Místní působnost trestních zákonů.

Dr. Jaroslav Pauk (Brno).
(Dokončení.)
Abychom nabyli přehledu, vraťme se k oněm dvěma východiskům, která nám poskytují dvě, mnou již naznačené odpovědi na otázku proč trestáme. Předpokládáme-li, že stát stíhá zlo jako takové, že tedy trestní právo má za účel chrániti nejen statky právní, ale i hodnoty vyšší »des valeurs immatérielles«, jak praví Donnedieu de Vabres, pak dospějeme nutně k zásadě práva světového. Podíváme-li se však na věc druhými brýlemi, totiž hlediskem utilitarismu, zavrhneme zásadu práva světového, jakožto příliš ideální a tudíž nepraktickou. (Pozn.: Jinak prof. Kallab, který prohlašuje [Ročenka, roč. 1928, str. 87], pokusy uvésti základní principy mezinárodního práva trestního ve vztah s theoriemi trestními za marné. Neboť jednak prý i s hlediska utilitaristického je možno dojíti zásady práva světového [»stát jest k tomu zřízen, aby ideu spravedlnosti uskutečňoval na svém území a u svých poddaných. Účelný boj proti zločinnosti vyžaduje toho, aby i činy cizincem v cizině spáchané mohly býti trestány«], jednak prý z takového poznatku neplyne žádný zisk pro úpravu a výklad mezinárodního práva trestního, neboť »dohoda o kterékoliv konkrétní otázce trestního práva je pravděpodobnější, než dohoda o filosofických důvodech trestání«. Myslím, že utilitarism tak široce a takovým způsobem chápaný se již k nerozeznání téměř podobá názoru, že stát stíhá zlo jako takové [viz výše] — jde zde tedy vlastně v podstatě jen o název.)
Prof. Donnedieu de Vabres v článcích »Le système de la répression universelle«, »Essai sur un système rationnel de la distribution de compétence en droit pénal international« a konečně »La communauté internationale en droit pénal international et les limites, que lui impose le particularisme des États« propaguje horlivě zásadu práva světového a pokouší se vytvořiti na jejím podkladě dokonalý a ucelený systém mezinárodní organisace trestního soudnictví. Systém ten je velmi důmyslný, ale za daných poměrů bohužel neproveditelný (Kallab: Ročenka 1928), což ostatně prof. Donnedieu des Vabres sám připouští. Prof. Donnedieu des Vabres nebuduje ovšem výhradně na zásadě práva světového; svým pojetím internacionalismu realistického přibližuje se značně (Kallab: Ročenka 1928) zásadě ochrany. Myslím však, že stejným právem je možno tvrditi, že Kallab svým širokým a velkorysým pojetím principu ochrany dotýká se téměř zásady práva světového.
Jak tedy vlastně má vypadati jedině správná úprava mezinárodního práva trestního? Ocitáme se před těmito hlavními problémy, které je nutno rozřešiti: jest to především otázka příslušnosti soudní, dále otázka, jakého práva 1, jak hmotného, tak také procesního (důležité v otázce opravných prostředků) soudce použije a konečně otázka, mají-li míti pravoplatné trestní rozsudky nějaký účinek mimo území státu, kde byly vyneseny. K těmto základním připíná se, ke každé samostatně, ještě další otázka vydávání zločinců, a to jak vydání za účelem umožnění trestního stíhání, tak také vydání za účelem umožnění výkonu trestu. Tato otázka ovšem, jakožto problém sám o sobě nebude předmětem následujících úvah.
