NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Exekuce. - Exteritorialita.
Exteritorialita.

Pojem ex-y, — A. Výsady d-ch z-ů. I. Ratio legis diplomatických výsad. II. Vývoj a dnešní tendence. III. Teorie ex-y. IV. Jednotlivé výsady. 1. Nedotknutelnost. 2. Exemce ze soudnictví. 3. Výsady v právu správním. V. Fórum d-ch z-ů. Zřeknutí se výsad. VI. časový a místní rozsah platnosti diplomatických výsad. VII. Osoby požívající diplomatických výsad. — B. Výsady jiných osob nežli d-ch z-ů. I. Hlavy států. II. Vojenské síly. Vojsko pozemní, posádka válečných lodí. — Literatura.
Zkratky: d. z. = diplomatický zástupce,
ex. = exteritorialita.
Pojem ex-y. — Ex. jest pojem práva mezinárodního, kterého doposud užívá Exteritorialita.
prakse států i autoři práva mezinárodního k soubornému označení postavení d-ch z-ů, hlav států, vojenských sil na cizím státním území (v cizích státních vodách). Postavení těchto osob jest v mnohém směru zcela zvláštní, — v čem však tato zvláštnost záleží a jaký jest tedy obsah pojmu ex-y, o tom panují jak v praksi, tak v teorii názory velmi různé, a bývá též znak ex-y přikládán i jiným osobám. Historicky souvisí výraz ex-y s výkladem postavení d-ch z-ů, jak vznikl v XVII. a XVIII. století (viz heslo Diplomatičtí zástupci); d-čtí z-i byli pokládáni za osoby, jsoucí mimo státní území, extra territorium. Kdyby tomu tak opravdu bylo, vyjadřoval by výraz ex. etymologicky šťastně takové postavení. Z důvodů níže uvedených (A, III.) tomu tak není, a podobně není tomu tak ani stran ostatních osob, označovaných rovněž za exteritoriální. Pro postavení těchto osob třeba proto hledati jiných znaků, jim společných, nežli jaké výraz ex. naznačuje. Za takový společný znak lze uvésti, že zvláštní postavení osoby exteritoriální směřuje k zajištění jisté její neodvislosti vůči impériu státu, na jehož území se nalézá. Tato neodvislost jest upravována tak zvláštním, stran jednotlivých skupin exteritoriálních osob tak specifickým způsobem, že tvoří nápadnou výjimku z pravidel, podle nichž stát postupuje vůči cizincům na svém území, či by vůbec postupoval, kdyby nešlo právě o osobu exteritoriální. K vysvětlení a odůvodnění této neodvislosti nepostačuje jmenovitě ani ochrana, kterou stát jest povinován poskytovati cizímu orgánu státnímu, výkon jehož funkce na svém území připustil. V té míře, v jaké jest ještě u jiných osob nežli uvedených shledáváno zvláštní, „anomální“ (Strisower str. 894) postavení, zásadně charakterisující poměr uvedených exteritoriálních osob k obecnému stavu v cizím státě platnému, jest možno i tyto jiné osoby považovati za exteritoriální. Tak bývá znak ex-y spojován jmenovitě i s postavením státu, hlavně vzhledem k jeho poměru vůči jurisdikci cizího státu. Než vzhledem k různosti názorů v tomto směru tvoří postavení d-ch z-ů, hlav států, vojenských sil v hranicích cizího státu hlavní, obecně přijaté případy ex-y.
A. Výsady d-ch z-ů.
I. Ratio legis diplomatických výsad. Vzhledem k obyčejové povaze předpisů o diplomatických výsadách, k četným sporům o jejich rozsah, k potřebě aplikovati je v nových poměrech
má otázka, jaká jest jejich ratio legis, svůj zvláštní význam. V celku lze konstatovati, že dnes již otázka ta do široké míry není sporná. Obecně se uznává, že d-ému z-i jest zapotřebí jisté zvláštní ochrany, a v praksi ani v teorii není sporu o tom, že ochrana ta musí směřovati k tomu, aby byl d-ému z-i zaručen volný, svobodný výkon jeho funkce. V tomto smyslu bývá často uváděn výrok Montesquieuův: „Les ambassadeurs sont la parole du prince qui les envoie et cette parole doit être libre. Aucun obstacle ne doit les empêcher ďagir. Ils peuvent souvent déplaîre parce qu´ils parlent pour un homme indépendent." (Esprit des lois, kn. XXVI., kap. XXI.) V témž smyslu jsou vztahována na d-ého z. moderních dob některá dikta římského práva, jichž smyslem jest imperativ ne impediatur legatio. Vychází se tu všeobecně z potřeby, aby d. z. byl neodvislý ve státě své mise, protože celá instituce neměla by zřejmě smyslu, kdyby byl nucen jednati jinak nežli jak vyžadují zájmy jeho státu. Které vlivy mohly by ohrožovati volný výkon diplomatické funkce? Na prvý ráz jest jasno, že d. z. nemůže býti jakkoliv přímo závislý na vládě, u níž jest pověřen. Prakse států odpověděla však k této otázce způsobem mnohem širším. Jemná soustava předpisů, různým způsobem odstupňovaná, chrání d-ého z. před vlivy a obtížemi, které by třebas jen nepřímo mohly na svobodný výkon jeho funkce působiti. V úvahu vstoupily tu i vlivy prostředí, tlak až jen psychologický, kterým okolí pravidelně působí a podmaňuje si svého člena. Za tím účelem, aby lokální atmosféra prostředí nemohla jednání d-ého z. obraceti směrem nezamýšleným, nutíc jej k oportunním ohledům, chrání prakse států d-ého z. v široké míře před zásahy cizího prostředí i v jeho sféře soukromé, v poměrech soukromoprávních. „Il ne serait pas plus difficile, il serait méme plus facile ďentraver Paction et d´entamer le crédit de Pagent diplomatique en s’attaquant á la personne privée, plutót qu’en s’attaquant á la personne publique.“Ozanam, X. L’immunité civile de juridictión des agents diplomatiques (1912), s. 116 (Dupuis, cit. u Ozanama str. 116.) Výsledkem této zvláštní ochrany jest, že d. z. může se vskutku pohybovati v cizím státě s potřebným proň vědomím nezávislosti. Jestliže tak securitas legatorum utilitati quae ex poena est praeponderat (Grotius), těží ostatně mezinárodní styky z tohoto stavu ještě v jiném směru. Vzhledem k význačnému místu, které d-čtí z-i Exteritorialita.
zaujímají ve stycích mezinárodních, jejich spory ve státě přijímajícím by snadno nalézaly široký ohlas ve veřejném mínění tu i doma, a byly by tak styky států samotných ohrožovány, třebas jen osobními záležitostmi d-ch z-ů. V takovémto smyslu lze přijmouti názor, který vedle potřeby neodvislosti pro d-ého z. spatřuje ratio legis diplomatických výsad též i v právu států na vzájemný ohled a šetření dobré pověsti. Tak, za souhlasu řady států, soudí též kodifikační komise Společnosti národů (viz heslo Diplomatičtí zástupci, str. 374), podle níž diplomatické výsady se opírají o „la nécessité de permettre l’exercice absolument libre des fonctions diplomatiques et de maintenir la dignité du représentant diplomatique et de l’État qu´il représente, ainsi que le respect dû á des traditions séculaires“X (cit. Raport str. 76).
Ratio legis diplomatických výsad nelze spatřovati v neodvislosti států. Státy jsou svrchované celky koordinované, a proto bylo častěji uváděno, že orgán zastupující stát musí požívati neodvislosti, má-li býti vskutku jeho postavení výrazem této souřadnosti státu; nebylo by prý logické nevzíti na neodvislost států zřetel, když na této neodvislosti je založen mezinárodní řád právní (v tomto smyslu posledně jmenovitě van Praag str. 196 sq. Naproti takovému názoru stačí podotknouti, že vyslancovo postavení, třebas znamenalo značné výsady, nedává mu přece úplnou absolutní neodvislost v přijímajícím státě, nýbrž eximuje jej pouze v některých částech; postavení d-ého z. není tedy výrazem neodvislosti státu. Státy jsou zajisté neodvislé, ale pouze v jistých hranicích, v prvé řadě na svém území, a při hledané ratio legis jde o vysvětlení právě tam, kde neodvislosti vysílajících států není. Podle takového názoru přicházeli by ostatně vedle d-ch z-ů v úvahu ještě všichni jiní orgánové státní, činní na cizím státním území; a jak by tu bylo možno principem neodvislosti států vyložiti i diplomatickou ochranu v soukromé sféře, též ochranu členů diplomatické mise vůbec?
II. Vývoj diplomatických výsad a dnešní tendence. Jak ratio legis diplomatických výsad ukazuje, jsou výsady ty v nejužší souvislosti s funkcí d-ého z., a nepřekvapuje proto rozsáhlé místo, které zaujímají v právu vyslaneckém. Podstatná část diplomatických výsad opírá se o obyčej práva mezinárodního, který počal se vyvíjeti se samotným počátkem
instituce d-ch z-ů. Jak již uvedeno v hesle Diplomatičtí zástupci, str. 371, bylo zapotřebí právě v dobách bezprávnosti cizincovy chrániti cizince, přicházejícího s poselstvím mnohdy neuspokojujícím, v dobách pro stát pohnutých. Tu vzala počátek základní výsada d-ch z-ů, nedotknutelnost, uznávaná již dávno před Římany, ale výrazně vyjádřená v zásadách římských. (Si quis legatum hostium pulsasset, contra jus gentium it commissum esse existimatur quia sancti habentur legati...X L. 17. Dig. de legationibus.) S rozvojem instituce vyslanců stala se ochrana diplomatické mise postupně složitější otázkou. Usazením d-ého z. v trvalé misi na cizím území navazují se nejrozmanitější vztahy mezi ním a okolím, a ochranu jeho bylo proto nutno podstatně rozšířiti; v prvé řadě vyloučiti též zásahy soudních orgánů, jejichž jurisdikce neposkytovala tehdy ani dostatečných záruk neodvislosti, už protože panovník sám býval soudcem (v. Bar str. 623). Od XVI. století uplatňuje se tak princip exemce d-ého z. ze soudnictví, v jehož prospěch bylo možno dovolati se i pravidel římského práva (stran vyslanců částí říše); „non datur actio adversus legatum ne ab officio suscepto legatus avocetur, ne impediatur legatio“. Rostoucí řada rozmanitých konkrétních případů, které jsou leckdy tuhým sporem o to, jaká ochrana d-ému z-i přísluší, ilustruje tento vývoj. Hned v XVI. století uplatňuje se imunita d-ého z. z trestní jurisdikce přijímajícího státu (případ škotského biskupa Leslie r. 1574 a j.). V XVII. století projevuje se civilní imunita d-ch z-ů nej častěji v souvislosti s otázkou placení jejich dluhů (případ z r. 1609, řešený Jindřichem IV.), a spisovatelé vyslaneckého práva mohou od té doby kasuisticky komentovati četné otázky diplomatických výsad vůbec. V zápětí některých sporných případů dochází v různých státech k vydání obecných norem, tak v Holandsku k vydání několika ordonancí, hlavně z r. 1679, ve V. Britanii k vydání statutu královny Anny z r. 1709, podobně též v Portugalsku, Španělsku, později Prusku a j. Celkový ráz tehdejší diplomacie vede k tomu, že se výjimečné postavení d-ch z-ů řeší ve značné míře s hlediska prestiže a náročnosti, a zvláštní jejich ochrana se rozšiřuje velmi extensivně. Vývoj novodobé diplomacie přetvořuje postavení d-ch z-ů i v tomto směru. Povaha i rozsah diplomatických výsad nepřestává býti dnes kriticky zkoumána s hlediska Exteritorialita.
funkce vyslancovy, jak ji utváří demokratisující se organisace styků mezinárodních, a všude tam, kde se objevuje jen fiktivní základ diplomatických výsad, ať již v důsledku falešných konstrukcí právnických nebo osobních pretencí, pozbývají diplomatické výsady půdy. I dnes hledí se zajistiti d-ému z-i jeho neodvislost a jisté pohodlí, kterého si vědomí neodvislosti žádá, ale skeptická pozornost upnuta jest k otázce, jak daleko má býti chráněna osobní, soukromoprávní sféra d-ého z. Americký státní sekretář Fish již r. 1874 takto poučil vyslance Jaye, zapleteného ve Vídni v nájemní spor: „The tendency of opinion in regard to immunities of diplomatic agents is believed to be strongly toward restricting them to whatever may be indispensable to enable the agents to discharge their duties with convenience and safety. An envoy is not clothed with diplomatic immunity to enable him to indulge with impunity in personal controversies, or to escape from liabilities to which he otherwise may be subjected atd.“Moore, X. International law Digest (1906), sv. 4, s. 637 (Uved. u Moora str. 637.) Práce cit. kodifikační komise S. n. potvrzují dnes souhlasným oficiálním svědectvím četných států, jak obecně pronikly tyto restriktivní tendence (ostrou charakteristiku běžného zneužívání diplomatických výsad viz v rumunském vyjádření, Raport str. 200). Tendence ty zasahují i do neevropských států (Turecko, Čína), v souvislosti s jejich politickým probuzením. Jak vidno celá materie nepřestává býti velmi živá, v novém vývoji. K tomu přistupuje, že snahy po omezení diplomatických výsad setkávají se s různými novými otázkami dříve se nevyskytujícími tak důrazně, které přináší rostoucí etatismus státní činnosti (na př. poměr d-ch z-ů vůči sociálnímu pojištění), pokrok technický (na př. radiotelegrafie). — V hesle Diplomatičtí zástupci (str. 371, 375) byly zmíněny též snahy po upravení postavení jiných ještě zástupců státních nežli vyslanců v tradičním slova smyslu.
III. Teorie exteritoriality; dnešní konstrukce diplomatických výsad. — Tyto osudy a proměny postavení d-ého z. obrážejí se v pokusech o jeho teoretický výklad, mezi nimiž významné místo zaujímá pověstná teorie ex-y. Prvně, v XVI. století, byla sem přitažena analogie z práva římského, jeho zásada jus revocandi domum. Zástupcům některých municipií příslušelo právo vésti spory před domácími jejich soudy i
v oněch věcech, pro něž by jinak byly soudy v Římě příslušné. Na takovém základě ještě A. Gentilis přiznává vyslanci právo býti souzenu v domácím svém státě. V Grotiovu De jure belli ac pacis počíná jiný výklad. Podle Grotia — podobně jako stran d-ch z-ů platí fikce, že jsou považováni za samy osoby je vyslavší, — platí stran nich též „fictione quadam“, že se nalézají mimo území přijavšího je státu, extra territorium, výjimkou z obecné zásady, že na cizím území každý podléhá zákonům tam platným. Důsledek formuluje Grotius takto: d-čtí z-i neřídí se právním řádem státu své mise, civili jure populi apud quem vivunt non tenentur. (V tom smyslu vyslovil se o d-ch z-ích před Grotiem již francouzský právník Ayrault, podle Nyse van Praag str. 164.) V právních soudobých názorech jus civile znamenalo nacionální, vnitrostátní právo jednoho každého státu, na rozdíl od jus gentium, jus naturale či commune, práva obecně platného, opírajícího se o římské právo. Tento dvojí druh právních norem měl tehdy různý význam pro jednotlivé skupiny osob na státním území. V historické souvislosti s principem personality statutů byl od XVI. století rozšířen názor, že jus civile jsou ve státě podrobeni všichni subditi, nechť cives či subditi temporarii, ale žádné jiné osoby. Toto učení mohlo fikci Grotiově o d-ch z-ích propůjčiti pevný podklad. D. z. není subditus, není proto podroben domácímu právu ve státě své mise, a tak jest tedy vskutku extra territorium. V podstatě takové jest učení Bynkershoekovo, nejvlivnějšího autora práva vyslaneckého, jehož úspěch vedle osobních vlastností logického a jasného výkladu záleží hlavně též v tom, že fikci Grotiovu opřel o naznačené rozlišování mezi subditus a peregrinus. „Legatus non est civis noster, non incola, non venit, ut ad nos domicilium transferat; peregrinus est, qui apud nos moratur, ut agat rem principis sui. Peregrinos qui apud nos forte sunt, non subjicimus jurisdictioni nostrae.“X (De foro legatorum, kap. VIII.) V historickém výkladu Belingově (op. cit. str. 52 sq.) jasně vyniká, že tento názor Bynkershoekův není nijak originální, ale obecným míněním soudobým. V každém případě byl tak podán důkaz, že Grotiova fikce extrateritoriálního postavení vyslancova odpovídá skutečnosti, že d. z. vskutku není tam, kde zdá se býti, totiž na dvoře suveréna jej přijavšího, ale extra territorium. „Habentur et considerarentur quasi non habitarent nobiscum neque in finibus territorii nostri essent.“Heyking, X. L’exterritorialité (1926; 2. vyd.), s. 9 (Gronovius cit. u Heykinga str. 9, pozn.) Exteritorialita.
