Exekuce ku vydobytí nároku na jisté opomenutí (§355. ř. ex.) je nepřípustná, nebyl-li nárok exekuční porušen i po právní moci rozsudku. — Žaloba, kterou se odporuje exekuci proti zásadě této povolené není žalobou opposiční ve smyslu § 35, nýbrž žalobou po rozumu § 36 č. 1 ř. ex.
V rozepři, kterou zahájila obec N. proti místní tělocvičné jednotě »Sokol«, byl vynesen rozsudek, kterým uznáno právem, že žalovaná jednota jest povinna uznati, že jí nepřísluší právo užívati určité budovy v N., upravené jako tělocvična, že jest dále povinna zdržeti se každého dalšího užívání této budovy, jakož i všech místností v ní a nahraditi obci soudní náklady. Rozsudek tento nabyl dne 9. května 1910 moci práva.
Již dva dny před tím dal Sokol z budovy té odstraniti všecko svoje nářadí a dne 9. května odevzdal klíče od ní obecnímu strážníku. Soudní útraty složil dne 10. května k soudu, jelikož je 9. května nabízel marně nejen starostovi obce, nýbrž i důchodnímu úřadu. Vzdor tomu podala však obec dne 11. května 1910 k soudu exekuční žádost, aby jí byla povolena proti Sokolu k vydobytí jejího vykonatelného nároku na zdržení se každého užívání zmíněné již budovy a pohledávky na útratách exekuce jednak dle § 355. ř. e., jednak zabavením svršků. Exekuce tyto byly také povoleny a výkon jejich nařízen. — 299
Dne 20. května 1910 učinila obec podání k soudu exekučnímu, v němž od vymáhání útrat odstupuje, žádajíc, aby exekuce byla v tomto směru zrušena a omezena ve smyslu § 355. ř. ex. na vydobytí vykonatelného nároku na zdržení se pro budoucnost každého užívání budovy. I žádosti této bylo vyhověno.
Poněvadž se »Sokol« postavil na stanovisko, že povinnosti v rozsudku mu uložené plnou měrou dostál a příčinu k exekuci nezavdal, žaloval na obec N., aby uznáno bylo právem, že exekuce proti němu povolená jest nepřípustná.
Proti žalobě této namítala žalovaná obec, že i když žalující Sokol budovu včas vyklidil a klíče od ní odevzdal, se tím na existenci jejího vykonatelného nároku na zdržení se dalšího užívání budovy pro budoucnost pranic nezměnilo, že nárok ten tím nezanikl. Žádost exekuční byla prý proto podána, aby se žalovaná mohla brániti proti každému eventuelnímu porušení nároku svého v budoucnosti ihned návrhem na uvalení pokuty neb vazby. Faktum, že Sokol závazek, který mu uložen byl rozsudkem, až posud plní, nevylučuje prý povolení exekuce, nýbrž nepřipouští toliko, aby se ponžilo proti dlužníkovi donucovacích prostředků §u 355. odst. 1. ř. ex. Jak z doslovu §u 355. odst. 1. ř. ex., tak i z výkladu c. k. ministerstva spravedlnosti ku předpisu tomuto (»erst wegen des der Exekutionsbewilligung nachfolgenden Zuwiderhandelns«) jest prý patrno, že exekuci ku vydobytí nároku na nějaké opomenutí nutno povoliti bez ohledu na to, byl-li nárok exekučnj porušen ještě i po uvalení pokut resp. vazby, neboť dle intencí zákona se nemá ani toto první porušení státi beztrestně, i před tímto má dlužník býti varován již tresty v §u 355. naznačenými.
První soud žalobě vyhověl a praví ve svých
důvodech:
Účelem každé exekuce jest, donutiti povinného k tomu, k čemu je právoplatně zavázán, co však neplní. Každá exekuce předpokládá proto, aby dlužník odporoval tomu, k čemu byl právoplatně odsouzen. V ohledu tom nestanoví výjimky ani § 355. ř. ex.; i tento předpokládá, že dlužník odporuje, že jedná proti povinnosti rozsudkem mu uložené, a účelem pokut jest, aby byl odpor další překonán.