Za ideální řešení otázky příslušnosti soudní můžeme označiti řešení, jaké podává náš trestní zákon v §§ 39 až 41. Nelze-li zločince vydati ani státu, ve kterém spáchal trestný čin, ani státu, jehož jest příslušníkem (v tom směru slušelo by ještě doplniti ustanovení § 39 tr. z.), zahájí stíhání soud místa, kde byl zločinec dopaden (iudex deprehensionis). Tato zásada uzavírá již v sobě jakousi hierarchii kompetencí, kde na prvém místě stojí příslušnost iudicis delicti commissi, jí podřízena jest příslušnost iudicis domicilii a příslušnost iudicis deprehensionis uznává se subsidiárně, jako jakýsi východ z nouze, aby pachatel v žádném případě nezůstal beztrestný. Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by o účelnosti takovéto úpravy mohl pochybovati. Nejlepším důkazem její správnosti jest, že je uzákoněna téměř ve všech vnitrostátních trestních řádech, pokud upravují otázku přjslušnosti mezi několika trestními soudy vnitrostátními (tak na př. náš trestní řád v §§ 51 až 55, který však důvody příslušnosti svrchu zmíněné doplňuje ještě zásadou příslušnosti »ex connexitate causarum«, což ovšem v mezinárodním právu trestním by bylo nemyslitelno). Ostatně praktická potřeba volala po úpravě příslušnosti soudu místa dopadení již v dobách nejstarších. Tak vidíme, že již Codex Justinianus (kniha III., titul 15. »Ubi de criminibus agi oportet«, konstituce 1.) udílí příslušnost také soudu místa dopadení. Později sice glosátoři interpretují tuto zásadu restriktivně, jakožto pojem iudex domicilii, avšak potřeba intensivnější represse vůči zločineckým tlupám lombardským, kterým maličká státní území jednotlivých severoitalských státečků dovolovala rychlý útěk z jednoho do druhého a zaručovala tudíž beztrestnost, vynutila si opět návrat k původní zásadě, v kodexu Justianově obsažené. Dalším průkopníkem této zásady je Hugo Grotius, ale na dnešní základy postavila ji teprve škola přirozeně-právní, dále Kant a jeho epigoni.
Nyní tedy, když jsme si takto vyřešili otázku příslušnosti soudní, zbývá nám odpověděti, jakého práva soudce použije. Byl-li zločin spáchán v tuzemsku, tu je věc jasná: příslušný je lex fori. Tаk to je též řečeno v našem trestním zákoně v § 37. Avšak Donnedieu des Vabres míní, že v určitých případech (soudí-li náš soudce cizozemce) má se přihlíželi také k zákonům domovského státu pachatelova. Takovými zákony jsou, dle jeho mínění, zákony vymezující konstitutivní prvky zločinu (tak na př. zvláště právo rodinné, pokud odpovídá na př. na otázku, co jest rozuměti příbuzenským poměrem, pokud dle našeho práva je takový poměr mezi obětí a pachatelem okolností přitěžující), dále zákony, které stanoví určité podmínky odpovědnosti (tak zvláště věková hranice trestní odpovědnosti, na kterou zvláště klimatické a raçové poměry mají velký vliv, pohlaví atd.) a konečně zákony, které udávají určité osobní vlastnosti oběti jako náležitosti tvořící ze spáchaného činu čin trestný (důležité zvláště při únosu, obchodu děvčaty, smilstvu na nedospělé).
Nemohu s tímto názorem zcela souhlasiti. Neboť, nehledě k technickým obtížím, které by se vyskytly při takovémto řešení, nemá ono řešení ani dostatečného odůvodnění právnického. Vždyť přece, dopustil-li se někdo na našem státním území trestného činu, porušil tím především a hlavně náš právní řád; je to, abych užil konkrétního příkladu, náš zájem, který byl poškozen tím, že někdo zločinným způsobem zneužil poměru, jejž naše právo prohlašuje za závislostní neb rodinný, na čemž ničeho nemůže změniti okolnost, že právo pachatelovy vlasti takového poměru buď vůbec neuznává, nebo jej jinými náležitostmi podmiňuje. Ostatně k jakým přímo komickým důsledkům by vedlo důsledné provedení svrchu zmíněné zásady, ukáži na tomto příkladě: Pachatel A. dopustí se smilstva na třináctileté příslušnici státu X, který prohlašuje věk dvanácti let za rozhodný pro dospělost. Jiný pachatel B. dopustí se téhož činu na téže dívce, jenže tato, několik dní před tím získala naše státní občanství. A tu bychom musili pachatele B. potrestati podle § 127 tr. zák., kdežto pachatel A. by zůstal beztrestný. Tedy, jak již jsem řekl: pro zločiny, spáchané v tuzemsku kýmkoliv a vůči komukoliv, je příslušný lex fori.
