Konec našeho prvého voleného parlamentu. Máme-li už ve zvyku — jak je přiřazeno — uvědomiti si a s jistými pietními úvahami doprovázeti každý prvý případ nějaké periodické události v našem mladém životě státním, ať už to jsou prvé volby, prvá demise ministerstva, ražba prvých kovových mincí či co jiného, sluší se též zastaviti nad událostí nedávných dnů, totiž rozpuštěním prvého z voleb vyšlého zákonodárného sboru. Poněkud rušivě hned na prvý pohled působí, ze prvé volené Národní shromáždění nekončí smrtí přirozenou, t. j. uplynutím volebního období obou sněmoven, nýbrž rozpuštěním a to bez podstatné a občanstvem pociťované nutnosti. U senátu pak tím utvořen prejudic, který je s to odejmouti mu poslední jeho raison ď etre, t. j. rozdílné volební období od posl. sněmovny. Než kdybychom uvažovali o příčinách toho a vůbec chtěli meritorně posuzovali činnost rozpuštěného parlamentu, byla by to úvaha politická, nehodící se na tomto místě.
Chceme spíše shrnouti ony zkušenosti pro praktickou státovědu«, kterých jsme za vlády odcházejícího parlamentu nabyli. Ujasnil se nám především pojem demokracie, o níž jsme za monarchie nemohli nabyti správné představy: Demokracie není vládou všech ani vládou několika, ale pravidelně vládou několika politiků z povolání. To není pravidlo nikterak překvapující a ve starších demokraciích asi nikterak nové, je to prostý důsledek toho, že politika právě v demokracii není doménou vrstvy nejvyšší a nejbohatší. A přece jsme si toho na počátku našeho státního života nebyli dobře vědomi.
Druhou zkušeností je poznatek, čím se naše demokracie liší od demokracií jiných států. Kdežto jinde mají více nebo alespoň dvě skupiny či garnitury politiků, které se mohou ve vládě střídali tak, že jedna vládne a druhé přihlížejí a kritisují, aby v případě nespokojenosti národa nastoupily na její místo (demokrati — republikáni, konservativci — liberálové — Labour, pravice — karlel atd.), jsme my vlastně odkázáni na jedinou. Pro velikou a to protistátní oposici je nutná vždy koalice všech stran majících vůli positivně pracovali (t. zv. stálotvorných) a jen uvnitř této koalice jsou možné přesuny neb změny, je možné snad i její doplnění novými členy, ale úplné vystřídání jí jinou možné není.
S tím souvisí třetí zkušenost: Není ani tak velikých rozporů a rozdílů mezi příslušníky stran jako počíná býti viditelný rozdíl mezi straníky a prostými občany, t. j. mezi občany hlásícími se veřejně k některé z vládních politických stran a stojících pod jejich ochranou a občany politicky neorganisovanými. To je ovšem také skoro prostý důsledek skutečnosti, kterou bylo nutno předvídali hned po uzákonění poměrného volení: není politické moci než ve stranách.