V literatuře vyslaneckého práva XVII. a XVIII. století omezovali se autoři na takovémto základě vyložiti procesní imunity diplomatické (cf. Beling str. 74 sq.). Jest však zřejmo, že důsledky této konstrukce mohou býti mnohem podstatnější, a záhy prakse i valná část teorie nemeškaly je činiti. Je-li mimo státní území osoba vyslancova, jsou mimo ně i věci s jeho osobou spojené, a v prvé řadě hotel diplomatické mise stojí na cizím státním území. Na této cestě bylo vyslancům možno v důsledku roztažné síly tkvící v povaze každého privilegia (v. Bar str. 623) dožadovati se uznání práva asylu v jich budovách a kočárech, prohlašovati jus quarteriorum, dokonce i právo vlastní jurisdikce. A taková jest síla této fiktivní konstrukce, že přes zcela změněné předpoklady ještě někteří novější autoři se k ní přiznávají — tak nehledíc k Phillimorovi, Wheatonovi, Altovi, Calvovi, ještě i Lehr (1888), Vercamer (1891) i Liszt, Oppenheim, též Valery (Manuel de droit international privé 1914), — a že dokonce i prakse států dovolává se leckdy i dnes ještě „ex-y“ d-ch z-ů a judikatura sem tam soudí, že místo vyslanectví jest cizím státním územím; nemluvě o tom, že takové jest běžné mínění širších kruhů.
Rozhodující rány byly zasazeny této teorii v XIX. století. Již dříve vyslovovali odlišné názory Coccejové a jiní, hlavně Wolf v XVIII. století. Od prvé polovice XIX. století řada autorů brojí namnoze s velkou ostrostí proti teorii ex-y, tak Pinheiro-Ferreira, Laurent, Fiore a jiní italští autoři, Ortolan, dále Hall (1880), Zorn (1882); a proti této teorii obrátila se celá novější literatura, zvlášť věnovaná právu vyslaneckému. Vynikají práce Strisowerovy (1895 a 1925), Belingova (1896), van Praagova (1915). Důvody, které všichni tito odpůrci teorie ex-y uvedli, jsou různé a různé ceny. Zvláštní pozornost vzbudily mimořádně prudké útoky Laurentovy, o nichž však právem obecně se soudí, že ostrá forma nahražuje argument. Podle Laurenta smyslem celé instituce d-ch z-ů nebylo by v podstatě nic jiného nežli „assassiner, violer et adultérer á son aise“, a ve jménu spravedlnosti upírá tedy Laurent právní povahu diplomatickým výsadám. V podstatě byly tak útoky Laurentovy podobně jako autorů italských obráceny proti možným praktickým důsledkům diplomatických výsad, násilně však přehnaným.
hnaným. Podstatněji byla falešnost teorie ex-y osvětlena pracemi, které zdůraznily rozpor, tkvící mezi teorií ex-y -a skutečnostmi, pro jejichž výklad jest tedy třeba jiné konstrukce. Vznik a panství teorie ex-y mohou vysvětliti názory dnes překonané. Není více možno rozeznávati na státním území mezi subjecti a peregrini, protože všechny osoby ve státě jsou podrobeny domácímu právnímu řádu, a nevysvětleno tak zůstává, z jakého důvodu jsou d-čtí z-i vyjmuti. Na druhé straně platnost právního řádu státního není omezena jen na státní území, ale sahá případně i mimo státní území (viz na př. trestní zákony různých států). Právní řád státní není tak nezbytně uzavřen ve státní hranice, a vyslanec nevymyká se tudíž právnímu řádu státnímu prostě již tím, že není považován za obyvatele státního území; poměrem teritoria k právnímu řádu státnímu není ještě nic vysvětleno stran diplomatických imunit. Falešná teorie ex-y nemůže pak přirozeně vysvětliti jednotlivé svoje důsledky. Je-li d. z. vůbec eximován z právního řádu státu své mise, jak možno použiti proti němu práva sebeobrany v případě, přestupuj e-li platné předpisy? Jak odůvodniti na př. možné zatčení d-ého z. v krajním případě sebeobrany, jak možná deditio, zřeknutí se procesní imunity, na př. v trestních věcech? Zdůrazňují-li namnoze i zastánci teorie ex-y závaznost policejních předpisů pro d-ého z., jak vysvětliti, že tyto předpisy platí i pro d-é z., zatím co z platnosti trestního zákona prý jest eximován? Atd.
Tyto a jiné skutečnosti lze bez obtíží vysvětliti, opustí-li se teritoriální base teorie ex-y a vyjde-li se se stanoviska opačného. D. z. jest zásadně podroben právnímu řádu státu své mise, a jen v některých směrech jest z něho eximován, jmenovitě ve směru účinnosti právního řádu, vyžaduje-li toho zásada ne impediatur legatio. Nemohou-li právní předpisy přijímajícího státu proti d-ému z-i býti vykonány, není ještě třeba toto jus minus quam perfectum vykládati fikcí pobytu extra territorium. Je-li tak osoba d-ého z. zásadně podrobena trestnímu právu, právu soukromému, předpisům správním přijímajícího státu, na jehož území se fakticky zdržuje, není dále žádného důvodu, aby území to nebylo pokládáno za součást území státního. Tomuto stavu není na překážku, že d. z. podržuje podle různých procesních řádů svoje bydliště ve svém domácím státě; význam této fikce jest právě jen procesní (Beling str. 94, též dále str. 587). Exteritorialita.
Takové jest dnešní panující mínění a teorie ex-y náleží nepochybně minulosti. Většina autorů práva mezinárodního vytýká teorii ex-y až ostře její insuffisance, absurdité, inutilité (Pietri passim a str. 393, podobně Fauchille op. cit. str. 64 a j.), charakterisuje ji jako peculiarly metaphorical and misleading (Moore str. 630). Jest příznačno, že ti někteří autoři, kteří ještě vyslovují se podle teorie ex-y, jen ojediněle reagují na tyto kritiky, prozrazujíce prima vista názory konfusní (u Oppenheima l. c. str. 570 d. z. sice nepodléhá policejnímu řádu ve státě mise, ale má se jím říditi). Výsledkem tohoto procesu v teorii práva mezinárodního jest, že i prakse států nedovolává se více teorie ex-y. Připravuje kodifikaci práva mezinárodního pro Panamerickou unii. Americký institut práva mezinárodního stanoví výslovně: „La résidence particuliére de ľagent, ainsi que celle de la légation, ne jouissent pas du privilége dit .d´exterritorialité“, (k čemuž Diena podotýká, že „není třeba ustanovení o tom, co neexistuje“, Raport str. 79). Hned z prvních prací kodifikační komise S. n. jest rovněž dostatečně vidno zamítavé stanovisko jednotlivých států vůči teorii ex-y (cf. vyjádření švédské, švýcarské, řecké, estonské, egyptské, též rakouské, německé v cit. Raportu).
Se zmarem celé konstrukce zřejmě přestává býti oprávněn výraz „ex.“ sám. Vskutku též kritiky této teorie obracejí se více méně důrazně i proti výrazu ex-y samotnému, celkem obecně se konstatuje v teorii jeho škodlivost, sugestivně svádějící k vadné fikci samotné (tak i Diena, Raport str. 79, méně přísně Mastný, ib. str. 87, vyjadřující spíše stanovisko prakse). Zamítavá kritika pojmu ex-y i jako formule má nepochybně svoje dobré důvody. Výraz ex. postačuje sice upozorniti na zvláštní postavení d-ého z., ale jako definice vyvolává v zápětí nezbytně zmatek. Vskutku propůjčuje se pojmu ex. u komplexu otázek, pojících se k diplomatickým výsadám, několikerý obsah. Jednou kryje výraz ten souborně všechny diplomatické výsady a imunity, celé výjimečné postavení diplomatických a některých jiných osob (v tomto smyslu uveden jest výraz ex. jako heslo tohoto pojednání vzhledem k běžné potřebě čtenářstva). Vedle tohoto souborného, ale celkem neurčitého smyslu, užívá se výrazu ex-y k označení těch kterých konkrétních výsad. Tu však jest zmatek zvlášť příkladný. Ex-ou jsou tu jednou označovány
ty, po druhé jiné výsady; zvláštní potíže tu působí poměr nedotknutelnosti d-ého z. k ostatním výsadám. Jiný význam dal pojmu ex-y sám Institut práva mezinárodního r. 1895, rozlišuje 1. nedotknutelnost, 2. ex-u (podržení bydliště v domácím státě vyslancově a některé výsady, též nedotknutelnost hotelu vyslancova), 3. exemce procesní a osvobození finanční. Naproti této definici Institutu nutno konstatovati, že v literatuře nejčastěji pojem ex. označuje exemce procesní (ze soudnictví). Řešiti však tyto různé otázky stran pojmu ex. nemá zřejmě významu, protože, jak uvedeno, nemůže tento pojem vůbec přesně charakterisovati některou konkrétní výsadu.
IV. Jednotlivé výsady diplomatické.
1. Nedotknutelnost.
Tato historicky první výsada d-ého z. (sanctitas legatorum, inviolabilité, inviolability, Unverletzlichkeit) jest podnes nejmarkantnější součástí zvláštního jeho postavení. Její obsah není však v teorii nesporný, vzhledem k zmatkům vyvolaným pojmem ex-y, třebas že o praktické její působnosti není a nemůže býti sporu. V jednom směru jest tu i teorie shodná; nedotknutelností jest d. z. chráněn absolutně proti všem útokům bezprávným, tedy v prvé řadě proti jakémukoli útoku se strany osob soukromých. Je-li takto pojem nedotknutelnosti omezen jen na ochranu proti aktům bezprávným, postrádá dnes ovšem zvláštní praktické účinnosti. Právní řád každého dnešního státu stíhá více méně účinně bezpráví páchané jednotlivci, částečně stíhá i bezpráví, jehož se dopustili orgánové úřední, a pravý svůj význam mohla tedy výsada nedotknutelnosti míti v tomto směru hlavně jen v dobách dřívějších, tehdy, kdy cizinec byl postaven mimo právní řád místa pobytu. Dnes tento význam nedotknutelnosti jest spíše jen potenciální, prakticky uplatňuje se jen v případě, že by cizinec nebyl dostatečně chráněn proti bezprávným útokům již obecně platnými předpisy, jako se může státi v zemích nevyvinuté civilisace. Vzhledem k tomuto dnes zmenšenému významu nedotknutelnosti, který se jen poněkud může zvýšiti v dobách napjatých mezistátních styků, při vypovězení války a podobně, pokládají někteří autoři tuto výsadu za „juristisch gegenstandslos“ (Zorn, str. 35), konstatujíce, že nedotknutelnost nejvýše znamená zvýšenou trestní ochranu d-ého z. Zvýšená trestní ochrana záleží v tom, že Exteritorialita.
trestní zákonodárství zpravidla výslovně ustanovují v některých směrech o ochraně d-ého z., a jmenovitě zvyšují tresty za bezprávné činy proti d-ému z-i. Tak též § 494 československého, bývalého rakouského trestního zákoníku, stanoví za přitěžující okolnost, že urážka byla spáchána d-ému z-i; § 12 zák. čl. XXXXI/1914 (cf. § 272 býv. uher. trestního zákoníku) nařizuje stíhati urážky d-ého z. z povinnosti úřední v případě žádosti jeho státu nebo d-ého z. samotného. (Podrobnější údaje o jednotlivých zákonodárstvích viz u Pietriho str. 110 sq., Féraud-Girauda str. 331 sqi a j.) Zvláštních předpisů o této zvýšené trestní ochraně mezinárodní právo však neobsahuje (cf. výstižně švýcarské vyjádření, Raport str. 243). Přes to platí ovšem, že ochrana d-ého z. jest nedotknutelností zásadně dána podle práva mezinárodního, a mezinárodně-právní povinností státu přijímajícího tedy jest chrániti d-ého z. proti jakémukoliv útoku bezprávnému. I v těch směrech, kde jednotlivá trestní zákonodárství nezaručují výslovným textem podobnou ochranu, ochrana ta musí býti státem přijímajícím d-ému z-i poskytnuta. (Tento význam principu nedotknutelnosti správně zdůrazňuje na př. Ullmann op. cit. str. 180, Strisower str. 893, přehlíží v. Frisch op. cit. str. 8.)
Někteří autoři, hlavně němečtí, přestávají na tomto obsahu pojmu nedotknutelnosti a zahrnují další ochranu a výsady, jichž d. z. požívá, namnoze pod pojem ex-y (tak i Beling a Strisower). Naproti tomu valná část hlavně francouzských, anglických a amerických autorů domnívá se, že nedotknutelností jest d. z. chráněn ještě před jinými akty nežli jen útoky bezprávnými. Tak vzniká spor o obsah diplomatické nedotknutelnosti, který se jeví v literatuře práva mezinárodního růzností názorů stran pojmu nedotknutelnosti na straně jedné a pojmu ex-y na straně druhé (podrobněji Heyking str. 39 sq., v. Frisch str. 4 sq.). Otázkou tu není, že by nedotknutelnost kryla svými znaky všechny výsady d-ch z-ů, anebo že by všechny diplomatické výsady z principu nedotknutelnosti pramenily. Třebas byla mezi nedotknutelností a procesními exemcemi, jichž vyslanec požívá, historická souvislost výše již naznačená, přece nutno s Bynkershoekem konstatovati, že persona quantumvis sancta, sola in jus vocatione non violatur. Otázkou jest, zdali nedotknutelností jest d. z. chráněn vskutku jen proti útokům
bezprávným, anebo zdali jeho osoba (a jisté věci) jest tu chráněna ještě i proti zásahům, které, kdyby nešlo právě o jeho osobu a tyto věcij by byly oprávněny. Za východisko k řešení této otázky v literatuře sporné může patrně nejvhodněji posloužiti ta okolnost, že d. z. jest vskutku v každém případě chráněn proti jakémukoliv aktu donucovacímu, nechť bezprávnému nebo právem připuštěnému. Podle obyčeje mezinárodně-právního, o jehož existenci není sporu, nechť pojem nedotknutelnosti konstruován jest jakkoliv, platí o vyslanci Grotiova věta: omnis coactio abesse debet a legato. To platí stran osoby d-ého z. a ještě stran jistého okruhu věcí s jeho funkcí spojených. Bar a po něm Strisower zdůraznili náležitě, že v této ochraně jest pravé těžisko vyslancova zvláštního postavení. Tuto zvláštní pronikavou ochranu ještě nezaručuje d-ému z-i exemce ze soudnictví a ze řízení před státními orgány vůbec. Podle této procesní výsady nemohou ovšem býti vynuceny na d-ém z-i nároky vyloučené z pořadu práva před soudy či správními orgány, a potud nebylo by zapotřebí zvláštní ochrany proti donucovacím aktům. Než tato ochrana d-ého z. jest jen nepřímá, jest jen důsledkem nemožnosti postihnouti jej žalobou před soudy či jiným právním prostředkem. Kdyby vyslanec požíval jen této ochrany, nebyl by ještě chráněn proti jiným zásahům podle právního řádu jednotlivých států dovoleným. Nebyl by n. př. chráněn proti exekucím proti němu vedeným v záležitostech, v nichž jest žaloba proti d-ému z-i připuštěna (na př. stran nemovitostí), proti rozhodnutím soudním jako jsou opatření zajišťovací, proti exekucím vedeným proti němu v případě sporů, v něž se sám pustil — jedním slovem nebyl by procesní exemcí chráněn proti vykonatelnosti těch rozhodnutí, k nimž proti němu po právu došlo. A přece podle platného právního stavu nemohou ani tato rozhodnutí býti proti osobě d-ého z. a na jistých jeho věcech vykonána. D. z. chráněn jest proti jakémukoli donucení vůbec, i proti vykonatelnosti aktů, opatřených řádným titulem.