Co se tkne deliktů, spáchaných mimo státní území, tu musíme rozeznávati delikty spáchané tuzemcem a delikty, spáchané cizím státním příslušníkem: O deliktech spáchaných tuzemcem v cizině praví náš trestní zákon v § 36., že mají býti trestány podle našeho trestního zákona. De lege ferenda bych podotknul, že toto ustanovení bylo by vhodno doplnili ještě požadavkem, že čin musí býti trestný i v místě, kde byl spáchán, byt i méně, nebo jen jako pouhý přestupek. Neboť nemohu jaksi dobře trestati někoho za čin, který v místě, kde se stal, nikterak se ne příčí právnímu přesvědčení obyvatelstva, po př. stojí i pod ochranou cizího zákona. Muže se mi namítnouti, že pak by se mohli najíti lidé, kteří by takřka řemeslně provozovali v cizině beztrestně činnost u nás nedovolenou a pak doma klidně se těšili z hmotných výtěžků takové činnosti. Na to odpovídám, že i kdyby se tak dělo, není třeba se nad tím pozastavovati, neboť jednak nebyl tu vlastně porušen náš právní řád, když ona činnost byla jak započata, tak také dokonána mimo naše státní území, jednak závažnější delikty jsou trestné všude a činy, které některý stát může prohlásiti za beztrestné, jsou jistě delikty velmi nepatrné, takže stát nebude zde stíhati již podle zásady »minima non curat praetor«. Ani námitka, že by mohl býti takto ohrožen veřejný pořádek nebo veřejná mravnost (jelikož normy upravující poměry rázu a významu spíše mravního — hlavně právo rodinné — jsou u různých národů značně různé) nezdá se mi opodstatněna. Neboť, založil-li někdo v cizině právní poměr podle našeho práva trestný (na př. mnohoženství), trvá takový poměr, i když dotyčný pachatel se vrátil na naše státní území a může tudíž takový pachatel býti potrestán. Stejně tomu bude při deliktech trvacích (omezování osobní svobody a pod.). Co jsem zde řekl, nevztahuji ovšem na delikty politické, o nichž podrobněji pojednám na jiném místě.
Pokud jde o delikty, spáchané mimo státní území cizím státním příslušníkem, tu se jak zákonodárné systémy, tak také theorie značně různí. Opět bych zde naznačil dvě krajní meze, v nichž se tyto názory pohybují. S jedné strany je to názor, že stát se o takové delikty vůbec nestará (pokud se netýkají jeho zájmů); jeho protikladem na straně druhé je názor, že stát takové činy stíhá tak, jako by se byly staly na jeho území. Prvý názor plyne z hlediska nekompromisní teritoriality. Kodifikován je především ve státech oblasti právních názorů angloamerických. Ovšem není možno uskutečniti jej — právě tak jako onen druhý názor opačný — do posledních důsledků a bez výhrady. A právě různou modifikací těchto dvou principů — na jedné straně s tendencí rozšiřující, s tendencí zmiňující na straně druhé — vzniká nám ona pestrá směsice řešení.
