Několik poznámek o dnešním studiu. V poslední době se na pražské fakultě právnické úžasně rozmohlo studium z t. zv. studijních pomůcek různých soukromých »přípraven«, hlavně dra Schuberta a dra Hrůzy. A nejen to, ale vzrostl počet posluchačů, kteří se dávají v oněch přípravnách přímo ústně »připravovali«. Sám zjev, že se někdo dá ke zkoušce připravili jiným není ještě povážlivý, pokud informátor jen pomáhá a vede ve studiu, poctivém studiu celé látky. Ale hůře je, když ony pomůcky, označené »autory« jako nezcizitelné, jsou jenom výtahy z knih a přednášek universitních profesorů, více nebo méně důkladně sestavené, s větším nebo menším počtem chyb. (O způsobu jakým se sestavují, svědčí na př. toto: Ve Válečném právu mezinárodním prof. Hobzy (vyd. z r. 1923, str. 8) jest tisková chyba v oddílu o represáliích: je uveden r. 1903 pro obsazení Korfu Itálií místo r. 1923; tatáž tisková chyba jest převzata do výtahu Hrůzová, který jest z větší části opsán z Hobzova spisu!) Zde není možné srovnávání s cizími repetitorii (jako jsou repetitoria Fischerova), poněvadž tyto výtahy neslouží jen k opakování, ty jsou přípravou pro doktory práv! Kandidáti musejí je ovšem znáti přímo nazpamět! A na to se dají nachytati bláhoví kolegové, kteří si myslí, že tím ušetří času a pak se přímo vysmívají těm kolegům, kteří studují z »originálů« sice daleko rozsahem větších, ale kteří nememorují nazpamět jako malé děti, co jim páni x y et tutti quanti předloží, a nestráví rozumovým studiem v celku o nic víc času, ba naopak pokud já mohu posouditi, ještě méně. a když nějaký ten detail zapomenou, zbude jim v hlavě rámec z pojmů, který je to hlavní při studiu. Jest to skutečně neuvěřitelné, že se mohou nalézti lidé, kteří za hlavní úkol studia považují dovést rychle vyjmenovati na př. všechny případy, kdy je v trestním řízení třeba svolení obžalovaného, a dívají se velmi pohrdavé na ty, kdo to nevědí, ale snaží se proniknouti hlavními zásadami práva. Tito lidé nepatří na vysokou školu a jest skutečně trapné vědomí, že takoví studenti dosahují akademických hodností a dělají dokonce zkoušky úspěšně! Bohužel, jest mezi námi právníky hodně těch, kteří se nedovedli přenésti přes stanovisko středoškoláka; zdá se jim, že takto mohou lehčeji se naučiti, jest to školou zakázáno, a to je vábí. Ovšem, nelze jenom na ně svalovati všechnu vinu. Co oněm přípravnám nejvíce pomohlo, to byl nedostatek učebnic v některých oborech. Ještě dnes jest to vidět: nejvíce se používá výtahu v předmětech, kde není žádných učebnic nebo jsou dávno rozebrány. Ovšem nelze tím vysvětlovati »studuje-li« se takto v jiných oborech, jako v předmětech historických, kde jsou učebnice na všechno. Tento zjev jest nám skutečně nedůstojným vysokoškolských posluchačů, a měli by proti němu bojovati společně jak profesoři, tak studenti. Tito mohou nejvíce vykonali, protože to mohou dělati neoficielně, osobním přesvědčováním jednotlivců a na nich jest, aby se snažili o zlepšení úrovně posluchačů a absolventů fakulty, tím více, čím více počet nás právníků roste, nemá-li se státi pravdou mínění, jež se stále více rozmáhá, že právníci jsou řemeslníci s paragrafy jako nástroji. Ovšem oni sami to nezmohou a kořen zla nevyvrátí. To bude, anebo alespoň má býti také úkolem reformy právnického studia, při jehož úpravě se musí hleděti nejenom k tomu, jak posluchači mají studovati, nýbrž také. jak studují. J. B.