Poněvadž obec N. v návrhu exekučním tvrdila, že Sokol rozsudkové povinnosti nevyhověl, byl předpoklad pro povolení exekuce dán a bylo návrhu vyhověno. Od výslechu stran ve smyslu § 358. ř. ex. bylo při tom upuštěno, poněvadž byl s návrhem na exekuci po rozumu §u 355. ř. ex. spojen také návrh na exekuci mobilární, usnesení, exekuci tuto povolující, se doručuje ale při výkonu zároveň se — 300 —
stejnopisem celé exekuční žádosti, a případný průtah ve vyřízení by byl mohl vyvolati nebezpečí pro účinnost exekuce.
Jelikož je však nyní dokázáno, že tvrzení obce N., na základě jehož byla exekuce povolena, se na pravdě nezakládalo, an Sokol místnosti, o něž tu běží, vyklidil, jich užívání se zdržel a náklady sporu zapravil, byl nárok žadatelčin do minulosti vyčerpán, a stal by se opět aktuelním jenom tehdy, kdyby Sokol jednak v budoucnosti proti rozsudku. Že by však byl tento po vyklizení místností a odevzdání klíčů jednal proti rozsudku, nebylo vůbec ani tvrzeno. Exekuce tudíž oprávněna nebyla, a nároku žalobnímu dle § 35. ex. ř. bylo proto vyhověno.
Soud odvolací nevyhověl odvolání žalované obce z těchto
důvodů:
Vývody odvolání, že nárok žalované obce určený v exekučním titulu jest nerozlučně spojen s vlastnickým jejím právem k sporné budově a tudíž i do budoucna účinným a nezávislým na vyklizení budovy žalobcem, nemají té síly, by otřásly zjištěnými skutečnostmi rozsudku v odpor vzatého.
Obsah a objem nároku, který byl žalované rozsudkem původním přiřčen, jest z vývodů žaloby tvořící podklad rozsudku tohoto jasně patrným. Poněvadž se žalovaný tehdy Sokol nechtěl vzdáti práva k používání budovy na tělocvičnu upravené, poskytnutého mu obcí jen na odvolání, ani když obec svolení své odvolala, bylo rozsudkem tehdejším vysloveno, že mu žádné užívací právo nepřísluší,, a že se má zdržeti pod exekucí jakéhokoliv dalšího užívání tělocvičny.
Kdyby byl žalující Sokol užíval tělocvičny na základě smlouvy nájemní, a kdyby nebyl po výpovědi smluvní tělocvičnu vyklidil a předal, byla by prosba žalobní měla zajisté za předmět positivní jednání Sokola, totiž vyklizení a odevzdání. Žalující jednota byla však prekaristkou; mohly tedy prosba žalobní a výrok rozsudku čeliti jen k tomu, aby žalobkyně zanechala či opomenula užívacích činů, které si osobovala. Nárok žalované z rozsudku započal tudíž tím okamžikem, když byla žalující jednota proti výroku rozsudku pokračovala v dalším užívání tělocvičny, a končil vyklizením nářadí a odevzdáním klíčů žalované obci. Od tohoto okamžiku nemohl již nárok žalované z rozsudku býti více žalobkyní rušen a tedy zanikl. Mylně tvrdí tudíž odvolatelka, že proti exekučnímu titulu mohly jako námitky dle § 35. ř. ex. býti uplatňovány jen okolnosti, že vlastnické právo žalované ku zmíněné budově zaniklo, aneb že bylo žalobkyni poskytnuto na dále užívací právo k této budově. — 301—
Totéž platí o tvrzení žalované, že vzhledem k povaze a časové neobmezenosti nároku rozsudkem zjištěného nemělo býti zkoumáno v čas podání exekučního návrhu, porušila-li žalobkyně nárok žalované. Tohoto stanoviska žalovaná dříve nezastávala. Ve svém exekučním návrhu uvádí spíše jako důvod pro povolení exekuce, že si žalobkyně osobuje proti exekučnímu titulu užívací úkony na tělocvičně.