Podle našeho práva (§ 40) má se s cizím zločincem naložiti podle našeho trestního zákona. Má se však přihlížeti též k zákonu místa činu, pokud jest mírnější. (Toto poslední však neplatí, jde-li o obchod děvčaty, nebo o přečin neb zločin podle zákona o podmořských lanech (z 30. března 1888.) De lege ferenda dlužno říci toto: Druhou větu možno schváliti, jen pokud ji interpretujeme v ten smysl, že tedy také čin, který podle cizího zákona vůbec není trestný, nebudeme stíhati. Požadavek, aby soudce přihlížel také k mírnějšímu cizímu zákonu, zdá se mi nemístný. Neboť jednak nelze po soudci žádati, aby dokonale ovládal trestní zákoníky těch nejrůznějších států (zvláště v dnešní době, kdy u nás, jak známo, nemají soudcové času právě nazbyt), jednak má každý stát své zvláštní druhy trestů, které předpokládají speciální úpravu, na př. vězeňství, jednak konečně muže zcela záviseti na subjektivním názoru jednotlivého soudce, který trest vlastně jest mírnější. Podle mého mínění byla by tedy ideální takováto úprava: soudce pouze zjistí, zda čin je v místě, kde byl spáchán, trestný. V kladném případě rozhodne podle práva svého státu. Proti tomu zdánlivě mluví zasada »nulla poena sine lege«, neboť prý nelze uložiti těžší trest, než jakým bylo pohroženo. Nemůže prý rozhodovati o osudu pachatele pouze ta náhoda, kterému soudu padne do rukou. K tomu odpovídám: námitce této jest již dostatečně vyhověno tím, že stanovíme podmínku souhlasné normy jako podmínku stíhání. Trestní zákon přece nepředpokládá, že každý občan má věděti, jak veliký trest je na ten který čin stanoven; zákon pouze předpokládá, že každý ví neb věděti má, že čin je protiprávní a trestný. Myslím, že bychom nenašli na světě člověka, který, nežli se rozhodne spáchati trestný čin, prostuduje napřed trestní zákon. A konečně: tím, že zločinec po spáchaném činu uprchl za hranice, aby unikl trestu, porušil nanovo hrubě veřejný pořádek a je tudíž zcela spravedlivé, když tím podstupuje risiko, že bude eventuelně potrestán přísněji, než by byl potrestán ve státě, kde čin spáchal. Mimo to odpadne nám při tomto řešení jako zbytečná otázka, zda se obviněný může odvolati, když soudce použil nesprávně cizího zákona. (Podle našeho positivního práva (§ 40) o otázce viny rozhoduje soud vždy podle práva našeho; k právu cizímu přihlíží se jen co do výměry výše trestu. Není tedy možna zmatnění stížnost podle § 281 č. 9 a) a b) a č. 10 tr. řádu, nýbrž nejvýše podle § 281 č. 11 tr. ř. a dále odvolání podle § 283 tr. řádu; podobně proti rozsudku soudu porotního nelze uplatňovati důvod zmatečnosti podle § 344 č. 10 a 11 tr. ř., nýbrž pouze odvolání podle § 345 tr. ř., nebo nejvýše zmateční stížnost z důvodu § 344 č. 12 tr. ř.). Že, co se tkne práva procesního, je rozhodující jedině lex fori, jest, myslím, na bíledni.
Pozn.: Pro zajímavost bych uvedl, jak jednotlivé právní řády řeší tuto otázku. Podle italského trestního zákona z r. 1889 je trestný cizinec, který spáchal zločin buď ke škodě státu neb státního příslušníka. Podmínkou jest, že na čin je stanoven trest na svobodě v trvání nejméně jednoho roku, ale trest bude zmírněn o jednu třetinu; místo »ergastolo« nastupuje »reclusione« v trvání 20 let. Stíhá se jen na popud ministra spravedlnosti nebo na soukromou žalobu poškozeného. V jiných případech trestá se cizinec, jen nemá-li vydání místa a je-li na onen čin vypsán trest na svobodě nejméně tří let. Trest se rovněž zmírňuje o třetinu a stíhá se pouze na popud ministra spravedlnosti. Osnova nového italského trestního zákona stanoví sice přibližně tytéž (čl. 9.) podmínky stíhání, ale cizinec se trestá výlučně podle italského trestního zákona (čl. 6. první věta). Norský trestní zákon z r. 1901 stanoví v § 12, odst. 4., že cizinec, spáchavší zločin v cizině bude stíhán, když čin ten je buď těžkým zločinem, nebo je naň vypsán v místě, kde byl spáchán, stejný trest jako v Norsku a jestliže pachatel v Norsku buď bydlí nebo se zdržuje Podle § 13 pak nelze stíhati, není-li čin vůbec trestný v místě, kde byl spáchán, a má se přihlíželi k trestní sazbě místa činu, pokud tato jest mírnější. Podle předrevolučního trestního zákona ruského má býti stíhán cizinec, jen spáchal-li v cizině čin proti právům ruských poddaných neb státu, anebo zavázal-li se ruský stát k takovému stíhání mezinárodní smlouvou. Tu má se však k trestní sazbě cizí, pokud jest mírnější, hleděti jako k okolnosti polehčující.