Vzhledem k tomuto stavu jest zřejmě jen otázkou vhodnosti terminologie, zdali tato charakteristická pronikavá ochrana d-ého z. má se pokládati za důsledek principu nedotknutelnosti, nebo za výsadu obsaženou v pojmu ex-y, či zdali se doporučuje označiti ji pojmem samostatným, na př. „Freiheit vom Zwange“, „exemption des moyens de contrainte“ jako učinil Strisower, rozváděje Exteritorialita.
myšlenku Barovu. Strisower sám správně uvádí ochranu d-ého z. proti jakýmkoliv aktům donucovacím jako „das nächste Korollar“ principu nedotkutelnosti (na uv. m. str. 899), a neshledává pojmových rozdílů mezi nedotknutelností jako ochranou proti útokům bezprávným a touto nedotknutelností d-ého z. v širším smyslu. Naproti tomu nelze souhlasiti s terminologií, obvyklou hlavně u německých autorů, kteří zahrnují tuto „Freiheit vom Zwange“ prostě pod pojem ex-y. Ex. znamená pak jednak procesní imunity d-ého z., jednak uvedenou zvláštní ochranu proti vykonatelnosti právních aktů; ochrana tato směšována jest tak s výsadami, které jsou jiné povahy, a nevyniká náležitě její svéráznost, tak významná pro postavení d-ého z. Vzhledem k této nedostatečnosti názvu ex. a vzhledem k pojmové příbuznosti „Freiheit vom Zwange“ s nedotknutelností d-ého z. zdá se býti odůvodněno používati tu prostě názvu nedotknutelnosti, jako vskutku činí francouzští a angličtí autoři. Pro tuto terminologii lze se ostatně dovolati i textu mezinárodních smluv, které užívají pojmu inviolabilité v tomto širokém smyslu (též čl. 7. paktu S. n., cf. Strisower str. 238/1925). V tom smyslu pojem ten dominuje i v pracích kodifikační komise S. n., jak svědčí nejenom zpráva Dienova, ale i dotazník rozeslaný komisí jednotlivým státům (Raport str. 76) a hlavně i došlé už odpovědi vlád (Raport passim).
Nedotknutelností d-ého z. lze tedy bez obtíží označiti obyčej mezinárodně platný, podle něhož jest jakýkoli donucovací akt, i ten, jejž právní řád připouští, vyloučen ve státě, d-ého z. přijavším, proti jeho osobě, jeho sídlu úřednímu i bytu soukromému, jakož i proti věcem movitým, jichž užívá úředně nebo soukromě. Vzniká tak zvláštní chráněná sféra ("befriedete Sphäre" u Strisowera l. c.), vztahující se na „tout ce qui est nécessaire á ľaccomplissement desdites fonctions“ (Institut práva mezinárodního) v nejširším slova smyslu. Sféra tato obsahuje vedle ochrany osoby vyslancovy v prvé řadě známou „franchise de ľhôtel“, „Quartierfreiheit“, která vztahuje se nejenom na úřední sídlo vyslanectví, ale i na soukromé obydlí vyslancovo, též na jeho letní sídlo a podobně; užívá-li d. z. pouze části nějaké budovy, na př. bytu v nájemném domě, jest chráněna pouze tato část, a není tedy chráněno na př. společné schodiště. Pokud jde o movité věci d-ého z,, jsou nedotknutelné všechny věci, jichž užívá
úředně nebo soukromě, a tedy v prvé řadě věci, jichž potřebuje pro svoje úřední funkce, dále však i osobní svršky vůbec, peníze (vklad v bance), povozy atd.; jde tu o statky užitkové, nikoliv však výrobní (viz níže stran vyslance výdělečně činného). V této souvislosti zvláště bývá zdůrazňována i nedotknutelnost korespondence a archivu diplomatické mise, která nejenom kryje nedotknutelnost všech její listin, ale zaručuje i jejich ochranu během dopravy, čímž vzniká též nedotknutelnost kurýrů a klíče šifrového (tato ochrana korespondence a archivu diplomatické mise jest však dána již principem ochrany funkce cizího státního orgánu na domácím území vůbec, a není specifickou ochranou diplomatické mise). Vůči všem těmto věcem, a v prvé řadě vůči osobě d-ého z., jest vyloučen jakýkoli zásah, též státních orgánů, omezující bez předchozího souhlasu vyslancova jeho osobní svobodu a volné neomezené užívání uvedených věcí, i když by šlo o opatření obecně platné. Co se týče osoby, jest tedy nejenom vyloučena jakákoli contrainte par corps (předpokládajíc, že by vůbec mohl býti d. z. uvězněn a pod.), a nejenom nemohou býti požadovány na d-ém z-i zvláštní osobní úkony, ale jsou vyloučena i taková opatření jako jest obeslání, prohlídka. Nesmí býti na př. doručovány obsílky ať soudní ať jiných státních orgánů, nesmí býti vyžadován na d-ém z-i honební lístek, opatřován směnečný protest, zadržovány pasy (pařížský případ z r. 1772, vyvolavší pověstný mémoire ďAiguillonův). Za porušení nedotknutelnosti nepokládá se však celní prohlídka, omezená na prohlídku (Strisower str. 988 a j.). Tato ochrana jest d-ému z-i prakticky zaručena ve velké míře již nedotknutelností budovy vyslanecké. Platí stran hotelu vyslancova, že „nul agent de ľautorité publique administrative ou judiciaire ne peut y pénétrér pour un acte de ses fonctions que du consentement exprés du ministre" (čl. 9 usnesení Institutu práva mezinárodního). Ve zmíněném již zákaze exekučních opatření proti osobě a věcem d-ého z. obráží se princip nedotknutelnosti klasicky. (Exekuci na hotel vyslancův připouští van Praag l. c. str. 359 v případě rozsudku vydaného k věcné žalobě naň vedené, když by rozsudek nebyl jinak vykonatelný. Mínění toto jest ojedinělé a v praksi není případů.) — V československém právu stran nedotknutelnosti chráněné sféry d-ého z. v úvahu přichází § 31, odst. 1, bývalého rakouského exekučního řádu Exteritorialita.
a § 33, odst. 1, zák. čl. LX/1881, dnes platné ve znění čl. IV., bodu 2., a čl. V., bodu 12., zák. č. 23/1928 Sb. K těmto ustanovením srov. § 28 instrukce bývalého rakouského ministerstva spravedlnosti č. 15346/1897 pro výkonné orgány: „... in der Wohnung einer die Exterritorialität in Österreich genieBenden Person dürfen Exekutionshandlungen von einem Vollstreckungsorgane nicht vorgenommen werden.“ O doručování osobám diplomatickým v řízení soudním v případě, kdy d. z. pravomoci tuzemských soudů podléhá (viz důvodovou zprávu k § 119), ustanovují § 32 jurisdikční normy a § 119 c. ř. s. pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi, všeobecný předpis § 9 zák. čl. 1/1911. Srov. též výnos ministerstva spravedlnosti č. 13270/1924 (Věstník ministerstva spravedlnosti r. 1924, str. 148). V trestním řízení vojenském o obeslání osob požívajících ex-y ustanovuje § 247, odst. 5, zák. č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912. Ve správním řízení přichází stran nedotknutelnosti v úvahu § 24, odst. 6 (obsílky) , § 30, odst. 5 (doručování), § 64, odst. 8 (ohledání v budovách a místnostech exteritoriálních), § 100, odst. 4 (exekuční řízení) vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Nedotknutelnost d-ého z. jest omezena v některých směrech, které vzhledem k jejímu významu jest důležito blíže určiti. Jak svědčí práce kodifikační komise S. n., může tu sloužiti za podklad definice Institutu práva mezinárodního: „Nelze se dovolávati nedotknutelnosti: 1. v případě zákonité obrany soukromých osob proti činům, jichž se osobně dopustily osoby požívající této výsady; 2. v případě nebezpečí, podstupovaného některou z těchto osob dobrovolně anebo bez nutnosti; 3. v případě činů stihatelných (reprehensibles), jichž se dopustily osoby ty, a které vyvolávají u státu, u něhož jest vyslanec pověřen, opatření obranná nebo zabezpečující; ale, vyjímajíc případy krajní nouze, stát musí se omeziti na to, aby oznámil činy ty vládě vyslancově, aby požádal o potrestání nebo odvolání provinilého zástupce, a aby dal případně jeho hotel obklíčiti k zabránění spojení nebo nedovolených projevů.“ Jak vidno, mimo případy uvedené sub 2. vedoucí zásadou při omezení nedotknutelnosti d-ch z-ů jest princip sebeobrany. Jest k ní oprávněn stejně jednotlivec jako stát. Porušení nedotknutelnosti jednotlivcem, jednajícím v nutné sebeobraně a v rozsahu, k němuž opravňuje, neskytá tu zvláštních obtíží; bude je posuzovati
podle obecných předpisů přijímajícího státu. Jinak při porušení nedotknutelnosti státem z důvodů ad 3. Institut sám blíže neurčil, které činy jest dovoleno považovati za „stihatelné“. Dějiny diplomacie vykazují četné případy „stihatelné“, kdy orgány státu přijímajícího neomezily se jen na postup naznačený v usnesení Institutu, ale i vnikly v budovu vyslaneckou, kterou prohledaly, v níž zabavily a prohledaly i listiny a jiné věci, kde zmocnily se i osob diplomatických samotných, aby tak zabránily útokům skutečně či domněle připravovaným na jejich vnější i vnitřní bezpečnost. Pravidelně tu šlo v těchto a podobných případech o obranu přijímajícího státu proti vyslanci, jednajícímu sice v politickém zájmu svého státu, ale způsobem ohrožujícím bezpečnost státu přijímajícího a přesahujícím tak dovolené meze činnosti diplomatické. Stát nepochybně musí tu jedna ti, třebas praeventivně, a obecně se mu přiznává právo „oppose force to force“ (Phillimore na uv. m. str. 204). Otázkou jedinou jest, aby prostředky této sebeobrany státu byly úměrný nebezpečí, což stanoviti jest tím obtížnější, že jest pochopitelně velmi nesnadno předem zjistiti rozsah hrozícího nebezpečí. Podle Grotia jest možno d-ého z. in extremis i zabíti, prakticky a podle rad autorů přicházejí ovšem v úvahu prostředky mírnější, počínající podobně jako v zásadách Institutu upozorněním vlastní vlády vyslancovy, obklíčením budovy a tak omezením škodlivých účinků, ale sahající nepochybně až i ke vniknutí do budovy diplomatické mise a zatčení d-ého z. (v tomto smyslu na př. Holland o londýnském případu Sun Yet Suna z r. 1896, otištěno též u Moora str. 554).
Jak svědčí posledně i práce kodifikační komise S. n., hranice, stanovené Institutem práva mezinárodního principu nedotknutelnosti, nevyjadřují zcela určitě práva států v tomto směru. V praksi států i podle autorů výslovně přiznáváno jest orgánům přijímajícího státu právo vniknouti do budovy, chráněné diplomatickou nedotknutelností, ještě i tehdy, jde-li o zabránění zločinů anebo dopadení zločince a nelze-li použíti jiné cesty. V této souvislosti naskýtá se otázka asylu. V dřívějších stoletích vyskytly se častěji případy, kdy půda vyslanectví, kočár vyslancův, sloužila za útočiště stihaným osobám, mnohdy politicky významným (na př. známý případ Ripperdův z r. 1719). V novější době právo asylu v budově diplomatické mise bylo uplatňováno Exteritorialita.
hlavně za vnitřních politických nepokojů ve státech Jižní Ameriky, výjimkou i jinde. Prakse států i názor teorie v celku popírá právo asylu, a to i pro politické utečence, a d-mu z-i přičítá se povinnost stihané osoby vydati z půdy vyslanecké. Tak výslovně ustanovil též Americký institut práva mezinárodního. Už Grotius vyslovil se proti tomuto asylu, a BassetMoore dospěl k závěru, že asyl hledaný na půdě diplomatické mise byl „an injury to all, and a benefit to none“. Vydání utečence z půdy vyslanecké není samozřejmě extradicí, již proto nikoliv, že nejde o vydání z cizího území a cizím zmocněným orgánem. V případě, že by d. z. zpěčoval se osobu asyl hledající vydati, mohou orgánové státu i vniknouti na půdu vyslanectví a zmocniti se utečence. — V jednom směru nezdá se však přece otázka půdy vyslanectví jako asylu býti zcela odbytá, totiž v případě, jestliže by vydání utečence znamenalo jeho okamžitou smrt, jako na př. je-lo pronásledován rozvášněným davem (cf. švýcarské vyjádření, Raport str. 243).
Konečně další výjimky z principu nedotknutelnosti vynucují si čím dále tím určitěji potřeby moderní správy. Nerušený a bezpečný chod policie požární, stavební, zdravotní, dopravní a pod. vyžaduje zásah v budově vyslanecké i bytech jednotlivých členů diplomatické mise, a nedotknutelnost d-ého z. musí tak ustupovati principu sebeobrany veřejného řádu přijímajícího státu. Jak přípravné práce kodifikační komise S. n. jasně dosvědčují, státy jsou si tu vědomy svých povinností vůči státu přijímajícímu (vyjádření německé Raport str. 133, norské ib. str. 175, švýcarské ib. str. 243 [L´entrée des fonctionnaires dans les locaux inviolables ďune mission diplomatique ne devrait pas étre refusée, exemple visites de la police du feu, l´inspection technique des fonctionnaires des télégraphes et de Services radio-éléctriques atd.]). Zbývá jedině blíže určiti hranici těchto výjimek z principu nedotknutelnosti.
