NPD documents search: Všehrd, 7 (1926)

Zprávy

Senát. O osudu senátu jest tedy rozhodnuto — bude rozpuštěn současně s poslaneckou sněmovnou. Uvažujeme-li o tom to faktu, naskitá se nám několik otázek. Předně ovšem: jest předčasné rozpuštění senátu ve shodě s ústavou? Odpověď na to jest snadná: Jest, neboť § 31, odst. 1, stanoví zcela přesně, že president republiky má právo rozpouštěti sněmovny. Tážeme-li se však, zda to odpovídá i tendenci ústavy, není odpověď již tak snadná. Obě sněmovny mají složení v podstatě stejné, takže nejvýznačnějším rozdílem jest vlastně, že podle ústavy volební období senátu jest osmileté, poslanecké sněmovny však šestileté. Ústava na to tedy pomýšlela, že volby do senátu budou jindy než do poslanecké sněmovny, takže bude moci nastati šestileté. Ústava na to tedy pomýšlela, že volby do senátu budou dílné složení. Tomu však má být i nyní zabráněno. Ústava, umožňujíc rozpuštění senátu, chtěla zajisté poskytnouti presidentu republiky, resp. vládě prostředek, aby rázem odstraněn byl konflikt vzniklý bud mezi oběma sněmovnami, nebo mezi senátem a vládou. Nic takového se však nyní nestalo. Posuzujeme-li klidně to, co se nyní v Národním shromáždění děje, a srovnáme to s poměry v jiných státech s delší parlamentární historií, dojdeme prostě k tomu důsledku, že nestalo se nyní celkem nic vážného, nýbrž že poslanecká sněmovna trpí nemoci, která stihá každý zákonodárný sbor ke konci volebního období a která se nazývá předvolební nervosa. Nemoc ta provázena jest vždy těmi zjevy, které se nyní objevuji i u nás: Vše posuzuje se z hlediska nastávajících voleb, řízení parlamentních prací vymyká se znenáhla z rukou vlády, je-li vláda složena z několika stran, objevují se tendence odstředivé, protože každá strana chce si opatřiti působivé volební heslo. Je-li to pochopitelné v poslanecké sněmovně, není tomu tak u senátu, a dojde-li nyní i k rozpuštění senátu, pak jest to jen přirozeném důsledkem naší parlamentární praxe, za které byl senát pokládán za pouhou dependenci poslanecké sněmovny, a od něhož se očekávalo, že bude prostě schvalovali to, na čem poslanecká sněmovna se usnesla, čemuž též senát až na nečetné a nepříliš významné výjimky dostál. — Nyní dostává tedy senát odměnu za svou slabost, za to, že mnohdy, ač si byl vědom, že usnesení poslanecké sněmovny jest nesprávné neb neúčelné, přece je schválil a to i tehdy, když z průtahu nehrozilo žádné nebezpečí. Bude rozpuštěn, aby na příště při odchylném složení od poslanecké sněmovny nevzpružil se snad k intensivnější práci a nechtěl účinněji využiti svých ústavních práv. Čeho tedy při rozpuštění senátu jest litovali, jest to ta okolnost, že není to žádná velká myšlenka, která k tomuto kroku vede, nýbrž pouhá snaha, aby senát nestal se nepříjemným kontrolorem prací poslanecké sněmovny, používaje plně svých práv.

Citace:

Senát. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1926, svazek/ročník 7, s. 29-30.