Několik myšlenek o volební reformě. Ať posuzujeme volební řád do poslanccké sněmovny ze dne 29. února 1920 č. 123 Sb. z. a n. jakkoli, jedno musíme uznati: že provedl zásadu § 8 a 13 ústavní listiny, že totiž volební řády mají spočívati na zásadě všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího a na zásadě poměrného zastoupeni, přímočaře, téměř do posledních možných důsledků, jsa stejně spravedlivý ke všem. Týž pocit ovšem nemůže v nás vzbuditi reforma volebního řádu, provedená zákonem ze dne 15. října 1925, č. 205. Sb. z. a n.
Prvý zákon nepotřebuje namnoze odůvodňování, u druhého ani obšírné odůvodňování a poukazy na cizí zákonodárství nemohou přesvědčiti o správnosti zvolené úpravy. Prvý jest zásadní a důsledný, druhý jest umělý, vzbuzující dojem díla vytvořeného ad hoc za určitým cílem. (Výjimku tvoří ovšem změny, jež byly naprosto nutné, vzhledem k rozdělení Těšínská). Několik příkladů toto stanovisko snad objasní: Volební kraj prvý, pražský byl rozdělen ne snad na dva kraje. nýbrž pouze na dvě části téhož kraje. Důvodová zpráva odůvodňuje to prostě přílišným rozsahem tohoto kraje, že pražský volební kraj jest v poměru k ostatním krajům příliš veliký, o tom poučí jediný pohled na mapu. Při zásadě poměrného zastoupení důsledně provedené nemůže to však býti žádnou závadou. Když byl projednáván zákon župní, bylo poukazováno na nemožný přímo útvar této župy, shodné s volebním krajem, odlučující od Prahy průmyslové obvody bezprostředně s ní na severu a západě sousedící, a přirozeně ku Praze inklinující, připoutávající však k ní zemědělské kraje na hranicích Moravy, které směřují jinam jako ke svému centru. Nyní byla tato nesrovnalost odstraněna, ovšem pouze tam, kde vlastně nepřekážela, totiž ve volebním řádu, avšak způsobem charakteristickým. Byly utvořeny dvě části kraje pražského, které v některém ohledu mají povahu volebních krajů samostatných, v jiném ohledu posuzují se obě části jako jeden kraj. Kdyby se bylo postupovalo logicky, naskytovaly se dvě možnosti; Buď rozděliti pražsky kraj tak, aby byly vytvořeny dva celky, způsobilé býti po př. i samostatnými župami, anebo utvořiti z Prahy samostatný zvláštní kraj, což by bylo odpovídalo jejímu významu jakožto hlavního města a i počtu obyvatelstva v ní usedlého. Ani to, ani ono se nestalo, nýbrž právě naopak Praha sama byla rozdělena mezi obě části. Zde bylo provedeno něco, co bylo našemu volebnímu řádu bohudíky dosud cizí — volební geometrie.
Další změnou vzbuzující pochybnosti, jest nová úprava druhého a třetího skrutinia. Tato úprava souvisí s otázkou quora a s otázkou, co má se státi s hlasy odevzdanými stranám, jež nedosáhly mandátů, jest možno vážně diskutovati o tom, je-li účelno zabrániti úpravou volebního řádu tomu, aby do sněmovny nedostaly se příliš malé strany. Neboť jest obecně uznanou závadou poměrného zastoupení, že podporuje tříštění sil a brání tak utvoření pevné pracovní většiny. Za vhodný prostředek k dosažení tohoto účelu ovšem nemožno pokládati takový, jakým jest rozdělení Prahy mezi obě části pražského volebního kraje, což jest příliš umělé, nepřirozené. Možno-li spřáteliti se s tím, že volební řád zabrání tomu, aby do parlamentu nedostala se strana, která zásadně měla by podle počtu hlasů nárok na i nebo 2 mandáty, sotva možno bezvýhradně přisvědčiti úpravě zvolené u nás volební reformou, jež umožňuje, že i strana která by měla nárok na 5 i více mandátů — podle počtu hlasů a pro kterou hlasovalo třeba několik set tisíc voličů nedostane ani jeden. Dovolává-li se pak důvodová zpráva ústavního výboru poslanecké sněmovny na obranu této úpravy zejména německého volebního řádu, podle něhož jest možno, aby strana, která dostala v celé říši 700 000 hlasů, nedostala ani jeden mandát, může se na to prostě odpovědět slovy Rukopisu: Nechvalno nám v Němcích iskať pravdy. Nová úprava jest velikým ústupkem od důsledné zásady poměrného zastoupení zkreslujíc skutečný poměr sil.