2. Exemce procesní (ze soudnictví).
a) Exemce d-ého z. z kompetence orgánů povolaných k vykonávání trestní výsosti státní jest po nedotknutelnosti nepochybně nejpodstatnější jeho výsadou. Podle souhlasné prakse států exemce tato během trvání diplomatické mise jest úplná a neomezená v každém směru. Jakékoli trestní řízení proti d-ému z-i jest vyloučeno, nechť jde o trestní soudy řádné či výjimečné, správní soudy trestní, trestní orgány policejní, důchodkové a pod. Zásada tato bývá
též v různých státech výslovně stanovena. Pro československé právo přichází v úvahu § 61 bývalého rakouského trestního řádu, § 31 uherského zák. čl. XXXIII/1896, § 15, odst. 1., vojenského trestního řádu zák. č. 131/1912 ř. z. a uher. zák. čl. XXXIII/1912 (o ustanoveních jiných zákonodárství viz na př. u Féraud-Girauda str. 312). Význam této zásady mezinárodně-právní povahy obyčejové výstižně osvětluje okolnost, že během trvání instituce stálých d-ch z-ů státy zakročily sice častěji a v řadě významných případů proti d-m z-ům (viz výše sub nedotknutelnost), ale přece již od XVl. století pravidelně ani v těchto případech nedochází k výkonu trestní jurisdikce proti d-ému z-i, nehledíc k některým případům spíše ojedinělým (jejichž význam Laurent op. cit. str. 118 zřejmě zveličuje). Již Bynkershoek (op. cit. kap. XVIII) konstatuje tuto praksi států, osvědčenou prý v tak četných případech, že jest nesnadno si vybrati. U autorů práva vyslaneckého částečně projevil se nesouhlas s touto zásadou trestní exemce. Tak hlavně někteří italští autoři XIX. století (Esperson, Fiore a jiní) vyslovili se na př. pro přípustnost vyšetřování trestního činu a pod. Mínění tato mají význam nejvýše de lege ferenda, podobně jako jest podle positivního stavu bezpředmětné rozlišovati, zdali jde o přestupek či zločin, nebo o trestný čin proti jednotlivci nebo státu. I když jde o trestný čin proti státu, proti němuž týž sáhne k sebeobraně — „ce sont lá des mesures administratives, gouvernementales, aussi licites qu’on le voudra, mais cela n´ouvre pas le droit ďagir par voie judiciaire, devant les tribunaux locaux“Féraud, X. Giraud, X. États et Souverains, Personnel diplomatique et consulaire, Corps de troupe, Naviros et Équipages, Personnes civiles devant les Tribunaux étrangers (1895), sv. 1/2, s. 322 (Féraud-Giraud str. 322). Exemci vyslancovu z trestní jurisdikce jest tak nepochybně třeba pokládati za absolutní, jak konstatuje též Diena (Raport str. 80).
b) Exemce d-ého z. z kompetence státních orgánů (soudů) ve věcech soukromoprávních není tak absolutní jako exemce z jurisdikce trestní, nýbrž jest v některých směrech omezena, a po některých stránkách v praksi i teorii podrobena sporům. Jako základní pravidlo lze však i tu označiti, že d. z. jest ze soudnictví mimo některé zvláštní případy vyloučen, a „nepřípustné jest tedy řízení, které směřuje k zjištění, provedení nebo zajištění soukromoprávního nároku proti vyslanci, nebo k zjištění, že nestává nárok vyslancův“ (Strisower str. 905). Osvobození platí pro řízení sporné i nesporné a nečiní rozdílu, zdali jde o řízení před státními orgány, povolanými Exteritorialita.
rozhodovati v záležitostech soukromoprávních jako soudy civilní, nebo orgány jinými jako na př. soudy správními (v tomto smyslu Strisower str. 906, výslovně Pietri str. 182, pozn. 1, van Praag str. 458). Zákonodárství jednotlivých států ustanovuje stran této exemce způsobem více méně určitým. Pro československé právo přichází v úvahu čl. IX, odst. 2. a 3., úvoz. zákona k jurisdik. normě a § 9 uher. zák. čl. 1/1911. Hlavně však v judikatuře různých států dochází tato zásada opětovně potvrzení, a jsou tak ze soudního řízení vylučovány žaloby proti d-ému z-i z nej různějších právních důvodů, pro nezaplacení zápůjček, účtů za dodané toalety, platů lékaři, služebnictvu, nájemného, žaloby ze správy, na rozdělení statků, o rozvod a rozloučení od stolu a lože atd. (cf. Ozanam str. 111); v řízení nesporném jest vyloučeno řízení stran pozůstalosti d-ého z., d. z. nemůže býti ustanoven poručníkem a pod. Jest zřejmo, že tato výsada dotýká se ve velmi široké míře celé životní sféry vyslancovy tak, jak jest utvářena jeho soukromoprávními poměry, a prakticky přichází tu nejčastěji výsadní jeho postavení k uplatnění. Exemce vztahuje se na celé instrumentum legati, všechny vyslancovy res necessarias (Grrotius), přímo nebo nepřímo související s jeho funkcí; v pochybách jest se vysloviti pro exemci. Snadno vzniká tu otázka, výše již naznačená, zdali vskutku vyžaduje výkon funkce d-ého z. imunitu z jurisdikce v tak široké míře, a podobně jako hlasy prakse, tak i v teorii kritisován jest rozsah této exemce s větším či menším důrazem, a s tím větším oprávněním, že v praksi vyskytují se případy zneužívání. Již staří autoři vyslovili názor, že „ce qui n’a aucun rapport á ses fonctions (t. j. vyslancovy) et á son caractére ne peut participer aux priviléges que ses fonctions et son caractére lui donnent“ (Vattel, kn. IV., kap. VIII.). K tomuto omezení částečně přiznává se i judikatura; posledně jmenovitě italská judikatura, sledujíc názory italských autorů XIX. století, omezila exemci d-ch z-ů ze soudnictví ve věcech občanských na jejich akty, vykonané v jejich oficiální funkci (nálezy kasačního dvoru římského ze dne 20. IV. 1915 a ze dne 31.1. 1922, podrobené však kritice i v Itálii, Diena v cit. Raportu str. 80). Proti podobnému omezování exemce z civilní jurisdikce upozorňuje se však v teorii na obtížnost rozlišování mezi oficiálními a soukromými akty vyslancovými — obtíž, která není odstraněna, liší-li se akty vykonané dans ľexercice
de fonction a akty vykonané á ľoccasion de fonction (tak liší hlavně Politis na cit. místě, po něm Ozanam str. 118 sq., podle van Praaga str. 462 speciosius quam verius). Vyslovován jest dále v teorii nesouhlas s jiným omezováním civilní imunity vyslancovy, s prozatímními opatřeními, jež zvláště ve sporech o rozvod a rozloučení vyskytlo se u francouzských (italských) soudů (připouští se jen opatření tak nezbytná jako stran bytu, cf. van Praag str. 462, Strisower str. 255/1925). Konečně není civilní imunita d-ého z. omezena v případě věcných žalob k movitým věcem, nalézajícím se na území přijímajícího státu, ač v tom smyslu vyslovují se někteří autoři (uvedení van Praagem v pozn. 663). V praksi není dostatečného počtu precedenčních případů (tak i Diena, Raport str. 81, který doporučuje toto fórum rei sitae; názor Institutu práva mezinárodního pro tuto výjimku z imunity má význam spíše de lege ferenda). V praksi trvá tak exemce d-ého z. z civilní jurisdikce jako obyčej mezinárodního práva zásadně bez těchto omezení. Přes to však nepochybně omezení exemce ze soudnictví ve věcech občanských jest důraznou snahou doby, jak význačně potvrzují též práce kodifikační komise S. n.
Exemce d-ého z. ze soudnictví ve věcech soukromoprávních jest prolomena ve dvou důležitých směrech; 1. v případě žaloby podané pro závazky, v něž se eximovaná osoba uvázala nikoliv ve svém charakteru oficiálním nebo soukromém, ale při provozování zaměstnání, které provozuje v místě vedle své funkce diplomatické; 2. stran žalob věcných, počítajíc v ně i žaloby z držby, vztahujících se na věc nemovitou, nalézající se na území (cf. čl. 16 cit. usnesení Institutu práva mezinárodního).
Z těchto dvou pravidel zvláště významná jsou ustanovení, vztahující se k nemovitostem. Prakse i teorie práva mezinárodního zásadně připouští žalovati d-ého z. u soudů přijímajícího státu pro věcná práva k nemovitostem, ležícím na jeho území. Tyto nemovitosti nejenom tedy podléhají právnímu režimu obecně stran nich platnému, ale proti d-ému z-i mohou býti stran věcných práv k těmto nemovitostem vedeny žaloby, aniž by se mohl brániti proti zahájení řízení a vydání rozsudku poukazem na svoji jinak platnou exemci ze soudnictví. Jest tu možná důsledně i exekuce pro nárok uznaný proti d-ému z-i, za předpokladu ovšem, že šetřeno jest nedotknutelnost Exteritorialita.
osobní i věcné. Za důvod tohoto zvláštního postavení, které nemovitostem jest tak vyhrazeno i v právu vyslaneckém, uvedl již i Bynkershoek, a částečně jest uváděno posud, že v daných sporech jsou prý nemovitosti samy předmětem sporu a osoba vlastníkova nemá významu (cf. na př. Pietri str. 158, též rozhodnutí nejvyššího soudu Vážný, civ. č. 6976). Zřejmě však i tu „on procéde contre une personne“, a forum rei sitae stran nemovitostí d-ého z. vysvětluje se zvláštní důležitostí, kterou nemovitosti, skládající státní území, mají pro stát, a která jest pravým důvodem zásady immobilia sunt obnoxia territorio (v tom smyslu na př. Odier str. 251, Strisower str. 904, van Praag str. 225). Forum rei sitae jest však podle obecného souhlasu dáno proti d-ému z-i jen pro věcné žaloby k nemovitostem. Ojedinělý jest názor, že vůbec všechny žaloby k nemovitostem jsou připuštěny. V československém právu věcné žaloby připouští cit. čl. IX, odst. 2., úvoz. zák. k jurisdikční normě ve spojitosti s § 81—83 c. ř. s. a § 9 cit. uher. zák. čl. 1/1911. Jisté obtíže může tu působiti pojem věcných žalob, neb není v jednotlivých státech vždy totožný. V každém případě jsou podle práva mezinárodního vyloučeny proti d-ému z-i též žaloby poměru nájemního a pachtovního; svědčí tak judikatura států i mínění autorů (opačně, ale ojediněle hlavně Slatin, proti němu rozhodně viz na př. Ozanam str. 122, Féraud-Griraud str. 362, dále cf. Strisower str. 907, van Praag str. 464 atd.); pronájemci nepřísluší též právo retenční (známý spor Wheatonův s pruskou vládou z r. 1842). Se zřetelem na tento stav obtíže působí výklad cit. § 83 c. ř. s. vzhledem k § 85 c. ř. s. Nemá-li tento předpis odporovati právu mezinárodnímu, nutno vyložiti jeho ustanovení v souhlase s čl. IX. úvoz. zák. k jurisdikční normě, jak ostatně svědčí i systematické rozvržení těchto ustanovení a přípravné materiálie. Třeba tedy připustiti, že „§ 85 darf nur in dem . . . Sinne verstanden werden, daB über Klagen der dort bezogenen Art, wenn ihnen Exterritoriale nach sonstigen Grundsätzen obligatorisch unterliegen, die Verhandlung von den ordentlichen Gerichten in den Gerichtsständen der §§ 81—83 ... zu pflegen ist“Strisower, X. X (X), s. 907 (Strisower str. 907; cf. též v tomto smyslu rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze K. II. 121/1923 ze dne 28. VI. 1923).
V důsledku principu nedotknutelnosti zvláštní postavení zaujímá však mezi nemovitostmi
vyslancovými, ležícími ve státě mise, úřední sídlo d-ého z. i jeho osobní příbytek. Všeobecně lze platný stav charakterisovati tak, že do značné míry nabývá tu opět vrchu zásada exemce z občanské jurisdikce. O rozsahu výjimečného postavení těchto nemovitostí mínění však nejsou shodná. Nejširší jest názoru, že stran těchto míst trvá exemce ze soudnictví v celém rozsahu, a nemůže tedy d. z. vůbec býti pohnán před soud ve sporech, týkajících se těchto jeho sídel. V tomto smyslu posledně jmenovitě kodifikační návrh Amerického institutu práva mezinárodního ustanovuje, že diplomatický agent podléhá místnímu soudnictví stran věcných žalob, počítajíc k nim žaloby z držby, vztahujících se k nemovitému majetku ležícímu na území, kde agent jest akreditován, ale který není ani domem, jejž obývá, ani budovou vyslaneckou (v tomto smyslu autoři citovaní u van Praaga str. 247). Naproti tomuto názoru jest však zdůrazňováno, že úřední hotel vyslancův i jeho soukromý příbytek jsou eximovány ze soudní pravomoci jen potud, pokud jsou chráněny nedotknutelností. I hotel vyslancův jest tedy podroben civilní jurisdikci, pokud jde o věcné žaloby, ale nedotknutelností jest chráněn potud, že nemůže býti předmětem jakéhokoli vynucovacího řízení. (V tomto smyslu viz Pietri str. 158, Féraud-Giraud str. 367, Ozanam str. 45, Strisower str. 255, 249/1925, van Praag str. 247, též německé vyjádření Raport str. 132, atd. Nesprávně okolnost nedotknutelnosti vyslanecké budovy přehlédlo rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 26. IV. 1928, č. R. I. 305). Druhá výjimka prolamující zásadu exemce d-ého z. ze soudnictví ve věcech občanských týká se d-ého z. jako osoby výdělečně činné. Otázky, pojící se k této výjimce, jsou v praksi i teorii snažší nežli uvedené otázky stran žalob věcných. Obecně se uznává, že proti d-ému z-i mohou býti podány žaloby z právních poměrů vzniklých při výdělečném zaměstnání, které soustavně provozuje vedle své diplomatické funkce. Za důvod bývá uváděno, že podobná soustavná činnost d-ého z. nesouvisí s jeho misí, a nevyžaduje proto zvláštní ochrany. Ve výdělečné činnosti spatřuje se konkludentní zřeknutí se exemce ze soudnictví (Pietri str. 162, Ozanam str. 131). Již staří autorové uznávají v tomto případě právo žalovati d-ého z., i právo zabaviti jeho věci náležející mu jako obchodníkovi. Naproti tomu exemce d-ého z. ze Exteritorialita.
soudnictví trvá, jde-li jen o příležitostnou výdělečnou činnost, ojedinělé obchody, a nikoliv o soustavné obchodování; d. z. nemůže býti žalován na př. pro jednotlivé bursovní obchody, v případě podepsání směnky a pod. Hranici mezi takovým ojedinělým a příležitostným obchodováním d-ého z. a jeho obchodováním soustavným může býti obtížno v konkrétních případech určiti; v pochybách třeba se i tu rozhodnouti pro exemci, jak svědčí též judikatura jednotlivých států, v první řadě anglická (částečně neuznávající vůbec vzhledem k cit. aktu z r. 1709 toto omezení diplomatické imunity). V právu československém, ustanovení cit. § IX. ponechává i výdělečně činnému d-ému z-i osvobození ze soudnictví (arg. odst. 2.)? Cit. § 9 zák. čl. 1/1911 ve spojení s § 28 dovoluje jej v tomto případě postihnouti.
