Právo agenta na provisi, nahlížeti do knih obchodníka, jejž zastupuje.

Právní poměr agenta na provisi oproti vlastníku závodu, jejž zastupuje, v našem obch. zákoně upraven není, a příslušných ustanovení nového obch. zákona pro říši německou (obzvláště § 91.) nelze u nás beze všeho obdobně použíti. Tolik jest však jasno, že agenta na provisi nelze posuzovati dle čl. 49., nýbrž dle čl. 4. a 290. obch. zák. On samostatně základem trvalého poměru smluvního po živnostensku sprostředkuje obchody pro obchodní živnost jiné osoby, aneb je v jejím jméně uzavírá, za kteroužto součinnost nepobírá určitého platu, nýbrž řídí se jeho provise rozsahem, po případě též jakostí obchodů této druhé osobě zjednaných, resp. z obvodu jím zastoupeného pocházejících (t. zv. »okresní agenti«). On participuje tudíž přímo a právně na výtěžku obchodním osoby jiné, dělí se s ní o zisk; provise, byť i příslušela případně nikoliv z faktur zaplacených, nýbrž z čistého fakturního obnosu vůbec, ujednává se přece jen z očekávaného obchodního zisku a může po případě (tvoříc z pravidla 15—20% čistého obnosu fakturního) býti větší než podíl na zisku vlastníka závodu, jenž musí nésti sám celou ostatní režii, zejména pak obchodní ztráty. Není-li tudíž agent na provisi zásadně zřízencem závodu (obchodním pomocníkem), nýbrž samostatným kupcem s podílem na zisku smlouvou upraveným, nemá též jeho poměr k obchodníku, jejž zastupuje, povahy služební, nýbrž povahu společenskou.1 Je-li tomu tak, pak příslušejí jemu jako společníku obchodnímu (čl. 105., 253. obch. z.) veškerá, zákonem zaručená práva, tudíž i právo nahlížeti do obchodních knih.
Již z důvodů slušnosti ho jemu upírati nelze, jelikož — zejména v případech, kde nárok na provisi vztahuje se na jistý obvod territoriální, agent tudíž ani poptávkou u odběratelů jemu vůbec neznámých nároku svého zjistiti nemůže — by agent takový, nemoha nijak kontrolu prováděti, byl vydán libovůli obchodníka, jejž zastupuje. Jest však jedním z nejdůležitějších úkolů veřejného pořádku, tudíž i justice, aby byla nápomocnou k udržení a provádění smluv; jelikož pak smluvní právo agenta na provisi bez možnosti kontroly právní ochrany by postrádalo, tato však jen nahlížením do knih vykonávána býti může, mělo by se toto pokládati již z tohoto všeobecného ethického hlediska za samozřejmé, ač zákon o tom neobsahuje žádných positivních, ovšem ale též žádných negativních ustanovení.
Aby tím obchodníku zneužíváním se strany agenta nemohla vzejíti škoda, tomu dá se snadno předejíti, jelikož zařízení hlavní knihy, jejíž stránky mimo jméno příslušného odběratele udávají též jeho bydliště, beze všech obtíží umožňuje, aby nahlédnutí do knihy agentem obmezeno bylo jen na konta jeho se týkající.
Nárok na nahlédnutí takové dlužno však přiznati agentovi na provisi též z důvodů procesuálních. Nařizuje-li zákon (čl. 37. sl. obch. z., §§ 303. sl. c. ř. s.) výslovně předložení obchodních knih ve sporu, nelze nahlédnouti, proč by nemohlo býti nařízeno též před zahájením sporu, resp. k jeho ušetření. Přísežné stvrzení výtahu z knih dle čl. 17. uv. z. k c. ř. s. nenahradí přece agentu na provisi vlastní přesvědčení se z knih obchodních a nemůže proto ani zdržeti ho od podání žaloby na zaplacení provise, nehledě ani k tomu, že judikatura zachovává se k žalobám na vyjevovací přísahu v případech takových kolísavě a namnoze odmítavě. Ani theorie nepřeje přísaze vyjevovací a dlužno se jí zajisté vyhnouti, je-li po ruce jednodušší a daleko spolehlivější pomůcka nahlédnutím do knih. Jest pak věcí samozřejmou, že lze zakročiti žalobou a provésti řízení o ní zvláště před zavedením řízení ve věci hlavní.
Jelikož dle § 226. c. ř. s. každá žaloba obsahovati musí netoliko určité žádání, nýbrž i okolnosti, o které se nárok žalobcův opírá, úplně musí uvésti, nebylo by agentu na provisi ani možno, bez tohoto předběžného sporu na dovolení nahlédnutí do knih podati žalobu na placení provise ve formě zákonem požadované. Neboť dle citovaného místa zákonného musel by jednotlivé částky, z nichž celistvý nárok jeho se skládá, jednotlivě uvésti, tudíž příslušné odběratele jménem, jakož i s jich kontem závěrečným, což by mu však odepřením nahlédnutí do knih bylo znemožněno. Odepřením nahlédnutí do knih byl by tudíž prostě a fakticky připraven o své právo žalobní a smlouva provisní učiněna by byla illusorní.
K nahlédnutí do knih obchodních jest tudíž agent na provisi netoliko materiálně, nýbrž i procesuálně oprávněn tím okamžikem, jakmile jeho nárok na provisi stane se splatným.
Názoru opačného nelze opříti o ustanovení čl. 40. obch. z. Ten nevztahuje se vůbec na obchodní agenty, a nemůže proto ani v jich neprospěch býti vykládán. Nic pak nenasvědčuje tomu, že by byl chtěl zákonodárce obmeziti právo k nahlédnutí do knih obchodních jen na případy v §u tomto uvedené, tím méně pak nahlédnutí jen v jisté části, resp. folia knih obchodních, jak toho vyžaduje zájem agentů na provisi. Z §u toho dalo by se dovozovati pouze odepření práva agentů na nahlédnutí do celých knih, což by ovšem pro nedostatek věcného zájmu státi se musilo, i kdyby ustanovení čl. 40. nebylo. Zájem spoludědice a pod. vztahuje se na veškeren obsah knih obchodních, zájem agenta obmezuje se však na konta, z nichž mu přísluší provise. Avšak v tomto obmezeném rozsahu jest právní zájem agenta na znalosti knih motivován právě tak, jako u společníka tichého. K uznání toho není třeba extensivního výkladu čl. 40., nýbrž toliko správného pojímání instituce agentů na provisi. Rovněž pak z toho, že čl. ten stanoví vydání obchodních knih soudu, nelze a cont. dovozovati vyloučenost povinnosti ku sdělení knih mimosoudnímu.
Ani tím nelze konečně nárok agentův odbýti, že jeví se předčasným, jelikož nelze přec a priori za to míti, že výkaz provise, který obchodník agentu sestavil, se stavem knih se nesrovnává, že nějaké obchody, z nichž agentu provise přísluší, zatajuje a tudíž potřeba se jeví, aby výtah tento srovnáním s knihami přezkoumán byl. Právo na autopsii obch. knih neplyne z nedůvěry, nýbrž jest prostě požadavkem a důsledkem pořádku. Knihy ty jsou v případech takových věcí společnou a řádný obchodník má považovati to naopak za povinnost agenta, aby si svůj účet provisí z obchodních knih sestavil sám, aneb aspoň si jej dle knih přezkoumal. Vždyť omylem může ukřivděno býti právě tak snadno obchodníku, jako agentu.
Boubela.

