Na základě pouhého neprávoplatného předpisu výdělkové daně nelze ještě poháněti obchodníka k zápisu firmy do obchodního rejstříku; podal-li proti předpisu daně odvolání, sluší vyčkati výsledku odvolání toho.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 30. června 1925 R I 560/25. Krajský soud v Chrudimi Firm 293/25.)
Na oznámení berní správy, že obchodníku dobytkem Bovi předepsána byla daň výdělková v obnosu 800 Kč vyzval rejstříkový soud dotyčného obchodníka, aby podal opověď firmy k zápisu do obchodního rejstříku.
Návrhu téhož, aby rejstříkový soud vzal na vědomí, že proti výměře výdělkové daně podal stížnost a aby proto soud vyčkal v dohánění ku protokolaci až do vyřízení zmíněné stížnosti, nebylo vyhověno, poněvadž ku opovědi firmy není odvislá od právoplatnosti předpisu daně, nýbrž jen od toho, že daň výdělková ve smyslu § 7 uv. zák. k obch. z. ve znění zákona ze 30. června 1921 č. 260 sb. byla předepsána a že poplatník provozuje po živnostensku obchody.
Stížnosti obchodníkově rekursní soud nevyhověl.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, zrušil obě nižší usnesení a uložil rejstříkovému soudu, aby vyčkaje výsledku odvolání podaného stěžovatelem proti předpisu výdělkové daně, o povinnosti jeho k opovědi zápisu firmy do obch. rejstříku znovu rozhodl. Důvody:
Nemůže býti pochybnosti, že by předpis výdělkové daně obnosem 800 Kč ročně zakládal ve smyslu § 7 uvoz. zák. k obch. z. a čl. 19 obch. z. povinnost, aby stěžovatel opověděl svoji firmu k zápisu do obchodního rejstříku. Leč jak zjištěno přípisem berní správy, není platební rozkaz, jímž tato daň rekurentovi předepsána, dosud právoplatným, poněvadž stěžovatel podal proti němu odvolání.
Třeba že tento opravný prostředek neměl ve smyslu § 63 zák. z 25. 10. 1896 č. 220 ř. z. odkládacího účinku, takže stěžovatel musí zatím předepsanou daň platiti, nelze placení to pokládati za bezpodmínečné, poněvadž není vyloučeno, že v opravném řízení bude stěžovateli daň se zpětnou platností snížena, takže by pak ve skutečnosti platil daň menší. Kdyby pak takto upravená daň klesla pod zákonitou míru, nebyl by rekurent k protokolaci firmy své povinen a to ani v době, kdy platil neprávem daň vyšší, jejíž přeplatky musí mu býti vráceny.
Jen tak je rozuměti předpisu cit. zákona, že pro protokolaci je rozhodnou výše výdělkové daně, kterou obchodník platí t. j. platiti je povinen, neboť zda jest ji povinen platiti, bude zřejmo teprve po právoplatném vyřízení odvolání podaného proti platebnímu rozkazu. Dokud se tak nestane, není vůbec spolehlivého základu k posouzení nutnosti protokolace.
Kdyby měl postačiti a býti jedině rozhodným již předpis daně, právní moci nenabyvší, vedlo by to k nemožným důsledkům. Obchodník byl by protokolován, ale pak by byla po případě v cestě rekursu daň snížena po míru nutnou k protokolaci k výmazu firmy z obchodního rejstříku by však se zřetelem k ustanovení § 9 uvoz. z. k obch. z. již nemohlo dojíti. Byla by tedy hned od původu zapsána do obchodního rejstříku firma kupce, jehož podnik nemá rozsahu zápis ten podmiňujícího, což by se příčilo zásadě, že jen kupec plného práva může užívati firmy (§ 7 uvoz. zák. k obch. zákonu, čl. 15 obch. z.), jež musí býti zapsána v obchodní rejstřík (čl. 19 obch. z.), čili nesprávným předpisem výdělkové daně zakládala by se práva a ukládaly povinnosti kupce plného práva i obchodníkům nemajícím této povahy. Toho zákon ještě nezamýšlel. Usnesení rekursního soudu jest ve zřejmém odporu se zákonem a bylo proto rozhodnouti, jak se stalo.
—er.

Citace:

Na základě pouhého neprávoplatného předpisu. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 6., s. 55-55.