c) Exemce d-ého z. z povinnosti svědecké (znalecké) jest podle běžného názoru zahrnuta v exemci ze soudnictví, a v tomto smyslu lze vyložiti positivní texty zákonodárné. Tak pro československé právo cit. čl. IX. úvoz. zák. k jur. normě a § 9 uher. zák. čl. 1/1911, cit. § 61 trestního řádu, též § 15, odst. 1., cit. vojenských trest. řádů; výnosem rakouského ministerstva spravedlnosti ze dne 11. V. 1892, č. 8879, bylo výslovně konstatováno, že vzhledem k § 61 trest. řádu nepodléhají osoby v ustanovení tom uvedené ani povinnosti svědecké (viz též Strisower str. 909 a Věstník ministerstva spravedlnosti ČSR. 1920, str. 159). Jinak v právu československém všeobecně na předpisy práva mezinárodního a na mezinárodní zvyklosti odkazuje stran svědeckého výslechu osob exteritoriálních v trestním řízení výslovně § 200 uher. zák. čl. XXXIII/1896, a § 192, odst. 2., cit. vojenských trestních řádů. Než, i když exemce d-ého z. ze svědecké povinnosti nemá této opory v positivních textech zákonných, jest třeba ji d-ému z-i přiznati; jest i ona důsledkem "ľindépendance dans laquelle ľagent diplomatique doit rester vis-á-vis du jus imperii“ (tak švýcarské vyjádření Raport str. 246 a podobně hlavně již Strisower str. 906 sq.). Neplatí též tato výsada diplomatická pouze v soudnictví, nýbrž vůbec v jakémkoli řízení před státními orgány, tedy i řízení správním. V tom smyslu patrně § 59 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. (analogicky § 61 o znaleckém posudku). D. z. není tedy povinen dostaviti se k příslušnému orgánu jako svědek, a není povinen podati svědectví ani jiným způsobem, na př. přijmouti
za účelem svého výslechu ve svém hotelu orgán přijímajícího státu, který by přijal jeho výpověď (nedostatek povinnosti svědecké zdůraznilo německé vyjádření, Raport str. 133, v tom smyslu rozhoduje se též Diena str. 83 a doklady viz též u Moora str. 642 sq.; jinak však Institut práva mezinárodního [čl. XVII. usnesení z r. 1895], jenž však vyslovil se tu patrně jen de lege ferenda. Poněkud neurčitě o nepovinnosti svědecké d-ého z. Strisower na uv. m.). Není tu rozlišováno mezi úředními a soukromými záležitostmi d-ého z. Tím nemusí ovšem ještě býti vyloučeno podání svědectví v konkrétním případě vůbec. Může býti vždy žádáno příslušným orgánem o výpověď d-ého z., (při čemž může se tak řádně státi patrně jen cestou diplomatickou; přímé dožádání samotného soudu připouští Féraud-Giraud str. 385). Vyhoví-li d. z. — jeho vláda — žádosti o podání svědectví, znamená to zřeknutí se exemce v daném směru; svědecký výslech konán bývá v tomto případě v obydlí d-ého z., k němuž se vyslýchající orgán odebéře. Tato forma bývá však příčinou obtíží v případě, je-li zapotřebí vyslechnouti d-ého z. jako svědka veřejně (cf. u Moora na cit. m.). Je-li žádost o podání svědectví zamítnuta, při čemž rozhodující slovo má vláda vysílajícího státu, nebude ovšem její agent vypovídati a odmítnutí svědectví nemůže býti pokládáno státem přijímajícím za protiprávní (podle Moora na cit. m. též stanovisko americké přes případ holandského vyslance ve Washingtoně Dubois r. 1856). Vynucovati svědectví není ovšem v žádném případě možno již vzhledem k nedotknutelnosti.
3. Výsady v právu správním.
Otázky týkající se postavení d-ého z. vůči správním předpisům přijímajícího státu zahrnují takřka celý jeho poměr k právnímu řádu státu jej přijavšího, neb zůstávají stranou vlastně, jen zmíněné procesní imunity d-ého z. Hlavní znaky tohoto postavení byly tedy již uvedeny. D. z. jest zásadně podroben správním předpisům přijímajícího státu, pokud princip ne impediatur legatio nežádá jinak; tak tomu jest všude, kde v úvahu přichází nedotknutelnost d-ého z. Dále jest d. z. eximován ze řízení správního. Jednotlivé tyto stránky postavení d-ého z. ve správním právu nedošly však stejné pozornosti autorů práva vyslaneckého, a jeví se proto vhodno vzhledem k významu tohoto postavení zmíniti se o otázkách těchto zvlášť. V prvé řadě postavení d-ého z. vůči řízení správnímu jest Exteritorialita.
takřka míjeno (Zorn l. c. str. 44, pozn. 3: Die Fragen des Verwaltungszwanges und der Verwaltungsgerichtsbarkeit behandelt kein Schriftsteller). Tato okolnost nasvědčuje, že otázky ty v praksi doposud nebyly příčinou zvláštních sporů; ve své správní činnosti stát zřejmě může řešiti konkrétní případy volněji nežli jest dovoleno soudům. Teorie zahrnuje pak pod exemcí ze řízení trestního namnoze též jakékoli trestní řízení správní, a podobně nerozlišuje u exemce d-ého z. ze řízení ve věcech soukromoprávních, z povinnosti svědecké (Pietri, van Praag 1. c. [str. 182 a 485] zmiňují se výslovně o osvobození d-ého z. ze juridiction administrative). Jednotlivě jest zvlášť uváděno, že d, z. není povinen svědčiti před orgány správními, jest vyloučeno jakékoli jeho přímé předvolání před orgány správní (Strisower str. 909 a str. 256/1925). Nebylo by zřejmě šetřeno principu ne impediatur legatio, kdyby analogicky postavení d-ého z. v řízení soudním neplatilo, že „ľagent diplomatique est exempté non ceulement de la juridiction civile, mais aussi de toute autre juridiction, en particulier de la juridiction administrative et policiére“ (německé vyjádření, Raport str. 132). V tomto směru v úvahu přichází v právu československém cit. ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb. — Důsledně exemce zřízení před orgány správními nemůže se patrně vztahovati na nemovitosti vyslancovy, podobně jako na výdělečnou jeho činnost. V těchto směrech d. z. nejenom že jest podroben materiálním předpisům správním, ale též kompetenci příslušných správních orgánů. (Neumayer, II, str. 216, vylučuje i stran výdělečné činnosti donucení, zřejmě přehlížeje, že by d. z. byl tak lépe postaven nežli v řízení soudním.)
Na rozdíl postavení vyslancovu vůči správnímu řízení byla závaznost správních předpisů ve směru materiálním zdůrazněna pro d-ého z. namnoze již i staršími autory, třebas tím nevysvětlitelně odporovali svému zásadnímu názoru o „exteritoriálním“ postavení d-ého z.; naléhavý význam hlavně policejních předpisů nutil je k této nedůslednosti. Předpisy policejními nutno dnes ovšem rozuměti správní předpisy vůbec, a není sporu o tom, že i pro d-ého z. platí tedy též předpisy bezpečnostní, zdravotní, mravnostní, stavební, požárové, dopravní, honební, rybářské atd. Zvláštní pozornost vzbuzuje postavení d-ého z. jako zaměstnavatele. I zde d. z. podléhá příslušným
předpisům, jsou-li osoby, které jsou k němu v námezdním poměru, státní příslušnosti přijímajícího státu (Neumayer II, str. 302). V tom smyslu určovány jsou povinnosti d-ého z. zvláště též v obtížné otázce pojištění úrazového, nemocenského, starobního a pod. — Tato zásadní platnost materiálních předpisů správního práva pro d-é z. nachází však svoji hranici v principu nedotknutelnosti chráněné sféry vyslancovy. Ustanovení o vojenských břemenech běžná v jednotlivých státech positivně dosvědčují existenci této hranice. Pravidelně bývá výslovně stanoveno, že d. z. nepodléhá rekvisicím ani osobním ani věcným, a jmenovitě „ľhôtel du ministre est exempt du logement mihtaire et de taxes qui le remplacent“X (čl. 9 usnesení Institutu práva mezinárodního). Jest tak stanoveno výslovně též v československém právu ve směru osobním podle § 5, lit. d, § 13, lit. c, a § 21, odst. 3., zák. č. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912 o osobních úkonech pro válečné účely, ve směru věcném podle § 10, odst. 2., zák. č. 93/1879 ř. z. a podobně podle zák. čl. XXXVI/1879 o ubytování vojska, dále podle § 6, lit. c, zák. č. 86/1905 ř. z. o vojenské přípřeži v míru a § 4, odst. 1. a 2., zák. č. 117/1924 Sb. Bylo by však nedostatečným výkladem těchto ustanovení, jestliže by pouze v nich bylo spatřováno omezení materiální platnosti právních norem pro d-ého z. Jestliže cit. ustanovení o osvobození d-ého z. od vojenských břemen jsou dána výslovně, neznamená tato okolnost, že by stát přijímající byl oprávněn požadovati na d-ém z-i všechny jiné úkony, i ony, zasahující do jeho chráněné sféry. (Opačně Zorn l. c. str. 44, pro něhož ovšem vyslanecké právo jest „das äußere Staatsrecht“.) Jak hlavně Strisower (na cit. m. str. 908 sq., str. 257/1925) soustavně vyložil a jak Neumayer v jednotlivých směrech podrobněji dokládá, poměr mezi d-m z-m a správními předpisy přijímajícího státu jest určován základními zásadami určujícími výsadní postavení vyslancovo, a s hlediska principu nedotknutelnosti chráněné sféry tedy „vyslanci musí býti stále zaručeno svobodné používání jeho osobních sil a jeho chráněných věcí, neboť jsou určeny pouze pro jeho účely“ (Strisower l. c. K témuž závěru směřuje i Strupp v příloze k V. svazku Zeitschrift für Völkerrecht und Bundesstaatsrecht [r. 1911]). Ve chráněné sféře vyslancově nemohly by tedy býti provedeny i jakékoli jiné rekvisice nežli uvedené, d. z. nepodléhá ani povinnosti Exteritorialita.
soupisu chráněných předmětů pro případné rekvisice a pod. (v tom smyslu zásadně Neumayer III., str. 16). (D. z. nepodléhá též policejním předpisům ohlašovacím stran pobytu, předpisům pasovým a pod. Toto osvobození jest však zřejmě jen důsledek okolnosti, že stát přijímající jej přijal v jeho úřední funkci, nikoliv specifickou výsadou diplomatickou. V tom smyslu též Neumayer I., str. 1, pozn.) — I chráněná sféra vyslancova přestává býti nedotknutelná v případě nouze, jak uvedeno výše sub IV/1, str. 580.
Je-li takto postavení d-ého z. určováno i na poli správním principem nedotknutelnosti chráněné sféry vyslancovy a exemcí jeho z řízení před správními úřady, vyvinuly se tu ještě některé výsady materiálního obsahu, které nelze ani s principem nedotknutelnosti ani s procesními exemcemi uvésti v souvislost. Jest to jus capellae, a zvláště praktické výsady na poli finančně-právním.
Jus capellae, právo na bohoslužbu, neznamená jen osvobození ze správních předpisů státních, ale jest výsadou obsahu positivního. Vyslanci jest přiznáno právo bohoslužby podle vlastního vyznám, vykonávané vlastním duchovním, ale ve zvláštní kapli (v budově vyslanectví); na tuto bohoslužbu vztahují se církevní předpisy o devotio domestica qualificata. Výsada tato jest přísně osobní, a požívá jí jen d. z. a osoby diplomatické mise. Není dnes zvláštního významu praktického, leda v zemích, kde doposud neuznán princip svobodného výkonu konfese; historicky souvisí právě s konfesionálním etatismem státu XVII. až XVIII. století (stran historického vývoje Odier str. 297 sq.; jinak jmenovitě Neumayer I./l str. 504).
Výsady d-ého z. ve směru finančně-právním jsou sice velmi podstatné, ale celkem převládá názor, že nejsou založeny mezinárodně-právním obyčejem, nýbrž že jde o zvyklosti, dané zřetely mezistátní courtoisie. Jest popíráno, že „ľexonération fiscale soit une nécessité de fonctions“ (švýcarské vyjádření Raport str. 246, v témž smyslu též určitě Diena ib. str. 80, a četní autoři). Pro tento názor lze v každém případě uvésti značné rozdíly prakse jednotlivých států, které osvobozují diplomatické osoby jednak od různých finančních povinností, a jednak jednotlivé skupiny diplomatických osob různým způsobem. V četných otázkách fiskální exemce diplomatických osob jednotlivé státy neřídí
se tak jednotnými pravidly, nýbrž prakticky reciprocitou; též upravují tyto otázky zvlášť v úmluvách finančních (o zamezení dvojího zdanění). Přece však v některých základních směrech jest prakse států více méně jednotná a toto minimum fiskálních výsad, obecně poskytovaných d-ému z-i, v podstatě vyjádřil Institut práva mezinárodního r. 1895: „Cizí vyslanec, úředníci oficiálně přidělení k jeho misi a členové jejich rodin s nimi sídlící jsou osvobozeni od placení: 1. osobních přímých daní a dávek přepychových, 2. obecných daní jak z kapitálu, tak z důchodu, 3. dávek vojenských, 4. cla z předmětů sloužících k jich osobnímu užívání." Osvobození od daní sub 1. a 2. vyjadřuje tu hlavní pravidlo fiskálního osvobození d-ého z. v praksi jednotlivých států. Vyslanec neplatí daní postihujících přímo a obecně jeho osobu, nikoliv zvláštní určité zdroje; naproti tomu není osvobozen od placení daní výnosových postihujících zvláštní prameny jeho příjmů zásadně bez ohledu na osobní poměry percipientovy, v první řadě od daní z nemovitostí, daně domovní a pozemkové, dále daní z výdělečných podniků nebo zaměstnání; rovněž není osvobozen od daní nepřímých. V těchto směrech jest prakse států tak určitá, že důvod osvobození vyslancova spatřuje se v obyčeji mezinárodně-právním. Osvobození z fiskálních povinností vyslancových zřejmě přimyká se tu úzce k vlastní ochraně, poskytované jeho osobě ve zvláštní její sféře, kterou určuje veřejná jeho funkce; „c´est toujours la sphére spécialement protégée de ľagent diplomatique qui échappe á ľimpôt" (Strisower str. 258/1925, podrobněji l. c. str. 910). Stanoviti přesný katalog daní, z nichž jest d. z. takto osvobozen, lze ovšem jen v rámci jednotlivých zákonodárství vzhledem k různosti daňových systémů, a k vývoji, jemuž jsou jednotlivé skupiny veřejných dávek podrobeny. Všeobecně lze však rozhodnouti, že vedle přímých daní, postihujících vyslancovu osobu, vyloučena jest každá daň uložená na jeho služební příjem, jeho byt (osvobození od contribution des portes et fenétres ve Francii) a předměty, jichž užívá. Podle rozšířeného zvyku jest pak od daně pozemkové osvobozen hotel vyslancův, je-li vlastnictvím jeho státu. Naproti tomu d. z. jest podroben daním nepřímým, a též podléhá úplatám za zvláštní úkony se strany státu. Pro toto finančně-právní postavení zásadně nerozhoduje, zdali jde o dávky státní nebo jiné Exteritorialita.
veřejné dávky ve státě zavedené. Ve větším nebo menším rozsahu jsou v jednotlivých státech tyto finančně-právní exemce vztahovány i na ostatní osoby diplomatické mise. — Stran poplatků celních jest o
pět nesnadno vzhledem k různé praksi států stanoviti obecnou zásadu. Osvobození d-ých z-ů lze tu přičísti jen courtoisii mezinárodní, jak převážně se uznává. Podle starších německých ustanovení z r. 1867 nebylo na př. přiznáváno osvobození od cla ani vyslancům, clo bylo jen dodatečně vraceno (po¬ drobně Zorn str. 46, pozn. 1). Při tomto osvobození uplatňuje se v jednotlivých státech opět rozdíl mezi d-ými z-i a ostatními osobami diplomatické mise, jimž přiznáváno bývá osvobození od cla častěji jen při nastoupení úřadu pro stěhované svršky, jinde ale během trvání jich funkce i stran cestovních zavazadel jejich a rodinných příslušníků; osvobození od cla bývá poskytováno též jen do určité roční výše. O bezcelné vydání věcí pravidelně třeba žádati prostřednictvím ministerstva věcí zahraničních, a třeba (vlastnoručního) potvrzení vyslancova.
