Popularisace zločinu. V poslední době měli jsme opět několik sensačních případů porotních, tak zejména případ vraha Krásy. O přelíčeních objevily se v předních pražských žurnálech referáty hodné snad novin z periferie, a nikoliv seriosních novin, jež chtějí býti představiteli velkých politických a kulturních skupin. Film líčící obdobným způsobem život zločinců a probírající s takovou odpornou důkladností podrobnosti vražd by byl jistě zakázán, ale páni kriminalističtí žurnalisté to smějí činit beztrestně. Máme u nás § 16. č. 2 zák. na ochranu republiky, jímž se stíhá ten, kdo uveřejní podobiznu někoho, kdo by podnikl vražedný a vůbec tělesný útok na ústavní činitele. Opravdu by neškodilo toto ustanovení rozšířiti i na obrazy jiných zločinců. — Ale nestačí jen portréty zločinců: s velkou oblibou se otiskují obrazy jejich obětí, ještě »teplých« mrtvol, líčí se podrobnosti, vypočtené na podráždění smyslů a fantasie, a předčící nejhrubší krvákovou literauru. Žurnalistika má jistě právo psáti o všech událostech — ale nemá využívati takto pathologických zjevů společenského života a vytloukali kapitál jejich rozmazáváním. Dobrá kriminalistická žurnalistika jistě má své oprávnění, a má i svá práva, může dokonce i značně přispěti vědě i praksi — ale referáty, jaké se psaly o případu Krásově, (nevzpomínejme ani na Hanikovou) zločin spíše popularisují a mohou svésti i k herostratovství, nehledě k tomu, že také hraničí na vrchol nevkusu a hrubosti.
J. B.