Ani další odvolatelčina námitka, že se totiž usnesení exekuci povolující s předpisem § 358. ř. ex. nesrovnává, ježto nebyl dlužník dříve slyšen, nemá však žádné opory ani ve slovném znění, ani v duchu zmíněného místa zákona. § 358. ř. ex. nenařizuje výslechu imperativně, nýbrž jenom pro případ, není-li nebezpečí v prodlení. Soud procesní uvedl zcela případně, proč bylo upuštěno od výslechu žalobkyně, a k důvodům jeho třeba jenom dodati, že žalovaná označila sama návrh svůj za pilný, žádajíc za neprodlené předsevzetí exekuce k vydobytí její pohledávky na útratách.
Právem zjistil tedy procesní soud prvé stolice, že exekuční titul, který byl v době svého vydání úplně správný, neodpovídá nyní již oněm podmínkám, resp. předpokladům, za kterých byl vydán, a že tedy nárok žalované určený rozsudkem vydaným v rozepři předchozí po právu více nepozůstává.
Sluší tedy probrati jen ještě otázku, nemohla-li žalobkyně, jak to žalovaná v odvolání tvrdí, docíliti téhož výsledku, jehož dosáhla opposiční žalobou, stejně účinně a laciněji cestou stížnosti do usnesení exekuci povolujícího, a sluší-li proto pokládat náklady procesem tímto vyvolané za nutné ku sledování práva. Dle § 35. odst. 2. ř. ex. jest dlužníku ponecháno na vůli, aby si volil ku vydobytí svého práva onen opravný prostředek, který pokládá v daném případě za způsobilejší k uplatňování toho práva. Usnesení exekuci povolující bylo, jak již dolíčeno, vydáno v úplném souhlasu s předpisy zákona. Stížnost do něho nemohla tudíž slibovati úspěchu, když žalovaná v žádosti své tvrdila, že povinná jednota své povinnosti z rozsudku nedostála. Nelze tudíž žalobkyni vytýkati, že se dala do sporu a stejně nelze z okolnosti této dovozovati důsledků pro otázku utrať, to tím méně, ano se nesmí přehlížeti, že žalovaná podala svůj návrh exekuční v době, kdy musila věděti, že nárok její zanikl nadobro tím, že žalobkyně závazek jí uložený splnila. Vyvolala tedy žalovaná oposiční žalobu jenom svým chováním.
Nejvyšší dvůr soudní nevyhověl dovolání žalované
obce a praví ve svých důvodech:
I když nelze v částech podstatných přisvědčiti k právnímu názoru soudů nižších, je přece výrok prosbě žalobní plnou měrou hovící v zákonu i stavu věci opodstatněn. —302 —
Nárok nyní žalované obce na ochranu právní uznaný v rozsudku svého času proti »Sokolu« vyneseném není, jak to dovozuje správně dovolání, vskutku ničím jiným než právem příslušícím vedle § 354. vš. z. o. ze zákona každému vlastníku věci, nakládati s podstatou a s užitky této libovolně a vylučovati z toho kohokoliv jiného. Nárok tento stojí a padá s právem vlastnickým a kdokoliv tvrdí, že je právo toto v jeho prospěch omezeno, musil by omezení toto, pak-li se mu odporuje, dokázati. Žalující tělocvičné jednotě se důkaz takovýto nezdařil, a jelikož si osobovala přes to právo, používati sporné budovy žalované obci patřící, bylo rozsudkem dotyčným uznáno, že jí takovéto právo užívací nepřísluší, že jest povinna to uznati a zdržeti se pod exekucí každého dalšího užívání tělocvičny, jakož i všech místností v ní. Přes to, že se jednalo o používání toliko prekaristické, byla by prosba žalobní mohla beze všeho také žádati, aby předmět používaný byl vyklizen a odevzdán. Obec spokojila se však s tím, že rozsudkem vzdán zákaz používání dalšího, což má v zápětí, že exekuci po rozumu § 349. ř. ex. věsti nelze.