V československém právu o finančně-právních osvobozeních d-ého z. a též jiných osob diplomatické mise zásadně ustanovuje zák. č. 331/1922 Sb., za předpokladů, že nejde o státní příslušníky československé a že vzájemnost jest zabezpečena. Účelem tohoto zákona jest zaručiti ministru financí ve shodě s ministrem věcí zahraničních rozhodování o okruhu osvobozených osob, druhu daní a dávek, míře osvobození a tak uspokojivěji řešiti praktické případy nežli bylo možno před tímto zákonem. Pro toto rozhodování přichází v úvahu stran daní přímých dnes zák. č. 76/1927 Sb (d-čtí z-i a jiné osoby diplomatické mise osvobozeny jsou od daně důchodové v rozsahu § 2, č. 1, zák. [cf. též § 184,odst. 1.], daně rentové [§ 174, č. 11, zák.], budovy vyslanecké od daně domovní [§ 126, č. 3, zák.]); dále přichází v úvahu též osvobození podle zák. č. 309/1920 Sb. o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku, zák. č. 116/1927 Sb. o silničním fondě (osvobození od daně z motorových vozidel). V oboru daní nepřímých není zvláštních ustanovení stran d-ých z-ů (ani vzhledem k zák. č. 321/1921 Sb., kde však praktického významu jest § 15). Stran jiných dávek veřejných nežli státních (obecních, okresních, zemských) přísluší osvobození od mýt silničních, převozních a pod. d-ým z-ům ve smyslu §§ 17 a 24 zák. č. 140/1891 ř. z.; četná osvobození
stran různých obecních dávek obsahuje pak zák. č. 329/1921 Sb. a jeho prov. nař. č. 143/1922 Sb. a č. 15/1928 Sb. V oboru práva poplatkového přísluší d-ým z-ům (podle uherského poplatkového práva nevyžaduje se výslovně cizí státní příslušnost) osobní osvobození pro listiny a spisy jimi vyhotovené, pokud nevztahují se na tuzemské nemovitosti, dle saz. pol. 75 e popl. zák., resp. 85, č. 5, popl. prav. Dále poplatku jsou prosty movité pozůstalosti osob diplomatické mise podle cís. nař. č. 278/1915 ř. z., uher. zák. čl. XI/1918, též dary movitých věcí. Jinak zásadně tu ustanovuje § 2, č. 2, cit. zák. 331/1922 Sb. V oboru celním dnes ustanovuje § 87, odst. 1.bod, 2. a 3., dále 10. cel. zák. č. 114/1927 Sb., a §§ 151, 155, 148 prov. nař. č. 168/1927 Sb., řídící se v podstatě přísně reciprocitou.
V. Forum diplomatických zástupců. Zřeknutí se diplomatických výsad. Je-li d. z. eximován z kompetence orgánů přijímajícího státu, jak uvedeno sub IV., nevylučuje zřejmě toto jus imperfectum všechny prostředky, sloužící k uspokojení nároků proti němu. Nehledíc k zvláštnímu případu zřeknutí se imunity vyslancem, není dotčena kompetence orgánů domácího jeho státu. Teorie i prakse států vychází souhlasně z názoru, že zásada ne impediatur legatio nevyžaduje, aby vyslancova immunité byla irresponsabihté (cf. Ozanam str. 30 sq., též ib. Jordán v předmluvě), a proto „ľagent diplomatique doit toujours avoir un for“ (švýcarské připomínky, Raport str. 245). Imunitám, které vyslanci poskytuje přijímající stát, odpovídá povinnost domácího státu vyslancova stíhati jeho provinění a umožniti vyřízení sporných nároků (Zorn str. 48, Strisower str. 895). Je-li tak odpovědnost d-ho z. upravena vzájemně si odpovídajícím způsobem oběma státy na jeho misi zúčastněnými, jest zřejmě možno posuzovati procesní exemce d-ého z. jako otázky soudní kompetence. V tomto smyslu uvedl již Bynkershoek, že ubi accusari et puniri debeat, unice quaestionis est. (V témž smyslu Ortolan, Zorn l. c., cit. švýcarské vyjádření l. c., a j.)
V domácím státě vyslancově jest proti d-ému z-i otevřena dvojí cesta: jednak lze obrátiti se k soudům, jednak na vládu jej vyslavší. Pokud jde o cestu prvou, soudil Vattel, že jest se obrátiti k princi, který d-ého z. vyslal, nikoliv k soudu, neboť vyslanec jest „un Instrument dans la main du Con ducteur de la Nation, dont rien ne doit détourner ou empêcher le service“X (kn. IV., kap. VIII., § 116). Exteritorialita.
Než zřejmě, jsou-li ve vysílajícím státě soudy příslušné pro vyřízení nároků proti d-ému z-i, není důvodem nepokládati tuto cestu za řádnou. Podle Institutu práva mezinárodního „en principe ils (t. j. vyslanci) ne sont justiciables .. que des tribunaux de leur propre pays“. Určiti, který domácí soud jest proti d-ému z-i příslušný, jest otázkou vnitřního řádu právního (cf. Westlake v debatě Institutu práva mezinárodního r. 1895, cit. Annuaire str. 230). Pravidelně jest jím soud (posledního) bydliště vyslancova. Toto forum bylo ve smyslu teorie ex-y přímo nezbytné; dnes doporučuje jej jeho obecnost. Bývá formulováno pravidlem, že d. z. podržuje bydliště ve svém státě, nezískávaje bydliště ve státě přijímajícím. Toto pravidlo odedávna dochází jako procesní zásada platnosti v praksi států, jejichž zákonodárství v tom smyslu též výslovně ustanovují. V konkrétním případě nejsou však vždy vyloučeny potíže. Za účelem jich odstranění vyslovil Institut práva mezinárodního zásadu, že žalobci jest možno obrátiti se na soud v hlavním městě domácího státu vyslancova, leda že by týž prokázal jiné svoje bydliště. V tomto smyslu v právu československém ustanovuje § 69 jurisd. normy a § 20 uh. zák. čl. 1/1911. Příslušný domácí soud d-ého z. postupuje proti němu podle domácího svého práva, nikoliv podle práva státu přijímajícího. Tento stav může vésti k tomu, že budou nároky proti d-ému z-i uplatňované vyřízeny jinak nežli by byly vyřízeny, kdyby d. z. nepožíval procesních imunit v přijímajícím státě (viz podrobněji u Strisowera l. c. str. 895). Stav ten vzbuzuje do jisté míry pozornost (cf. švýcarské vyjádření, Raport str. 245).
V poměru k soudní cestě, kterou lze proti d-ému z-i postupovati, jest cesta diplomatická cestou výjimečnou. Než prakse států svědčí, že cesta ta není nijak neobvyklou. D. z. jest zaměstnancem svého státu, jehož orgány mohou proti němu postupovati podle své služební pravomoci, ať již se tak děje disciplinárním stíháním, anebo cestou služebních opatření. Zvláště tato cesta může býti proti d-ému z-i účinná, neboť jeho odvolání, přeložení na jiné služební místo, přeložení do případné disponibility a pod. jsou účinnou sankcí sui generis vyslancova jednání, vyvolavšího stížnosti. Vláda domácího státu vyslancova má všechen zájem, aby dbala bezúhonného chování jeho a nahradila jus imperfectum přijímajícího
státu kontrolou činnosti vyslancovy a napravením stavu, jejž by byl zavinil. Nutí ji k tomu zřetel na mezinárodní postavení státu, neb platí výrok Montesquieuův: „on peut les accuser devant leur maître qui devient par lá leur juge ou leur complice.“ Čl. 225 bývalého civ. řádu ruského poskytl domácím příslušníkům výslovně možnost obrátiti se s nároky proti d-ému z-i k ministerstvu věcí zahraničních, „které má povinnost dbáti, aby nároky byly uspokojeny“. Pozoruhodná v tomto směru byla role, určená stran civilních žalob proti d-ému z-i úřadu nejvyššího dvorního maršálka v bývalém Rakousko-Uhersku podle cís. rozhodnutí z r. 1795. Úřad ten (v ČSR. výslovně zrušený zák. č. 161/1921 Sb.) byl pověřen zprostředkovati mezi d-m z-m a žalobcem za účelem vyřízení sporné záležitosti; v případě neúspěchu obracel se cestou ministerstva věcí zahraničních na vládu vzpírajícího se vyslance. —
Otázce zřeknutí se exemcí z jurisdikce bylo již věnováno v literatuře práva vyslaneckého velmi mnoho pozornosti a v četných směrech trvají tu neshody v praksi i mezi autory. Sama přípustnost tohoto zřeknutí — i když vláda vysílajícího státu s ním vyslovila souhlas — byla popírána. Tak podle některých francouzských rozsudků nelze zřeknouti se diplomatických exemcí ze soudnictví, neboť tyto exemce jsou ďordre public, procesní překážky veřejné povahy; jako takové nemohou býti odstraňovány ani se souhlasem osob, v jichž prospěch jsou dány. Naproti tomu jest však veřejný charakter diplomatických procesních exemcí konstruován jedině jako zákaz, daný mezinárodním právem, postupovati proti d-ému z-i jinak nežli jen s jeho souhlasem (van Praag str. 276). Od rozhodnutí kasačního soudu z r. 1891 i francouzské soudy připouštějí zřeknutí se exemce ze soudnictví, což odpovídá obecné praksi i stanovisku teorie. Důraz jest tu kladen na okolnost, že exemce ty nejsou dány v zájmu státu přijímajícího, nýbrž v zájmu státu vysílajícího, a není na straně přijímajícího státu důvodu nepřipouštěti vyslance před svoje soudy. Podstatnější obtíž při zřeknutí se diplomatické imunity tvoří otázka, kdo o zřeknutí platně rozhoduje. Postačí, zřekne-li se d. z. anebo rozhoduje tu vysílající stát sám, anebo třeba souhlasu obou? V praksi i teorii jsou obě prvé možnosti takřka se stejnou vahou hlásány, a pozornost jest v teorii věnována i možnosti třetí. Názor prvý považuje otázku Exteritorialita.
zřeknutí se procesní exemce d-ým z-em za záležitost vnitřního poměru mezi d-ým z-em a státem vysílajícím. Hlavně judikatuře i autorům anglickým postačuje tak osobní zřeknutí se d-ého z. Naproti tomu v judikatuře i teorii hlavně německé, a též francouzské i americké, zdůrazňuje se, že diplomatické výsady jako instituce práva mezinárodního jsou nepochybně právem státu, jemuž toto právo přísluší v jeho vlastním zájmu, neodvisle od zájmů d-ého z. samotného, a proto nemůže práva toho se zříci d. z. sám, nýbrž třeba, aby vláda státu se ho zřekla. Rozpor mezi oběma názory prakticky není značný. Ani stoupenci souhlasu vlády vysílajícího státu jako podmínky zřeknutí nevyžadují pro ně formálního aktu, předem daného, a připouštějí — alespoň v běžných civilních případech — možnost praesumpce, že d. z. zříká se své imunity se souhlasem své vlády. V tom smyslu též podle Dieny (vyslovujícího se pro názor prvý) d. z. „en effet, a pour rôle de représenter son gouvernement et d´en être le porte-parole, de sorte que les autorités locales doivent présumer que les actes qu’il accomplit ayant quelque rapport, même indirect, avec ses fonctions, soient conformes á la volonté du gouvernement du pays qu’il représente“X (Raport str. 81). Podle názoru vyžadujícího souhlas vlády jako podmínku platného zřeknutí se může ovšem praesumpci souhlasu vlády zmařiti opačné její rozhodnutí; soudce má se během procesu vhodným způsobem ujistiti, že jest tu souhlas (van Praag str. 301). Praesumpci souhlasu vysílající vlády lze dále stěží připustiti v případech zvláštní důležitosti, hlavně v případech trestních (kde podle některých autorů [na př. Zorn op. cit. str. 41] jest vůbec zřeknutí se procesní exemce vyloučeno; cf. též švýcarské vyjádření, Raport str. 246). K otázce, zda zřeknutí se exemce z jurisdikce vyžaduje vedle souhlasu vlády souhlasu d-ého z. samotného, kladně odpovídá hlavně Strisower (str. 894, též str. 244/1925). Diplomatické výsady zasahují v osobní poměry d-ého z. a jsou v poměru k jeho státu součástí jeho statutu; d-ému z-i přísluší na ně individuální nárok. Stav tento náleží sice do vnitrostátního práva, — čímž Strisower se netají, — ale jest otázkou „bonne justice", aby domácí stát vyslancův nepřecházel při rozhodnutí o zřeknutí se diplomatických výsad tato individuální práva d-ého z. v praksi států — zdá se — doposud se nevyskytlo, aby stát vyslovil zřeknutí diplomatické
exemce svého agenta proti jeho vůli. — Tyto otázky mají svůj význam nejenom pro d-ého z., ale pro osoby diplomatické mise vůbec, u nichž význačně uplatňuje se tu rozdíl mezi personálem oficiálním a neoficiálním. Postavení personálu oficiálního vyvolává otázky analogické jako zřeknutí d-ého z., při čemž však na místě o svolení státu prakticky jde o svolení šéfa diplomatické mise; že by tento však mohl sám, i proti vůli úředníka své mise, za něho zřeknouti se jeho výsad, zdá se býti vyloučeno. Jiné jest postavení neoficiálního personálu. Jejich výsady vyvinuly se jen v zájmu d-ého z., jejich právní postavení jest založeno na smlouvě s ním, a tím jest odůvodněno, že jejich diplomatických výsad může se zřeknouti d. z. sám, aniž by jejich souhlas či souhlas vysílajícího státu přicházel v úvahu. Stran postavení rodiny d-ého z. v otázce zřeknutí se diplomatických výsad mínění jsou rozdělena, prakticky rozhoduje tu svolení vyslancovo.
Jakého aktu vyžaduje zřeknutí se diplomatické imunity? Celkem jest souhlas potud, že stává se tak jakýmkoli aktem, kterým výslovně či mlčky, aktem konkludentním, d. z. přijímá jurisdikci státu své mise. Na druhé straně zdůrazňuje se však, že jest zapotřebí, aby toto podrobení se jurisdikci přijímajícího státu bylo určité (van Praag str. 280 sq.), a za konkludentní akt označuje se tedy jen ten, který lze vyložiti v rozumném poměru k povaze funkce diplomatické (Strisower str. 246/1925). Bylo by zřejmě absurdní za konkludentní zřeknutí se diplomatické imunity považovati na př. spáchání samo trestního činu (cf. Féraud-Giraud str. 324). Zřeknutí se procesní imunity nelze též odvozovati z okolnosti, že d. z. nedostavil se k soudu v záležitostech, v nichž požívá exemci. Naproti tomu d. z. zříká se implicitně své imunity, jestliže sám žaluje nebo vůbec přijímá-li jistý postup soudu v dané věci. Tu vzniká další otázka, kam až sahají účinky zřeknutí se diplomatické imunity. Tolik jest jisto, že souhlas d-ého z. s projednáním dané soudní věci nelze všeobecně vztahovati i na kteroukoli jinou věc. V této souvislosti klade se pak zvláště přetřásaná otázka, zdali a pokud může býti proti žalujícímu d-ému z. vznesena protižaloba, žaloba rekonvenční. Judikatura různých států vyslovuje se v různém smyslu (anglické a americké soudy připouštějí jen omezeně protižalobu, opačně soudy německé; Diena pokládá tu za přirozeno „de ne faire aucune exception au droit commun“X, Raport str. 82). Exteritorialita.