Naše nová osnova zaujímá stanovisko následující: podle § 6 lit. e) a f) trestáme cizince spáchavšího v cizině (kromě zločinů proti našemu státu) obchod děvčaty, otroky, dále pirátství, padělání cizích mincí neb úvěrních papírů, zločin a přečin práva obecného, neb jiný zlý čin, k jehož stíhání je Č. S. R. vázána mezinárodní smlouvou; ovšem jen když vydání nemá místa. Mimo to však trestáme (lit. f) i pro každý jiný zlý čin, jen když je trestný též dle práva místa, kde byl spáchán; je zde ovšem ještě ta další podmínka, že stíhání musí naříditi ministr spravedlnosti.
A nyní, co se tkne rozsudku a jeho právní moci mimo hranic státu, kde byl vydán. (Thema mé práce sice jest pouze místní působnost tr. zákonů, ale jelikož jednak rozsudek není ničím jiným než normou druhotnou, jednak k vůli úplnosti zmíním se též o této místní působnosti trestních rozsudků.) Jsou to celkem tři body, které spadají v tomto směru v úvahu. 1. Má-li býti cizí rozsudek důvodem exceptionis rei iudicatae?, 2. exekutiva (vykonatelnost) cizích rozsudků a 3. vedlejší následky odsouzení cizozemským trestním soudem.
Ad 1. Okolnost, že o věci již rozhodl cizozemský soud, nebrání zpravidla novému trestnímu stíhání. Ovšem tu se (v případě, že obviněný je odsouzen) buď do trestu započítá trest v cizině již vytrpěný (tak zákon náš v § 36, zákon norský v § 13 in fine) nebo se k trestu již vytrpěnému hledí jako k okolnosti polehčující (tak na příklad předrevoluční zákon ruský; zákon bulharský obsahuje v čl. 3. jen povšechnou zmínku, že se k trestu v cizině již vytrpěnému má přihlížeti). Podle § 7 naší nové osnovy je pak stíhání vůbec vyloučeno, podstoupil-li již vinník v cizině trest. Avšak byl-li vinník v cizině osvobozen, nebo byl-li mu tam trest prominut, muže býti stíhán, nařídí-li tak ministr spravedlnosti. S tímto zněním poslední věty nelze, myslím, úplně souhlasiti. Dle mého náhledu měla by se tato věta vztahovati pouze na naše příslušníky nebo na pachatele, kteří se dopustili zločinu proti našemu státu; jinak bychom musili stíhati, ovšem pouze na popud ministra spravedlnosti, všechny cizince, kteří měli v cizině jakékoliv oplétání s trestním soudem.