Řeší-li nynější úprava druhého skrutinia nově otázku quora, upravuje třetí skutinium nyní otázku, co má se státi s hlasy, které přišly na zmar — totiž na které nepřipadl žádný mandát. Podle dosavadní úpravy byly tyto hlasy nenahraditelně ztraceny. To mělo za následek, že při volbách v r. 1920 ztratil československý národ jako celek dva mandáty na prospěch Němců. Tomu zabrániti, bylo nejen vhodné, nýbrž přímo nutné, neboť není možno předpokládati, že ti, kteří volili malé strany, jež neměly pevné jistoty, že by dostaly mandát, souhlasili s tím, aby hlasy jich přišly k dobru skupinám jinonárodním. Že jakýkoli předpis, jenž takovému přesunu zabrání, a pokusí se tyto roztříštěné hlasy zachrániti, přijde u nás v prvé řadě k dobru národu československému, jest zcela přirozené, protože, jak zkušenost učí, jest v národě většinovém vždy větší možnost tvoření nových stran, než v národních menšinách, které již svou povahou menšin jsou nuceny k větší koncentraci než národ tvořící ve státě většinu a jej ovládající a tudíž národně-politicky saturovaný. Jestliže tudíž nynější znění § 53 snaží se zachovati roztříštěné hlasy těm národním skupinám, pro které byly odevzdány, po př. hledí uchovati národu československému jeho mandátovou državu, lze to jen schylovati. Jinak jest tomu však, pokud se týče řešení otázky, které straně ony roztříštěné hlasy mají připadnouti. Nynější znění §u 33 způsobilo, že hlasy ty připadnou v podstatě stranám nejsilnějším. To může míti tedy za následek, že strana, která neprorazila s žádným mandátem, dopomůže k mandátům straně, kterou potírala, proti níž byla třeba přímo v život vyvolána. Čili obráceně nejsilnější strany přisvojují si prostě hlasy, jež byly odevzdány výslovně proti nim. To jest důsledek který z hlediska i té nejprimitivnější politické morálky nemůže uspokojovati. Jak nutno souhlasiti se základní zásadou ovládající novou úpravu třetího skrutinia — uchování državy jednotlivých národních skupin, — tak nutno zavrhnout konkrétní úpravu této myšlenky v § 53 a musíme doufati, že tento paragraf neobdržel své znění definitivní. Náprava byla by možná dvojím způsobem: Buď by se připustilo sdružování stran, jako ve volbách do obcí, anebo, což by snad bylo správnější, dovolilo by se, aby každá strana mohla sama při podání kandidátních listin prohlásiti, které jiné straně mají hlasy pro ni odevzdané připadnouti, kdyby sama mandátu nedosáhla. Že by některá strana »odkázala« své hlasy straně jinonárodní, toho není se třeba v našem státu obávati.
Posledním opatřením majícím zameziti vstup malých stran do Národního shromáždění, opatřením povahy spíše preventivní, jest předpis, že strana, která v žádném volebním kraji neobdržela mandátu, musí hraditi celý náklad spojený s rozmnožením svých kandidátních listin. Ani v tomto bodu nemůže důvodová zpráva při objektivním posuzování přesvědčiti o nutnosti takovéhoto opatření, zvláště uváží-li se, že neúspěch některé strany nemusí býti vždy důsledkem její nepatrnosti a bezvýznamnosti, nýbrž nyní i pouze následkem zákonných předpisů bránících vzniku nových stran.
Posléze ještě několik poznámek: Volební řád stanoví sice, kolik mandátů připadá na každý volební kraj, nezaručuje však, že ten který kraj bude míti skutečně v zákoně uvedený počet poslanců neb senátorů, jest totiž nepravděpodobno, že by již v prvém skrutiniu mohly býti obsazeny všechny mandáty, některému kraji přidělené. Mohlo by se tak státi pouhou náhodou. Pro druhé a třetí skrutinium mají pak volební skupiny úplnou volnost, koho z již kandidovaných osob navrhnou pro tato skrutinia. Tím může se státi, že sice zůstane zachován poměr poslanců neb senátorů, připadajících volebním skupinám, že však jednotlivé volební kraje nebudou míti tolik zástupců, kolik jim podle zákona přísluší.
Zákon o složení a pravomoci senátu stanoví v § 10, že v případe rozpuštění senátu, neb uplynutí jeho volebního období, musí býti nové volby vypsány do 60 dnů. Obdobné ustanovení pro poslaneckou sněmovnu hledáme marně jak v ústavní listině, tak i ve volebním řádu. Zásadně bylo by tedy možno, aby mezi rozpuštěním poslanecké sněmovny neb uplynutím jejího volebního období a volbou uplynulo více než 60 dní. Bude nedostatek takového positivního předpisu někdy praktický? Asi sotva, přihlédneme-li k tomu, že nyní byla lhůta mezi rozepsáním volby a dnem volby stanovena na 28 dnů, která sotva bude někdy překročena.
Při reformě volebního řádu učiněn byl další krok na cestě uvádějící politické strany přímo do právního rádu: Podle § 22. volebního řádu v novém znění nezastupuje volební strany před volebním soudem zmocněnec, nýbrž zástupce ústředního výkonného výboru strany. Tento předpis, který patří vlastně do § 12. zákona o volebním soudě, předpokládá tedy, že kandidují pouze skupiny organisované jako politické strany. Což však kdyby prorazila nějaká skupina, která není tak pevně centralisována jako naše politické strany? A kdo určí onoho zástupce, když, jak se to velmi často stává, několik jinak samostatných politických stran podá společnou kandidátku? Shledáváme opět, jak na to již opětovně upozornil prof. Weyr, že takovéto uvádění politických instituci do právního řádu, aniž by právní řád sám tyto instituce upravoval, vyvolává vždy řadu pochybností. Prozatím snad těchto několik letmo nadhozených poznámek k volební reformě postačí. je.