Panující stav lze charakterisovati asi v tom smyslu, že každá rekonvenční žaloba dovolena není, nýbrž jedině ta, která jest v jisté souvislosti s předmětem sporu. — Zřeknutí se dané procesní exemce d-ým z-em neznamená vzdání se ostatních jeho výsad, jichž se nezřekl, i kdyby snad přišly v daném případě v úvahu. Zřeknutí se diplomatické imunity znamená tedy, že d. z. podrobil se tím v dané věci i rozsudku, rozhodnutí o útratách, i případnému rozhodování v dalších odvolacích instancích; sporno jest však již, zdali svolením k soudnímu projednávání dané věci svolil d. z. současně i k exekuci v případě odsouzení. V každém případě mimo exekuci zůstávají věci zvláště chráněné.
VI. Časový a místní rozsah platnosti diplomatických výsad. — Otázka časového rozsahu platnosti diplomatických výsad má pochopitelně svůj zvláštní význam. Kdyby jejich počátek a konec byl shodný s okamžikem počátku a skončení diplomatické mise, nepožíval by d. z. žádné zvláštní ochrany v době od překročení hranic do okamžiku odevzdání pověřovacích listin, a jeho postavení mohlo by býti zvláště choulostivé v době od skončení mise do doby opuštění státního území. V praksi států a se souhlasem autorů práva mezinárodního požívá proto d. z. ochrany širší nežli dané striktně počátkem a skončením diplomatické mise. Jeho výsady jsou mu přiznávány již od okamžiku příchodu na hranice státu mise. D. z. tu sice ještě neodevzdal svoje pověřovací listiny, ale jest přece osobou oficiální, nikoliv soukromou. Pochopitelnou podmínkou pro toto anticipované přiznání diplomatických výsad jest, aby pověření dané osoby diplomatickou misí bylo přijímajícímu státu známo a nešlo o osobu ingrata. Analogicky třeba patrně přiznati diplomatické výsady osobě, která sídlí na území státu mise v době svého pověření diplomatickou misí, — již od tohoto okamžiku (autoři nezmiňují se o takovém případu). Podobně platí o skončení diplomatických výsad. Není vázáno hned na okamžik skončení diplomatické mise (odevzdání odvolacích listin, odvolání a pod.), nýbrž teprve na okamžik odchodu d-ého z. ze státního území; avšak za podmínky, že státní území opouští d. z. v čase přiměřeném, t. j. v čase, jejž si vyžádá uspořádání jeho záležitostí a cestovní přípravy, nikoliv v čase libovolném (cf. některé případy u Moora str. 662 sq.). Jest zřejmo, že
tato pravidla mají význam jmenovitě v případě přerušení diplomatických styků válkou. Podobným způsobem jest chráněna pozůstalost d-ého z. v případě, když mise skončila jeho smrtí. V tomto případě zvláště bývá zdůrazňována povinnost přijímajícího státu šetřiti jmenovitě též nedotknutelnosti místností diplomatické mise, hlavně archivu. V témž smyslu třeba patrně přiznati trvání diplomatické ochrany po jistou přiměřenou dobu pro majetek d-ého z. nalézající se ve státě mise, jestliže v době skončení mise není d. z. ve státě přijímajícím více přítomen (stran těchto posledních bodů cf. švýcarské připomínky, Raport str. 247).
I po skončení diplomatických výsad jest bývalý d. z. ovšem chráněn co do svého jednání úředního. Platí tu zásada, kterou Institut práva mezinárodního r. 1895 definoval takto: „Imunita d-ého z. trvá po skončení jeho funkce pokud jde o žaloby vztahující se k výkonu jejímu. Pokud jde o žaloby, které se k ní nevztahují, jest možno se imunity dovolávati jen po dobu trvání funkce.“ Bývalého d-ého z. zřejmě nelze činiti osobně zodpovědná za akty, které vykonal v rámci své úřední kompetence, a mohou jej tedy po skončení jeho výsad postihnouti jen žaloby z poměrů jeho sféry soukromé, vzniklých před nebo během jeho mise. (Tato trvalá ochrana bývalého d-ého z. není však zvláštním znakem jeho výsadního postavení, jeho „ex-y“, nýbrž jest důsledkem principu ochrany funkce cizího státního orgánu na domácím území vůbec. V tom smyslu zvláště jasně švýcarské vyjádření, Raport str. 245 ji odlišuje od zvláštní exemce d-ho z. ze soudnictví).
Místní rozsah platnosti diplomatických výsad klade se jako otázka, zdali a pokud jich požívají d-čtí z-i ve státech třetích. Může tu jíti nejenom o pobyt na území třetího státu v době, když d. z. jím prochází, ubíraje se při počátku či konci své mise do státu, u něhož jest pověřen, ale též o pobyt z jakéhokoli důvodu během trvání diplomatické mise. V prvém případě lze uvésti, že překročení území třetího státu jest pro d-ého z. nutné; d-čtí z-i nemohli by zřejmě vůbec býti vysíláni, kdyby nebylo jim dovoleno překročovati cizí území. Přes to četní autoři, počínajíc Grotiem a Bynkershoekem, namnoze nepřiznávají ani v tomto případě d-ému z-i nároku na zvláštní postavení na území států, jimiž procházejí; v stejném smyslu pomlčel o otázce průchodu státního území d-m z-m též Institut práva mezinárodního (pokládaje ji za otázku courtoisie). Exteritorialita.
Naproti tomu v praksi států jsou přiznávány diplomatické výsady d-m z-ům i jiným osobám diplomatickým ubírajícím se přes území států třetích do svého státu. Tak již citované nařízení holandských stavů ze dne 9. IX. 1679 (viz ale odchylný výklad u van Praaga str. 474), a během XIX. století častěji soudní a správní rozhodnutí (citováno bývá rozhodnutí francouzského ministra věcí zahraničních z r. 1854 stran amerického vyslance Soulé určeného pro Madrid, kam žádal odcestovati z Calais; „si M. Soulé se rendait directement á Madrid, la route de France lui était ouverte; s´il se proposait de venir séjourner á Paris, ce privilége lui était refusé“). Z jednotlivých případů lze seznati, že toto jus transitus innoxii zahrnuje v sobě uznání imunity z jurisdikce. Nutnost pobytu na území třetího státu nelze odůvodniti v případě libovolné cesty během trvání diplomatické mise, a prakse států v souhlasu s autory neuznává výsadní postavení d-ch z-ů v těchto případech; než i tu jsou pronášeny v teorii částečně též názory opačné. (Názory různých autorů uvedeny podrobněji u van Praaga pozn. 1241, cf. též Ozanam str. 96 sq.)
VII. Osoby požívající diplomatických výsad. — V prvé řadě diplomatických výsad požívá d. z.; cf. též § 38 obč. zák. O pojmu d-ého z. výše str. 369. Pokud jde o státní zástupce, meškající na území cizího státu v přechodné misi, — uvedení semidiplomates, — ochrana, jíž požívají co do volného výkonu své funkce a některých věcí s funkcí tou přímo spojených, zřejmě neznamená „ex-u“ a nezakládá diplomatický charakter ani nárok na výsady d-ch z-ů v stálé misi; jde o ochranu, jíž zásadně požívají orgánové cizího státu, výkon jichž funkce stát na svém území připustil.
Důvod ne impediatur legatio vede k tomu, že diplomatických výsad požívají ještě jiné osoby — osoby diplomatické mise. Vychází se tu z názoru, že by byla ohrožena sama funkce vyslancova, kdyby spolu s ním nebyly chráněny i všechny ty osoby, jichž „la présence est nécessaire pour leur permettre de représenter dignement leur pays et ďaccomplir complétement et utilement leur mission“Ozanam, X. L’immunité civile de juridictión des agents diplomatiques (1912), s. 79 (seinský soud z r. 1878, cit. Ozanamem str. 79); na činnost samotného vyslance by mohly nepříznivým odrazem působiti sporné záležitosti jednotlivých členů jeho mise, kdyby celá mise nebyla vhodně chráněna. V praksi i teorii nejsou však jednotlivým skupinám osob diplomatické
mise přiznávány diplomatické výsady rovnou měrou. Důvod těchto rozdílů spočívá v tom, že činnost všech těchto osob není stejně významná se zřetelem k vedoucímu motivu ne impediatur legatio. S Politisem (na uv. m.) lze tu konstatovati, „que le motif qui justifie ľimmunité diminue et s’efface á mesure que le degré hiérarchique de ľagent s´abaisse“Politis, X. Note au jugement du tribunal de la Seine du 23 mars 1907, Dalloz, Jurisprudence générale (1907), s. 281. V oboru diplomatických výsad přichází tak k uplatnění rozdíl jednak mezi oficiálním personálem konceptním a kancelářským diplomatické mise, a jednak mezi jejím personálem oficiálním a neoficiálním. S výjimkou konceptního personálu a jeho rodin není však předepsána mezinárodním právem jednotlivým těmto skupinám určitá pevná míra diplomatických výsad, jak přesvědčivě ukazuje různá prakse států i spory autorů. Vzniká tak nutně otázka, zdali vskutku přísluší podle mezinárodního práva kancelářskému personálu, a hlavně personálu neoficiálnímu nárok na diplomatické výsady. Otázku tuto zodpovídají ovšem jednotliví autoři kladně, a přes všechnu snahu omeziti diplomatické výsady jmenovitě neoficiálního personálu všechny státy doposud jisté výsady i tomuto personálu přiznávají, řídíce se tu ve vzájemném styku prakticky reciprocitou.
Pokud jde jednotlivě o uvedené skupiny osob diplomatické mise, platí stran oficiálního personálu, že požívá diplomatických výsad v největším rozsahu. Odedávna „secrétaire ďambassade“ uváděn jest jako osoba požívající diplomatických výsad, a podle prakse i teorie nesporně platí tak dnes stran konceptních úředníků obstarávajících obecnou agendu diplomatické mise jako attachés, tajemníci, radové, diplomatické misi přidělení vyslanci, o nichž se mluví v hesle Diplomatičtí zástupci, str. 384. Tito úředníci diplomatické mise zaujímají z diplomatických výsad postavení zcela analogické, jak co do své osoby tak i co do svého obydlí. Rozdíly oproti d-m z-ům týkají se jen trestní ochrany, pro d-é z. zvýšené, a rozsahu výsad daňových a celních. Méně určité jest postavení odborných attaché. Jako jiným úředníkům diplomatické mise jsou přiznávány diplomatické výsady podle obecné prakse vedle attaché vojenského a námořního těm attachés, kteří bývají pravidelnými členy diplomatické mise a jichž činnost se vztahuje k obecné činnosti její, tedy v prvé řadě attaché obchodnímu, tiskovému. Jde-li naproti tomu o odborné úředníky, přidělované diplomatické misi ze zvláštního důvodu, Exteritorialita.
jako na př. bývá attaché zemědělský, sociální, lékařský a pod., jest někdy třeba diplomatický charakter určovati jim zvlášť ad hoc, čímž se dostatečně projevuje zásadně sporné postavení těchto odborných úředníků diplomatické mise. Pravá různost prakse států i mínění autorů počíná stran rozsahu výsad kancelářského personálu diplomatické mise. V některých státech požívá kancelářský personál v podstatě týchž výsad jako konceptní úředníci (tak na př. v Německu, Francii, V. Britanii, Polsku [podle zákona dříve ruského], Brazílii). V některých státech jsou však jeho výsady omezeny, ba požívá i jen osvobození daňových (ve Švýcarsku, Raport str. 248). Rozsah výsad kancelářského personálu jest tak v různých státech různý; přece však nejrozšířenější praksí jest, že státy přiznávají d-ému z-i v podstatě tytéž výsady jako konceptnímu úřednictvu diplomatické mise. Všude takových výsad požívá alespoň ředitel kanceláře diplomatické mise, chancelier (i ve Švýcarsku). Uvedení v diplomatické listině není podmínkou pro přiznání diplomatických výsad oficiálnímu personálu; diplomatické výsady přísluší jeho ustanovenému členu i v případě, nebylo-li jeho jméno vládě přijímajícího státu předem zvlášť sděleno. Předpokladem jest pouze bona fides při nabytí služebního místa a souhlas přijímajícího státu (či alespoň nikoli jeho nesouhlas, podrobně v těchto směrech dobré zdání Gieseovo a Struppovo otištěno u Struppa op. cit.). Jak vyjádření řady států v pracích kodifikační komise S. n., též ČSR., svědčí, státy pociťují však potřebu pravidla, aby uvedení člena diplomatické mise na diplomatické listině mělo konstituční význam. — Diplomatické výsady vztahují se i na rodinu d-ého z. a členů oficiálního personálu, a to zpravidla i kancelářského. Podrobněji uváděno jest stran rodiny d-ého z., že náleží k ní nejenom jeho choť a děti, ale i příbuzní různých stupňů, žijí-li s d-m z-m. Žijí-li tyto osoby odděleně od d-ého z., přísluší diplomatické výsady jen choti a dětem, jsoucím v otcovské moci. Choti vyslancově přiznávány jsou diplomatické výsady i tehdy, žije-li od manžela odděleně podle výroku soudního. Podobně přiznává prakse států diplomatické výsady i choti a dětem člena konceptního personálu diplomatické mise, při čemž však již ne nečetní autoři kritisují toto rozšíření diplomatických výsad jako přílišné (Ozanam str. 82, kde uvedeni i jiní). Pokud jde o přiznání diplomatických výsad i rodině kancelářského
personálu, prakse států není jednotná (nepřísluší diplomatické výsady na př. v Německu a ve Švýcarsku ani choti kancléře vyslanectví, Raport str. 133, 247).