Ad 2. Na otázku, mají-li býti vykonávány cizí trestní rozsudky, odpovídají nám téměř všechna positivní práva záporně. Uvádějí se proto dva důvody. Jednak prý by to bylo na újmu neodvislosti státní (tento důvod nutno ovšem bráti s velkou reservou; vždyť tím, že by stát propůjčil, v určitých případech (jak tomu již jest v právu civilním) cizímu rozsudku exekutivu, učinil by jej tím druhotnou normou svého, vnitrostátního právního řádu, jednak prý není to často možno pro naprostou různost trestních systémů různých států (tak by na př. bylo nemožno popraviti někoho ve státě, který trest smrti nezná). Myslím, že pouze tento druhý důvod jest oprávněný. Ovšem v takovém případě měl by dotyčný stát pachatele buď vydati státu, kde byl odsouzen nebo zahájiti sám proti němu trestní řízení. Na druhé straně však prof. Donnedieu des Vabres poněkud přepíná, žádá-li, aby trestní rozsudky cizí byly právě tak vykonávány, jako rozsudky civilní. Neboť mezi rozsudkem civilním a trestním je přece jen jistý rozdíl. Kdežto rozsudek civilní upravuje pouze vzájemné povinnosti sporných stran, »ius facit inter partes«, je trestní rozsudek normou o sociálním opatření, na němž má zájem hlavně ta část lidské společnosti (tedy onen stát), pro niž takové opatření bylo uzákoněno. Ovšem prof. Donnedieu des Vabres má potud pravdu, pokud dovozuje, že ohledně určitých trestních rozsudků nemá vydání smyslu (na př. zní-li na ztrátu majetku, šlechtictví atd.); tomu však myslím bude dostatečně odpomoženo, neuzná-li stát, v případě, že cizí rozsudek dosud nebyl vykonán »exceptionem rei iudicatae« (jak správně ustanovuje naše nová osnova) a zahájí sám nové řízení.
Ad 3. Kdybychom i zde dodržovali přísně zásadu, že cizích rozsudků nemá stát uznávati, dospěli bychom k určitým škodlivým důsledkům. Nejmarkantněji se to objeví, jde-li o t. zv. recidivu. Tak na př. notorický, nenapravitelný zloděj, v cizině již mnohokrát pro krádež trestaný, bude naším soudem posuzován jako dosud zachovalý (!) Ale i pokud jde o jiné vedlejší následky odsouzení, nemůžeme takové stanovisko přijmouti za své (zvláště jde-li o ztrátu práva provozovati živnost, pro zneužití tohoto práva). V tom směru správně si počíná naše osnova, když v § 9 připouští prohlášení ztráty práv občanských na základě cizího rozsudku a v §§ 13, 19, kde připouští, aby cizí rozsudek byl vzat v úvahu, jde-li o odklad nebo podmíněné odsouzení, uzná-li to soud za dobré »s ohledem na povahu spáchaného činu, na povahu a přísnost trestu«. Pokud jde o ztrátu různých práv politických (právo volební, způsobilost býti porotcem atd.), tu tato otázka není nijak akutní. Neboť usadí-li se u nás cizinec, v cizině ke ztrátě některých práv politických odsouzený, nepožívá u nás politických práv tak jako tak; a na druhé straně nemůže našeho příslušníka cizí soud takovým způsobem odsouditi, kdyžtě v cizině žádných politických práv nemá.
***
Řekl jsem na určitém místě, že se ještě zmíním o místní působnosti trestních zákonů, pokud jde o delikty politické. Je to důležité proto, že delikty tyto, pro zvláštní svou povahu vyžadují poněkud jiné úpravy mezinárodního práva trestního, než jakou jsem naznačil. Tu stát smí chrániti (podle práva mezinárodního) pouze své zájmy vlastní a tu přirozeně úprava této otázky bude spočívati výhradně na principu ochrany. Ovšem někdy je velmi nesnadno určiti mez mezi delikty sprostými a politickými a proto myslím, že by se zde mělo mluviti spíše o zločinech proti bezpečnosti státu. A tu, myslím, jde naše nová osnova příliš daleko, když v § 6 lit. e) trestá padělání cizích úvěrních papírů a mincí, cizincem v cizině spáchané. Zde přece má poškozený stát největší zájem na potrestání a jemu by tudíž měl vinník býti vydán.
Avšak zásadu ochrany v úplné její ryzosti můžeme uznati jen při deliktech proti státu. Odstrašujícím příkladem může nám v tomto směru býti fašistický zákon italský, který spočívá výlučně na této zásadě. Podle něj bude se v Italii těšiti úplné beztrestnosti na př. obchodník děvčaty — cizinec, jen když se žádná italská státní občanka nestala jeho obětí (!) [čl. 6 lit. f]. Nejhnusnější zločiny staly by se beztrestnými, pokud jimi nebyl přímo zasažen zájem státu, neb jeho příslušníka, kde pachatel byl dopaden!
