnost z těchto důvodů:
»Navrhovatelka jest cizozemskou akciovou společností. V tom směru jest lhostejno, že Čechy a Rakousko byly před převratem částmi jednoho státu. Dle §u 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 z. a nař. zůstaly veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím v platnosti. To vztahuje se tedy i na cís. nař. ze dne 29. listopadu 1865 ř. z. č. 127 o připuštění cizozemských akciových společností ku provozování obchodů v tuzemsku. Právní platnost tohoto cís. nař. nebyla nikdy sporná a byla též uznána §em 2. zákona ze dne 29. března 1873 č. 42 ř. z. Nutno tedy ustanovení tohoto císařského nařízení i v tomto případě šetřiti. Navrhovatelka se odvolává sama v žádosti podané k ministerstvu vnitra na toto cis. nař. a uvádí sama, že podala žádost o připuštění ku provozování obchodů v tuzemsku. Nemůže býti rozhodno, že navrhovatelka zažádala o schválení přenesení sídla společnosti do republiky československé, poněvadž dle §u 1. zákona z 11. prosince 1919 č. 12 sb. zák. a nař., pouze vyzvání ministra, do jehož oboru působnosti provozování náleží, zprošťuje povinnosti, domáhati se připuštění k provozování obchodů v tuzemsku. Není tu tedy předpokladu § 16. zákona ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z.« (Rozh. z 2. března 1920. č, j, R IV. 408/19/3).
K tomuto rozhodnutí budiž dovoleno několik poznámek:
1. Byly-li zákonem z 28. října 1918, č. 11 sb. z. a nař., zachovány prozatím v platnosti všecky dosavadní zákony rakouské, pak platí to zajisté nejen o sporném cís. nař. z r. 1865 (vždyť o jeho právní platnosti rozhodoval bývalý správní soud!), nýbrž i o předpisech, týkajících se protokolace, které jsou jus cogens (čl. 18, 19 a 212 obch. z. a § 7 nov. k obch. zák.). Dle těchto předpisů je každá akc. spol. bezvýjimečně povinna dáti svůj pobočný závod protokolovati a může k tomu i pokutami býti donucena. (Dosavadní stav byl tedy v konkrétním případě ilegální.)
2. Připuštění k obchodování v tuzemsku dle cís. nař. z r. 1865 jest akt významu politického, živnostensko-policejního, a nemá povahy konstitutivní, jímž by se společnosti teprve udílela právní osobnost (viz: Prot. kom. 371; Randa, Handelsrecht IL, 110; Staub-Pisko, Komm. 1908, I., 652). Existující pobočce cizozemské akciové společnosti, která v tuzemsku de facto i de jure obchoduje, která zde jest subjektem práv a závazků soukromoprávních i veřejnoprávních, která i bez připuštění formálního za právní osobnost jest uznávána, musí býti poskytnuta možnost, aby se v tuzemsku dala protokolovati a vyhověla tak předpisům obchodního zákona. Proti tomu nesvědčí ani podaná žádost o formální připuštění (z důvodu svrchu uvedeného), k níž cizozemské společnosti generelně byly vyzvány, poněvadž de jure měla býti tuzemská odbočka hned původně zde protokolována a jde tedy jen o sanaci nelegálního stavu.
3. Právní stav vyvolaný stanoviskem úřadů politických a praxí soudní volá po neodkladné legální nápravě. »Vyhláškou« zemské správy politické uveřejněnou v denních listech z 10. listopadu 1918 (na niž se též odvolává »sdělení« ministerstva spravedlnosti ve »Věstníku« z 1. května 1919, č. 6277/19) byly cizozemské společnosti vyzvány, aby zde zřídily representace dle cís. nař. z r. 1865; avšak ministerstvo vnitra, jemuž všecky tyto žádosti byly postoupeny, dosud jich in merito nevyřídilo. Rovněž není dosud a nebude asi tak brzy rozřešen problém nostrifikační, ježto zákon z 11. prosince 1919, č. 12 sb. z. a nař., jest pouhý zákon rámcový, k jehož praktickému provedení bude ještě zapotřebí podrobných ujednání mezistátních o četných otázkách veřejně- i soukromoprávních, zejména daňových a poplatkových. Do té doby, než tato ujednání se uskuteční — a zdá se, že to bude ještě dlouho trvati — neměla by však soudní praxe nadále zavírati oči před nepopiratelnou skutečností, že formálně »cizozemské« společnosti (t. j. efektivně zdejší podniky s formálním sídlem ve Vídni) zde skutečně hospodářsky i právně existují a že cís. nař. z. r. 1865, které se přece vždy vztahovalo jen na representace, jež v tuzemsku měly teprve nově býti zřízeny, bylo jen z nedostatku vlastního zákona československého umělou analogií vztaženo i na společnosti a jich odbočky již dávno zde existující.
Dr. Jan Löwenbach.

Citace:

Zánik časopisu »Zeitschrift für deutschen Zivilprocess«.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 9, s. 370-370.