Poněvadž tu tedy jde o soudní ochranu s vlastnickým právem žalované obce ku tělocvičně spojeného nároku na vyloučení »Sokola« z používání tělocvičny, je nesprávným náhled soudu odvolacího, že by byl rozsudkový nárok žalované vznikl teprve v tom okamžiku, kdyby byl »Sokol« pokračoval v odporu se zápovědí rozsudku v používání tělocvičny, a že zanikl vyklizením budovy. Nesprávno je také, jak to učinil soud procesní, rozštěpovati rozsudkový nárok obce ve dva nároky a tvrditi, že jeden z nich, který tu byl pro praeterito, zanikl, a druhý, který platí pro budoucnost, že není aktuelním. O rozsudkovém nároku vztahujícím se k minulosti nelze v pravdě vůbec mluviti, jelikož nebylo v prosbě žalobní žádáno o to, aby byla tělocvična vyklizena a odevzdána. Předmětem nároku toho jest pouze úprava otázky, jak si má »Sokol« počínati vůči tělocvičně v budoucnosti, a nelze proto míti za to, že nárok tento zanikl tím, že dříve než se rozsudek stal vykonatelným, byla budova vyklizena a klíče odevzdány.
Tím není však po stránce věcně pro obec praničeho získáno. Lzeť pokládati žalobu, o niž tu běží, posoudí-li se skutečnosti v žalobě té uvedené a žalovanou vesměs doznané v ohledu právním správně, jen za žalobu po rozumu § 36. ř. ex. (námitky proti povolení exekuce) a sice vedle č. I. — Soudové nižší a i žalobkyně sama podřadila žalobu tu mylně § 35. ř. ex. (žaloba oposiční). V ohledu tomto sluší poznamenati:
Nutnou předchozí podmínkou vedení exekuce jest, aby dlužník jednal proti rozkazu neb zápovědi obsaženým v exekučním titulu. Není-li zde takového jednání, nelze exekuci povoliti. Čelí-li nárok —
rozsudkový k nějakému dlužníkovu plnění, záleží jednání ono v tom,, že neplní, co plniti má. Ve případě tomto není povinností strany k nároku oprávněně, aby dokázala, že obligace judikátem uložená splněna nebyla, nýbrž jest na dlužníku, aby prokázal, že obligaci splnil. (Viz §§ 35. a 44. ř. ex.) Je-li však předmětem rozsudkového nároku opomenutí nějakých činů, pak jest povinností vymáhajícího věřitele, aby tvrdil, a pak-li to je nutno, také dokázal, že dlužník proti zápovědi jednal. Předpisuje-li § 358. ř. ex., aby byl dlužník o návrhu exekučním opírajícím se o § 355. ř. ex. zpravidla dříve slyšen, sleduje to mezi jiným také cíl, aby se objasnilo, jednal-li dlužník vskutku proti zápovědi. Pokud to není nepochybným, není nároku na »výkon« exekučního titulu.
Náhledu tomuto nepříčí se ani doslov § 355. ř. ex., ani výklad, který mu přikládá ministerstvo spravedlnosti. Účelem tohoto předpisu zákona není, zvrátiti nejpodstatnější podmínku kteréhokoliv povolení exekuce, nýbrž jenom odchýliti se od všeobecné normy, dle níž se má exekuce povolená vykonati z povinnosti úřední (§ 16. ř. ex.) potud, že se exekuce povolená ihned nevykoná, nýbrž že se provedede teprve, když bylo znova proti zákazu jednáno, na návrh uložením pokuty nebo vazby. Skutečnost, že bylo jednáno proti zápovědi obsažené v exekučním titulu, tvoří tudíž dle toho, co bylo právě uvedeno, nutnou a samozřejmou podmínku pro vznik nároku »na výkon«. Byla-li tedy exekuce z příčiny jakékoliv povolena právoplatně, aniž by se bylo vyhovělo této podmínce, pak má dlužník volnou cestu žaloby dle § 36. č. 1. (§ 7. odst. 2.) ř. ex.
Ve případě našem dokazují vlastní udání žalované obce, že »Sokol« nejednal, když byl vešel rozsudek v moc práva, proti rozsudkové zápovědi. Byla tedy exekuce povolena neprávem a námitka učiněná žalobou je v zákoně opodstatněna. Otázku, bylo-li straně žalující lze, aby docílila stejného výsledku rekursem, nepřivádí dovolání více na přetřes; stačí proto, odkáže-li se v ohledu tomto k. příslušným důvodům soudu odvolacího.
(Rozh. z 10. ledna 1911 č. j. Rv III. 482/10.)
K. K.