Dávky za úřední úkony. Ku provedení zákona ze dne 3. dubna 1925 č. 53. Sb. o dávkách za úřední úkony ve věcech správních byly vydány dva dávkové řády: vládní nařízení ze dne 18. června 1925 č. 163 Sb. a ze dne 4. září 1925 č. 185 Sb. Ježto jejich účinnost počíná dnem vyhlášení (22. července a 9. září), počíná od této doby působiti vlastně i zákon, který obsahuje jen předpisy povšechné povahy. Dávkové řády zavádějí jednak sazby všeobecné, jednak sazby zvláštní a to v oboru jednotlivých ministerstev (krom min. zásobování a unifikace) a v oboru Státního statistického úřadu. Dávky jsou oprávněny vybírati státní úřady, ústavy a podniky za úřední úkony ve věcech správních, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod; po splnění určitých podmínek mohou je vybírati také úřady samosprávné (zemské a okresní výbory). Zákon (a ovšem i nařízení) rozeznává dva druhy dávek: dávky stanovené pevnou sazbou a dávky stanovené určitou hranicí (na př. 10—50 Kč). Dávky prvého druhu se zpravidla písemně nevyměřují; musí býti (opět zpravidla) zaplaceny dříve než se skončí příslušný úřední úkon a nepřesahují-li 50 Kč, možno je (tentokráte nikoli »zpravidla«, nýbrž výjimečně) platiti blokovým útržkem; jde-li o větší částku, odevzdá úřad straně šekový vplatní lístek, čtyřdílný, skládající se ze stvrzenky, složenky, z účtovacího lístku a návěští, kteréž pošta zašle zpět úřadu, při dávce nestanovené pevnou sazbou děje se placení vždy vplatním lístkem; dávka tato vždy se vyměřuje písemně, splatna je do 15 dnů po doručení výměru straně a zadržovati vyřízení lze pouze při udělení státního občanství. Výše dávek jest různá dle druhu úkonu, resp. oprávnění, dávka za úřední úkon nesmí však přesahovati 5 000 Kč (při uděleni stát. občanství nejvyšší hranice 50 000 Kč), dávka za uděleni oprávnění neb výhody nesmí přesahovati 20 000 Kč. Kdo by bez zkrácení nutné výživy, potřebné pro sebe a svou rodinu, nemohl dávky zaplatiti, může si vymoci právo chudých; podmínky jsou celkem tytéž jako pro udělení práva chudých ve sporu. Stížnosti do vyměření dávky nebo do nepřiznání práva chudých jest podati do 30 dnů u úřadu, který rozhodl a nemají v historických zemích účinku odkladného. Platnost zákona i dávkových řádů pomíjí koncem roku 1926.
Není pochyby, že tento zákon, jehož se veřejnosti dostalo místo stále ohlašované reformy daňové a snížení veřejnosti břemen, nebyl přijat s jásotem; zvláště některá ustanovení jeho vzbuzují pochyby o své účelnosti. Tak způsob placení dávky zvláštním vplatním lístkem jest proti placení blokovým útržkem těžkopádný a má za následek pro stranu značnou ztrátu času, zejména tam. kde poštovní úřad od úřadu vyměřujícího jest vzdálen a kde (jako na venkově) má každý úřad jinou dobu úřední: úřaduje-li na př. okresní správa, politická 8—12 a 1—4, poštovní úřad 8—12, 2—4 a okresní správní komise 7 1/2—2 h a přijde-li si občan, který chce žádat u okresní správní komise za honební lístek, před 12. hod. na hejtmanství pro zbrojní pas, pak svou záležitost téhož dne nevyřídí.
Rovněž jest obava, že tam, kde nejsou dávky stanoveny pevnou sazbou, budou úřady, jak se již namnoze děje, postupovati dle zásady »in dubio pro errario« a vyměřovati dávku sazbou nejvyšší. Zaplatí-li někdo 50 Kč za vydání zbrojního pasu, 8 Kč za kolek na tento pas, event, ještě 5 Kč za kolek na žádost, pak jest to jistě nepoměrný vedlejší výdaj za zbraň, která sama nestojí třeba ani 10 Kč (boxer).
Důvodem k vydání zákona o dávkách, právě tak jako k vydání zákona o poplatcích, taxách a kolcích (č. 54/1925 Sb.), byla nutnost získati státním financím zdroj příjmů, aby mohly býti zlepšeny platy státních zaměstnanců. První zákon rozšiřuje zásadu, aby každý, kdo od státu nějaký prospěch pro sebe žádá, plnil opět něco ve prospěch celku, i na úkony, které dosud konal stát bez úplaty, druhý zákon pak, tuto zásadu již provádějící, zvyšuje vybírané poplatky úměrně k znehodnocení naší koruny proti koruně předválečné. Naskýtá se však otázka, zda skutečně výnos těchto dávek připadne k dobru státním zaměstnancům, když odium těchto zákonů bylo na ně uvaleno (dosud tomu nic nenasvědčuje), a další otázka, když zvyšují se úměrně k znehodnocení peněz poplatky, což jest jen spravedlivo, proč se tato zásada neprovádí důsledně a nezvýší se také hranice osvobození od těchto poplatků? (hranice osvobození od vkladného podle zákona číslo 89/1862 ř. z. činící 100 zl. = 200 Kč, zůstala nezměněna). Poznámka k terminologii: Zákon v § 6. a 1. řád v § 3 pojednávaje o právu chudých, mluví o »nutné výživě«; jest otázka, zda úmyslně a z jakých důvodů uchýlil se zákonodárce od vžitého již výrazu nuzná (notdürftig) výživa«, kterého užívá § 63. c. ř. s. a § 15. nař. č. 380/15 ř. z.