Neoficiální personál diplomatické mise, gens de livrée, pochopitelně požívá nejméně diplomatických výsad. Osoby ty váže jen smluvní poměr k vyslanci či k jiným osobám diplomatické mise, nikoliv však k vysílajícímu státu. Prakse států jest tu tak různá, že zásadně lze stran služebnictva vyslancova konstatovati jen, že pravidelně některých výsad požívá; ani tolik nelze však konstatovati stran služebnictva ostatních osob diplomatické mise, neboť některé státy nepřiznávají tomuto již vůbec žádných výsad. (Tak na př. V. Britanie, Švýcarsko, Polsko atd.) Nehledíc k různé praksi jednotlivých států stran osvobození daňových, řada států nepřiznává neoficiálnímu personálu procesní exemce. V tom smyslu vyslovila se judikatura italská a uvádějí se též některé nálezy francouzské, takové jest v podstatě stanovisko i prakse anglické (určitě stran trestní exemce; nejisto, zda-li statut z r. 1709, uvádějící výslovně servants and domestic servants, osvobozuje je aspoň ze soudnictví ve věcech občanských). I v praksi těchto států bývá však proti neoficiálním osobám diplomatické mise postupováno po předběžném vyrozumění jejího šéfa (tak na př. ve V. Britanii, též v Polsku, kde bývalý ruský civilní a trestní soudní řád nařizuje předvolati osobu, jsoucí ve službě diplomatického agenta, prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí). Naproti těmto státům jinde přiznávána jest neoficiálnímu personálu (vyslancovu) výsada procesní exemce. Tato prakse jest nejrozšířenější (Diena, Raport str. 83), a též Americký institut práva mezinárodního se v tomto smyslu vyslovil. (Institut práva mezinárodního r. 1895 přiznal sice i neoficiálnímu personálu nedotknutelnost, procesní exemce však nikoliv.) Konečně některé státy přiznávají neoficiálnímu personálu ještě i jiné výsady. Podle švýcarské na př. prakse požívá služebnictvo vyslancovo i nedotknutelnosti, i exemcí daňových, i exemcí procesních. Podobně podle prakse německé (s výjimkou osvobození od daní; přiznaných výsad požívá však v Německu služebnictvo i personálu konceptního a nejenom tedy služebnictvo vyslancovo). — Zvláštní další podmínka vyskytuje se však zhusta stran neoficiálního personálu v těch státech, jež mu poskytují procesní exemce. Zaměstnanec Exteritorialita.
vyslancův, případně ostatních oficiálních členů diplomatické mise, nesmí býti státním příslušníkem přijímajícího státu, případně musí býti s d-ým z-em stejné státní příslušnosti. Takový jest platný stav na př. v Německu, Švýcarsku, Polsku, Lotyšsku, Portugalsku a jinde, též v Československu. Ustanovení toto obsaženo jest též v kodifikačním návrhu Amerického institutu práva mezinárodního (a podobně i v návrhu Institutu práva mezinárodního, kde však ovšem jen stran nedotknutelnosti). V právu československém přichází tu v úvahu dvorský dekret ze dne 7. II. 1834, s. z. s. č. 2641, a dvorský dekret ze dne 2. IX. 1839, s. z. s. č. 375, stran osvobození služebnictva vyslancova, — a pokud jde o dekret z r. 1839, i úředníků vyslanectví, — z řízení ve věcech občanských, a cit. § 61 trestního řádu stran postavení domácích a služebných osob vyslancových v řízení trestním. K osvobození z trestního řízení Vyžaduje § 61, aby byla daná služebná osoba téže příslušnosti jako vyslanec, a neosvobozuje tedy z řízení trestního československé státní příslušníky a příslušníky států cizích, jakož vůbec neosvobozuje služebnictvo jiných osob diplomatické mise nežli vyslancovo. V tom smyslu analogicky ustanovil i cit. dvorský dekret z r. 1834 ve věcech občanských. Dekret z r. 1839, vydaný „zur näheren Bestimmung“ dekretu z r. 1834, poskytl osobám, které jsou s vyslancem stejné státní příslušnosti nebo příslušnosti států třetích, omezené osvobození z řízení ve věcech občanských; vztáhl pak svoje ustanovení i na služebnictvo úředníků vyslanectví. Tento výklad dekretu z r. 1839 není však nesporný. Podle jednoho názoru byla omezena dekretem z r. 1839 i široká exemce, poskytnutá dekretem z r. 1834 služebnictvu, jsoucímu s vyslancem téže státní příslušnosti (tak Vesque v. Püttlingen); podle opačného názoru dvorský dekret z r. 1839 osob těchto vůbec se nedotýká (tak Strisower [str. 914] cituje též shodný názor Jettelův a Slatinův). Názor tento zdá se býti správnější již podle textu daného dekretu.
Státní příslušnost má však pravidelně význam i pro požívání diplomatických výsad jinými osobami diplomatické mise, a v prvé řadě pro vyslance samotného. Vzniká tak známá otázka „agent regnicole“, t. j. otázka, zdali diplomatické výsady přísluší d-ému z-i, který jest příslušníkem státu přijímajícího. Jak již zmíněno (str. 377) některé státy vůbec nepřijímají svoje státní
příslušníky za d-é z. u nich pověřené (tak na př. V. Britanie). Jiné státy sice přijímají i svoje vlastní příslušníky jako vyslance cizích států, než tím ani v praksi, ani v teorii není rozřešena otázka, zdali takový d. z. požívá ve své vlasti diplomatických výsad. Proti držení diplomatických výsad lze v tomto případě hlavně uvésti, že odporuje povaze poměru mezi státem a jeho příslušníkem, aby týž byl v různých směrech eximován z působnosti právního řádu svého vlastního státu, a to v zájmu státu cizího; dále že d. z. byl by v tomto případě v důsledku procesní exemce vůbec vyňat z kompetence státních orgánů, a nepodléhal během trvání své mise žádné jurisdikci. Na druhé straně lze však uvésti, že jest nemyslitelné, aby d. z. nepožíval ve státě přijímajícím přiměřené ochrany, kterou tvoří právě diplomatické výsady. Ve smyslu těchto názorů soudí jedna část teorie, že agent regnicole požívá ve státě přijímajícím diplomatických výsad, není-li stanoveno výslovně jinak (tak Ozanam str. 94), kdežto druhá část soudí právě opačně (tak Strisower str. 911). Tato teoreticky stěží řešitelná otázka jest v československém právu řešena výslovně. Podle dvorských dekretů ze dne 10. IV. 1829, sb. z. s. č. 2392, a ze dne 15. III. 1834, sb. z. s. č. 2646, jsou tuzemští vyslanci cizích států osvobozeni v občanských věcech ze soudnictví, jde-li o „die rein aus ihrer diplomatischen Eigenschaft entsprin- genden Ilechtsverhältnisse“, v jiných záležitostech, tedy patrně i soukromých, podléhají bez omezení československým soudům. Platnost těchto dekretů není však nesporná; jest popírána Strisowerem (op. cit. str. 911) vzhledem k tomu, že dekrety ty podle svého textu vztahují se pouze na rakouské příslušníky, kteří byli vyslanci cizích vlád v době jich vydání. Zdá se, že v československé praksi dekrety ty jsou platné. Stran postavení vyslance československé příslušnosti, pověřeného u presidenta československého, v trestním řízení ustanovuje opět § 61 cit. trestního řádu. Paragraf ten stran exemce d-ého z. z trestního soudnictví nerozlišuje mezi vyslancem československé a jiné státní příslušnosti, a proto se Strisowerem (str. 911) třeba patrně osvobození tuzemského vyslance cizího státu z trestní jurisdikce uznati. Jiný zdá se býti názor prakse československé. —
Konečně, diplomatických výsad požívají ještě i leckteré osoby, které nejsou ani d-mi z-i, ani osobami diplomatické mise (cf. na str. 370). Diplomatické výsady jsou Exteritorialita.
odedávna v různém rozsahu přiznávány konsulům (viz o tom v příslušném hesle), dále státním zástupcům v mezinárodních komisích a pod., postrádajícím diplomatického charakteru, nověji jmenovitě úředníkům těchto komisí a mezinárodních orgánů vůbec, též soudcům při soudech mezinárodních. Diplomatické výsady jsou přiznávány v těchto případech smluvně a smluvní akt stanoví podrobněji, kterých výsad dané osoby požívají (bližší údaje o jednotlivých těchto aktech viz u Reye op. cit., též Heykinga a j.). Práce kodifikační komise S. n. projevují potřebu dospěti tu k obecné mezinárodně-právní úpravě (cf. též Institut práva mezinárodního z r. 1924 stran úředníků S. n.).— V československém právu jest vhodno zmíniti se tu o § 4 cit. zák. č. 331/1922 Sb.
B. Výsady jiných osob nežli d-ch z-ů.
I. Hlavy států. Postavení hlav států na cizím území jest analogické postavení d-ch z-ů. V mezinárodním styku jest hlava státu bezprostředním zástupcem státu, a tato jeho funkce vyžaduje podobné ochrany, jaké požívá jeho vyslanec. Historicky působily na exteritoriální postavení hlavy státu výsady d-ch z-ů; výsadní postavení hlav států uplatňováno jest po vzoru d-ch z-ů od XVII. stol. Odůvodňuje-li pak diplomatické výsady též vážnost funkce, tím spíše platí tento důvod stran hlavy, státu. Na druhé straně tato ratio legis imunit hlavy států, analogická důvodu diplomatických výsad, vysvětluje, proč hlava státu nepožívá výsad, zdržuje-li se na území cizího státu incognito, a doporučuje záporně odpověděti na spornou otázku, zdali hlava státu požívá výsadního svého postavení i na území domácího svého státu. Vysvětlovati výsadní postavení hlavy státu fikcí ex-y jest podobně neodůvodněno jako stran d-ch z-ů; i hlavy států zásadně podléhají na cizím území tuzemskému právnímu řádu ve směru materiálním, a platí stran nich zvláštní ustanovení pouze v některých směrech, celkem v týchž, jako stran d-ch z-ů. V prvé řadě jsou tedy hlavy státu nedotknutelné a eximovány z tuzemské jurisdikce trestní. Otázka procesní exemce hlavy státu ve věcech soukromoprávních jest však vzhledem k některým rozsudkům, hlavně francouzským, nověji též italským, spornou. Výsadní postavení přísluší suverénům, též regentům, a podle převažujícího mínění též presidentům republik (nikoliv však presidentovi švýcarskému vzhledem k jeho postavení v Conseil fédéral); nepřísluší exsuverénům,
pretendentům. — Spolu s hlavou státu jsou účastny jejího výsadního postavení osoby průvodu, členové rodiny, služebnictvo, analogicky osobám diplomatické mise. — V československém právu vztahují se k hlavám státu jednak ustanovení obecně ustanovující o osobách exteritoriálních, jednak některá jiná ustanovení, výslovně uvádějící hlavu státu (na př. cit. § 61 tr. ř.) Cf. jednotlivá ustanovení výše sub A.
II. Vojenské síly. Cizí vojenské síly, pozemní nebo vodní, vstupují na území a do vod tuzemského státu za míru s jeho svolením za účelem výkonu funkce, k níž je určil domácí jejich stát. V důsledku tohoto stavu jest tuzemský stát povinen nepřekážeti této veřejné funkci cizího státu na svém území a ponechati cizímu státu rozhodování o ní. V zájmu této neodvislosti vojenských sil požívají pak jejich příslušníci jistých zvláštních výsad, a tak i jejich postavení ovládá zásada ne impediantur (Beling str. 145). Mezi vojenským sborem a jednotlivou vojenskou osobou musí však trvati svazek příslušnosti, a není tedy výsad, když daná osoba opustila „le territoire placé sous la domination immidiate, durable et effective de la force armée“ (rozhodčí výrok v případě casablanském, cit. u Strisowera str. 271/1925). Podobně platí stran posádky válečné lodi.
Příslušníci pozemního vojska požívají na cizím státním území v prvé řadě exemce z tuzemské jurisdikce trestní. Za zmíněné podmínky, že jde o trestní skutek spáchaný v okruhu, okupovaném vojenským sborem, anebo že se v ně delinkvent vrátil, jest trestní jurisdikce ponechána jeho nadřízeným vojenským orgánům. Exemce z jurisdikce civilní jest popírána. Imunní jsou předměty, jichž užívají příslušníci pozemního vojska při svém vojenském postavení, a též nedotknutelnost spojována jest s místním okruhem, zaujatém vojenským sborem. Tím nestává se ovšem toto místo exteritoriální. (Stran postavení československého vojska ve Francii, Italů r. 1918 viz jmenovitě dekret presidenta francouzské republiky ze dne 31. května 1918 a úmluvu Národní rady s vládou italskou ze dne 30. června 1918.)
Podobné jest postavení posádky válečných lodí, dlících pokojně v cizích státních vodách. Jestliže členové posádky dopustí se trestního skutku na souši, bývají sice odevzdáni k potrestání veliteli lodi, Exteritorialita. — Fideikomisy.
ale tuzemské orgány nejsou k tomu povinny; otázka, zdali požívají trestní imunity v případě, meškají-li na souši služebně, jest předmětem sporu. Exemce jejich z jurisdikce civilní jest popírána. Význačným způsobem zasahá v toto postavení lodní posádky nedotknutelnost válečné lodi samotné, která podobně jako nedotknutelnost hotelu vyslancova se projevuje zákazem vstupu na loď tuzemských státních orgánů (jinak však stran celní prohlídky V. Britanie). Nedotknutelnost tato, „věcná exteritorialita“, trvá vedle zákazu podrobiti loď donucovacím opatřením jako exekucí, kterýžto zákaz plyne již z principu ochrany veřejné funkce cizího státu na státním území, určením předmětu k veřejným jeho účelům. I nedotknutelnost válečné lodi nedovoluje však souditi, že válečná loď v cizích státních vodách jest součástí území domácího svého státu, anebo že zásadně válečná loď nepodléhá tuzemskému právnímu řádu. Jen výjimkou z něho přísluší hlavně trestní právomoc nad posádkou válečné lodi orgánům jejího státu. Stran vydání utečence na loď naskytují se podobné otázky jako stran vydání z budovy vyslanecké; připouští se politické utečence nevydávati.
Literatura.
Vedle spisů, uvedených již při hesle Diplomatičtí zástupci, str. 389, pojednávají o ex-ě jmenovitě i soustavné práce o mezinárodním právu soukromém. Zvláště o ex-ě pojednávají anebo z obecných pojednání nově jsou uvedeny spisy: „Annuaire de ľInstitut de droit international", session de Cambridge, 1895; v. Bar: „Theorie und Praxis des internationalen Privatrechts“, 1889, sv. II.; Beling: „Die strafrechtliche Bedeutung der Exterritorialität“, 1896; Féraud-Giraud: „États et Souverains, Personnel diplomatique et consulaire, Corps de troupe, Naviros et Équipages, Personnes civiles devant les Tribunaux étrangers“, 1895, sv. I./II.; v. Frisch: „Der völkerrechtliche Begriff der Exterritorialität“, 1917; Heyking: .„L’exterritorialité“, 2. vyd., 1926; Hill: „Immunités diplomatiques et consulaires et immunités á reconnaître aux personnes investies de fonctions ďintérêt international“ (zpráva pro Institut práva mezinárodního), 1927; Laurent: „Droit civil international“, 1880, sv. III; Loening: „Die Gerichtsbarkeit über fremde Staaten und Souveräne“, 1905; Moore: „International law Digest“, 1906,. sv. IV.; Neumayer: „Internationales Verwaltungsrecht“, 1910—1926, sv. I—III.; Odier: „Des priviléges et immunités des agents diplomatiques en pays de chrétienté“, 1890; Ortolan: „Éléments de droit pénal“, 5. vyd., 1886; Ozanam: „L’immunité civile de juridictión des agents diplomatiques", 1912; Pietri: „Étude critique sur la fiction ďexterritorialité", 1895; Phillimore: „Commentaries upon International law“, 3. vyd., 1882, sv. II.; Politis: „Note au jugement du tribunal de la Seine du 23 mars 1907, Dalloz, Jurisprudence générale", 1907, část 2., str. 281 sq.; van Praag: „Juridiction et droit international public", 1915; Rey: „Les immunités des Fonctionnaires internationaux", 1928; Strisower: heslo „Exterritorialität v Österreichisches Staatswörterbuch, 2. vyd., 1905; týž: „L’Exterritorialité et ses principales Applications, Académie de droit international — Recueil des cours 1923", sv. I., 1925; Strupp: „Beiträge zur Reform und Kodifikation des völkerrechtlichen Immunitätsrechts", 1926; Vercamer: „Des franchises diplomatiques et spécialement de ľexterritorialité", 1891; Zorn: „Das deutsche Gesandtschafts-, Konsular- und Seerecht" v Annalen des deutschen Reiches, 1882 (v textu citován Zornův spis z r. 1920, uvedený v hesle Diplomatičtí zástupci, str. 379). — „Zpráva kodifikační komise Společnosti národů", C. 196., M 70./1927, citována zkráceně Raport.
Vladimír Vochoč.

Citace:

Exteritorialita.. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 585-608.