Ústavní vývoj Švýcarska a současné poměry. Posluchači pražské práv. fakulty měli ve středu 14. dubna příležitost vyslechnouti S. Č. P. »Všehrdem« pořádanou přednášku dra Bovaye, rodilého Švýcara, o státním zřízení jeho vlasti. Švýcarsko je jeden z mála států, který se nemusí opírat ani o určitý národ, ani se nevytvořil kolem určité dynastie. Stát švýcarský se v pravém slova smyslu utvořil z vůle lidu. 1. srpna 1291 vzniká mezi 3 lesními kantony Schwyz, Uri a Unterwalden smlouva věčného spojenectví. Na začátku novověku jest již 13 kantonů. Mají převahu zemědělskou, konservativní a nepřejí dalšímu rozšiřování spolku. Nové připojené kraje mají práva menší a nazývají se spojenecké země. Od 15. stol. přechází vedení švýcarského spolku států na Curych, který se pokládá za »řídící kanton«. Sněm tehdejší nelze přirovnati ke dnešnímu, přednášející jej přirovnává spíše ke Společnosti národů, kde k platnosti usnesení je třeba jednohlasnosti. Sněm však nabyl svými rozsudky velké vážnosti.
Již v této době počíná se vyskytovati fakt, že Švýcaři slouží v cizině jako vojáci, buď jednotlivě, ale většinou hromadně, tvoříce svůj vojenský oddíl pod vlastním velením. Faktum toto je všeobecně odsuzováno a vytýká se mu zejména vzniklé sesurovění mravů, dále závislost švýcarské vlády na cizí vládě, která právě vojsko smlouvou se sněmem švýcarským t. zv. kapitulací si najímala. Ubíralo se tím potřebných pracovniků pro zemědělství. Věci došly tak daleko, že v jedné době bylo v cizích službách až 70.000 Švýcarů. Při vpádu francouzském nebylo doma schopných obhájců. Naproti tomu dlužno přiznati, že lid švýcarský, právě tak jako v jiných horských státech, musil si hledati obživu za hranicemi. Když přestaly pokusy o vpád z ciziny byli vojensky vycvičení Švýcaři nezaměstnáni i proto nelze se diviti, že sněm přijímá nabídky, které se mu od různých vlád dějí. Ze získaných peněz kryly se státní výlohy. Smlouvy při tom uzavírané zabezpečovaly Švýcarsku výhody celní, možnost posílání mládeže na cizí školy atd. To, že Švýcaři poznali cizinu, prospělo i vlastní zemi. Doba reformační, spojená s neúspěšnými vzpourami sedláků, není vyplněna tak krutými událostmi jako jinde. Znamená úpadek politické jednoty, ale má význam kuturní vnitrostátně i mezinárodně. Švýcarsko se stává centrem evropského protestantismu.
Dalekosáhlejší změnu ústavy mimo právní uznání neodvislosti Švýcarska mírem Vestfálským, přinesla teprve revoluce francouzská. Ústava jí zavedená, přinesla sice mnoho dobrého, odstranila patricijský režim, ale neporozumněla povaze švýcarského státu a dle vzoru francouzského zavedla jednotný stát. Federalismus ovšem zase brzy zvítězil a vznikl na místě dřívějšího spolku států, a to státu jednotného, nově stát spolkový. Každý kanton si dává sám ústavu, která musí býti schválena ústřední vládou, a) nepříčí-li se ústavě spolkové, b) zásadám demokratickým a c) je-li přijata od lidu.
Rovnoprávnost němčiny, francouzštiny a italštiny je základní zásadou jazykovou. Školství je věcí jednotlivých kantonů. Stát je úplně laickým. Podpora církví je přenechána kantonům. Zákonodárství švýcarské je svou moderností vzorem pro mnohé jiné. Zbývá zcentralisovati ještě civilní proces a hlavně právo trestní. Národní shromáždění skládá se z Národní rady (Conseil National) a z rady stavovské (Conseil des E'tats). Komory tyto jsou rovnocenné a o návrhu zákona se musí shodnouti. Volí na 3 léta spolkovou radu 7 člennou. Hlavní politické strany jsou: socialisté, demokraté, katolíci, agrárníci a liberální radikálové.
Skutečnými zvláštnostmi švýcarskými jsou referendum a iniciativa. Referendum — hlasování lidu o určitých předlohách — jest a) ústavní (obligatorní) a b) zákonodárné (fakultativní). Počet hlasů pro zavedení referenda ani iniciativy není ve všech kantonech stejný. Iniciativa jest možnost lidu donutiti příslušné činitele hlasováním, aby byl vypracován návrh na zavedení či změnu nějakého zákona. Referendum i iniciativa jsou hojně používány a oceňovány. Dr. Bovay vidí jejich přednost v tom, že zamezují každou revoluci.
ibl.