Z toho, co jsem právě řekl, vyvozuji tedy toto: Jelikož nemáme dosud jednotné úpravy kompetenční kompetence, jde o to, aby zatím každý stát upravil tuto otázku takovým způsobem, aby žádný zločin nemohl zůstati bez trestu, resp. aby žádný zločinec nemohl se útěkem podstoupení již vyřknutého trestu vyhnouti. Jakým způsobem se tato úprava mezinárodního práva trestního má díti, jsem již naznačil: pokud jde o příslušnost soudu ke stíhání oprávněného, měla by se všude uznati zásada fori deprehensionis jako poslední prostředek, aby zločinec nezůstal bez trestu i když jej stát, mající na jeho potrestání zájem (buď, že na jeho území byl delikt spáchán, nebo že pachatel je jeho příslušníkem a pod.) nepřijal, nebo nelze-li vydání z jiných důvodů uskutečniti. Zákon, jehož soudce použije, bude zpravidla lex fori a to stal-li se čin v tom státě, kde je též souzen, bezpodmínečně s jedinou výjimkou, pokud jde o posuzování příčetnosti pachatelovy (která se posuzuje podle jeho práva), stal-li se jinde, bude stíhání vůbec vázáno na podmínku, že čin je trestný také v místě, kde byl spáchán — s tímto omezením ovšem jen, byl-li v onom státě také dokonán. Neplatí tedy pro delikty trvací a pod.)
Co se týče uznávání cizích trestních rozsudků: Exekutiva zpravidla bude technicky neproveditelna. Proto zavede se v případě, že zločinec v cizině dosud trest neodpykal, nové řízení (opět však jen, je-li vydání nemožné nebo neúčelné). Exceptionem rei iudicatae bude tedy možno namítnouti jen v tom případě, že trest v cizině byl již odpykán. Amnestii nebo jiné prominutí trestu bude lze respektovati jen tehdy, netýká-li se čin, pro nějž byla milost udělena, žádným způsobem zájmů toho státu, kde se jí zločinec dovolává, jinými slovy neměl-li by tento stát sám proti dotyčnému prominutí trestu žádných námitek. Pokud jde o vedlejší následky cizozemských trestních rozsudků, ty bude záhodno vždy uznávati.
Doporučuji tedy jakýsi eklekticism mezi zásadami mezinárodního práva trestního: subsidiárně platnou zásadu práva světového a to jak zásadu fori deprehensionis, tak i legis loci deprehensionis, tuto poslední ovšem vhodně modifikovanou a doplněnou tam, kde by příliš důsledné její uplatňování (nedbání zásady souhlasné normy, chybné posouzení pachatelovy příčetnosti a j.) vedlo k nespravedlnostem. A ačkoli jest tuto úpravu doporučiti všem státům jakožto plně vyhovující a uspokojující provisorium, než bude otázka kompetenční kompetence definitivně, jednotně a pro všechny státy závazně upravena (což je prozatím, jak prof. Donnedieu de Vabres správně podotýká, velmi vzdálený ideál) — přece se domnívám, že i tato budoucí jednotná úprava, má-li státi na pevných základech, bude se musit svrchu zmíněnými směrnicemi říditi, což ostatně také uznává při Společnosti Národů zřízená mezinárodní komise, jež se dotčenými otázkami pilně obírá а k níž lze pohlížeti s největšími nadějemi v tomto směru definitivní úpravy mezinárodního práva trestního.

5) Rozumí se, že jde jen o vlastní normy práva trestního (resp. procesního) ne o normy t. zv. mezinárodního práva trestního. Z těchto posledních nemůže totiž žádný stát použíti jiných než svých vlastních — neboť jinak by se ocitl před různými logicky nerozřešitelnými konflikty, jako je na příklad bludný kruh t. zv. zpětného odkazu (t. j. cizí právní řád, jehož tuzemský soud používá, obsahuje ve svých ustanoveních o mezinárodním právu trestním normu, nařizující použití norem státu prvého).

Citace:

TOGNER, Josef. Za JUDrem Ladislavem Trckem.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 10, s. 322-322.