Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového byly nákladem ministerstva spravedlnosti vytištěny a o velikonočních svátcích rozeslány. Reforma trestního práva jest heslem většiny států evropských, zejména států utvořených po světové válce. Osnovy trestních zákonů vzniklé z tohoto podnětu jsou výsledkem práce desetiletí a výrazem změněných názorů na trestní právo. Kdežto platné trestní zákoníky snaží se především ostře narýsovati hranici trestního bezpráví, aby byla vyloučena libovůle státních orgánů, trest pak hledí přizpůsobiti tíži trestného činu, uplatňuje se v novějších zákonodárných pracech spíše snaha upraviti právní následek trestného činu podle povahy (nebezpečnosti) pachatelovy. Proti ochraně svobody individua před libovůlí státních orgánů vystupuje do popředí požadavek, aby trestním právem byla proti zločinům proti zločincům především chráněna společnost. Platné trestní zákony budujíce na fikci stejnosti lidí i zločinců činí způsob i trvání trstu odvislým toliko od tíže trestného činu: poněvadž se předpokládá stejnost všech zločinců, odlišuje je toliko trestný čin. Naproti tomu dlouholeté zkušenost prokázala, že mezi osobami, které porušují statky chráněné trestní sankci, dlužno rozeznávati dvě skupiny: jedni dopouštějí se trestnéhu činu pod tlakem sil, jimž by průměrný člověk v podobné situaci ztěží odolal (zločinci chvilkoví), druzí porušují trestní zákon z trvalého sklonu (zločinci trvalí). Stejný způsob trestu pro obě skupiny, úměrný tíži činu, má značné nedostatky: zločinci chvilkoví jsou stykem s trvalými vydáni nebezpečí mravní nákazy, kdyžto u zločinců trvalých trest zpravidla je bezúčinný: uvykli pobytu v trestnici a nejsou proto odstrašováni, nemohou býti trestem napraveni, často již proto, že trvá příliš krátce: ale ani eliminační funkce trestu se neuplatňuje dostatečně, pokud trvání trstu není úměrno nebezpečnosti zločince. Žádá proto teorie, aby způsoby trestu byly přizpůsobeny povaze zločinců a upraveny tak, aby odstrašovaly zločince chvilkové, zločince trvalé pak buďto napravovaly pokud jsou schopni nápravy trestem nebo není-li tomu tak, aby je vylučovaly ze společnosti, podle potřeby i na doživotí. Československá osnova není poslední v řadě novodobých návrhů zákonodárných, pokud uplatňují tyto zásady. Vyloučivši trestné činy méně závažné do zvláštního zákona přestupkového (o 67 §ech) třídí ostatní trestné činy na zločiny a přečiny. Zločiny se trestají žalářem, přečiny vězením. Způsob trestu není však ve většině případů určen již zákonem samým, ale soudce má možnost výběru mezi testem žaláře a vězení. Tu pak stanoví § 14 odst. 3, že »trestný čin, na který je stanoven výběrmo žalář a jiný trest, trestá se jako zločin žalářem, byl-li spáchán z nízkého smýšlení. Z nízkého smýšlení je čin spáchán zejména, projevuje-li se jim hrubá zištnost, zahálčivost, zlomyslnost, nestoudnost, surovost anebo je-li vinníkovi prostředkem k tomu, aby spáchal nebo se uchránil před trestem za zločin.« Účelem žaláře je zdůrazniti zavržitelnost činu trestance, zároveň pak soustavnou kázní jej napravovati (§ 109). Trest žaláře provází zpravidla ztráta čestných práv občanských. Přečiny se trestají vězením, jehož účelem je především vyloučiti vězně z přímého styku se světem vnějším a pokud toho má zapotřebí, jej polepšiti (§ 115). Tak snaží se osnova provésti odloučení zločinců chvilkových od trvalých přizpůsobujíc různé jejich povaze úpravu trestů a žaláře. Za hlavní překážku účinného boje proti zločinnosti se právem pokládá nedostatek vhodných opatření proti zpětnosti. Osnova neopustivší ve výměře trestu docela základnu danou požadavkem úměrnosti viny a trestu (v obavě, aby se neodcizila přesvědectví lidu), zavádí zvláštní opatření, která nahrazují nebo doplňují tresty zpětných zločinců. Jest to odkázání do přechovatelny, jehož trvání může býti neomezené, pro zpětné zločince obecně nebezpečné pro trvalý sklon k zločinům, hledě na jejich povahu, způsob života, na ráz zločinů a na ostatní okolnosti a odkázání do robotárny, byl-li čin spáchán ze zahálčivosti, z ničemnosti nebo z hrubé zištnosti. Ústav pro choré vězně jest určen pro výkon trestu nebo robotárny na odsouzencích invalidních nebo obecně nebezpečných pro duševní vadu a na zločincích, příčinou jejichž činů bylo pijáctví nebo nezřízená náklonnost k jiným opojným prostředkům a jedům. V ústavu pro choré vězně mají býti přechováváni též obvinění, kteří byli sproštěni obžaloby pro nepříčetnost způsobenou duševní chorobou nebo slabomyslností, jsou-li obecně nebezpeční nebo bylo-li příčinou činu pijáctví. Pobyt v přechovatelně, robotárně a v ústavu pro choré vězně není předem přesně vymezen, zákon určuje jen minimální trvání a pro robotárnu též maximum. Tak uplatňuje osnova princip neurčitého odsouzení, jež připouští i pro obviněné mladší třiceti let odsouzené za zločin, je-li soud toho mínění, že přiměřený trest, který by zločinci uložil podle zákona, by nebyl kratší jednoho roku a ne delší osmi let a že obviněný je polepšitelný. Za těchto podmínek může soud omeziti výrok o trestu na určení nejvyšší a nejnižší hranice v uvedených mezích a vysloviti, že trest bude vykonán v polepšovně dospělých (§ 67). Podmíněné odsouzení a podmínečné propuštění odpovídá celkem platnému právu. Ve zvláštní části (§ 136 -342) zákona o zločinech a přečinech jsou jednotlivé trestné činy seskupeny do 15 hlav; veškeré skutkové podstaty jsou nevé koncipovány, jen ustanovení zákona na ochranu republiky byly převzaty.
-ř.