Tak v rozh. nejv. soudu ze dne 24. října 1900, č. 10 472 off. n. ř. č. 341, z 14. září 1898, č. 9497 Adler-Clemens sv. 11. č. 2032. V rozh. ze dne 22. června 1910 Rv III. 254/10/1 zcela správně se dí: „Ujednání provise za sprostředkování koupě jest druhem smlouvy společenské ve směru tom, že sprostředkovatel vynakládá svou námahu ke zjednání koupě a kupitel poskytuje peníze k uskutečnění jejímu. Agentu zaručená provise jeví se dle toho, jakožto částka onoho majetkoprávního zájmu, kterýž vzchází obchodníku z koupí agentem buď přímo buď nepřímo sprostředkovaných. Dlužno proto, posuzujeme-li právní poměr obou, vycházeti z názoru, že agent na provisi není obchodním pomocníkem obchodníka, nýbrž samostatným kupcem s podílem na zisku smlouvou ujednaným; není to tudíž poměr služební, nýbrž společenský, dle čehož přísluší agentu též právo k nahlédnutí do knih všem společníkům zákonně (čl. 105., 253. obch. z.) poskytnuté."

Citace:

Poznámku výpovědi pohledávky hypotekární, žaloby hypotekární a žaloby na výmaz (§§ 59. a 61. kn. z.) dlužno čítati k prozatimním opatřením a proto.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 7, s. 363-363.