Přípustnost dovolání proti shodným rozsudkům nižších stolic při nízkém punktu.

Ustanovení o přípustnosti dovolání proti shodným rozsudkům nižších stolic obsahuje § 502, odst. 3 c. ř. s. (čl. 1., č. 2 zákona č. 251/1934 Sb. z. a n., prodloužený zákonem č. 314/1936 Sb. z. a n. až do další zákonné úpravy), jenž zní: »Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné dovo lání, nepřevyšuje-li předmět sporu, o němž by měl dovolací soud rozhodnouti, na penězích nebo peněžité hodnotě 7000 Kč, nebo jde-li o výměru výživného ze zákona, leč by odvolací soud v rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu.«
Nejvyšší soud zabýval se výkladem tohoto ustanovení v několika rozhodnutích, z nichž uvádíme:
Vážný č. 16070: Byl-li ve sporu, jehož předmět na penězích nebo peněžité hodnotě nepřevyšuje 7000 Kč, ústně prohlášen potvrzující rozsudek odvolacího soudu a zároveň hodnota sporu stanovena pod 7000 Kč, aniž bylo prohlášeno dovolání za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí, nelze dodatečně vysloviti přípustnost dovolání samostatným usnesením.
Vážný č. 16508: 1. Strany nejsou oprávněny navrhnouti, aby dovolání bylo prohlášeno za přípustné podle § 502, odst. 3 c. ř. s. ve znění čl. 1, č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n., prodlouženého čl. 1. zák. č. 314/1936 Sb. z. a n.
2. Odvolací soud není oprávněn dodatečně prohlásiti dovolání za přípustné dodatečným rozhodnutím, a to ani v podobě »doplňovacího« rozsudku.
1. Na nové rozhodnutí nejvyššího soudu upozorňuje nás Dr. Vilém Haas, advokát v Mor. Ostravě:
Ve sporu pro 2305,80 Kč, v němž krajský soud civilní v Brně jako soud odvolací nevyhověl odvolání strany žalující proti rozsudku první instance, jímž žaloba byla zamítnuta, vyslovil odvolací soud přípustnost dovolání těmito slovy : »Jelikož jde o spornou právní otázku, byla vyslovena přípustnost dovolání.«
Dovolání strany žalující odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 1938, Rv II 38/38 s tímto odůvodněním:
»Odvolací soud sice v napadeném rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek prvního soudu, vyslovil „přípustnost dovolání”, ale neprohlásil ve výroku, ani v důvodech nedolíčil, že se přípustnost dovolání vyslovuje z důvodu, že jde o rozhodnutí zásadního významu, jak to předpisuje čl. 1., č. 2 zákona č. 251/1934 Sb. z. a n., prodlouženého zákonem č. 314/1936 Sb. z. a n.
Odvolací soud nedal ani citací zákonných předpisů najevo, že opírá svůj výrok o toto ustanovení. Pouhá zmínka (v prvopise napadeného rozsudku), že jde „o spornou právní otázku”, nestačí však k opodstatnění přípustnosti dovolání proti shodným rozsudkům nižších stolic ve sporu, jehož hodnota nepřevyšuje Kč 7000—, neboť pojem „sporné otázky” nekryje se s pojmem „zásadního významu rozhodnutí”.
Bylo proto dovolání odmítnouti jako nepřípustné [§§ 502 (3) a 507 c. ř. s.].« K tomu podotýká Dr. Haas, že v předmětném případě šlo o otázku přípustnosti exekuce proti Úrazové pojišťovně dělnické na základě nálezu rozhodčího soudu, proti kterému Úrazová pojišťovna dělnická podala odvolání k vrchnímu pojišťovacímu soudu. Podle § 1, bod 6 zák. č. 173/1934 Sb. z. a n. nemá odvolání nositele pojištění odkladného účinku, podle § 1, bod 19 ex. ř. jest však jen pravoplatný nález rozhodčího soudu Úrazové pojišť. dělnické exekučním titulem. Není tedy nejmenší pochybnosti, že jde o otázku zásadního významu a že odvolací soud z toho důvodu vyslovil přípustnost dovolání a pouze nedopatřením v enunciátu rozsudku uvedl, že jde »o spornou právní otázku« místo »o otázku zásadního významu«.
Kdyby právní otázka nebyla sporná, nebylo by vůbec došlo ke sporu. Jelikož však jde o otázku zásadního významu, navrhla žalující strana v odvolacím spise, aby v případě zamítnutí odvolání, byla vyslovena přípustnost dovolání a odvolací soud, uznav odůvodněnost a oprávněnost tohoto návrhu, vyslovil přípustnost dovolání. Tuto lze vysloviti jen tehdy, jde-li o otázku zásadního významu. Odvolací soud tedy pouhým vyslovením přípustnosti dovolání dal nepochybně najevo svůj názor, že jde o otázku zásadního významu.
Odmítl-li Nejvyšší soud přesto dovolání se shora uvedeným odů vodněním, jde podle názoru Dra Haase o formalistické rozhodnutí, neboť nebylo přihlíženo k zjevnému skutečnému úmyslu, nýbrž k zjevně nesprávnému vyjádření se odvolacího soudu.
Dr. Haas správně doporučuje proto, aby v podobných případech dovolatel si vyžadoval opravu rozsudku odvolacího soudu.
2. Nejnovější rozhodnutí nejvýš. soudu zaslal nám Dr. Jan Wertheimer, advokát v Praze:
Ve sporu pro Kč 2132— potvrdil odvolací soud rozsudek prvého soudu s dodatkem »dovolání se prohlašuje za přípustné«.
Nejvyšší soud (rozh. ze dne 6. dubna 1938, Rv II 956/36) odmítl dovolání z těchto důvodů:
Dovolání čelí proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a předmět sporu, o němž by měl dovolací soud rozhodnouti, nepřevyšuje 7000 Kč. Dovolání by bylo v tomto případě pokládati za přípustné jen tehdy, kdyby je odvolací soud v rozsudku prohlásil za přípustné podle čl. 1. čís. 2 zákona č. 251/1934 a čl. 1. zákona č. 314/1936 Sb. z. a n., protože jde o rozhodnutí zásadního významu.
Odvolací soud pojal sice do rozsudkového výroku stručnou doložku, že »dovolání se prohlašuje za přípustné«, ale to nestačí a nejvyšší soud není tím vázán při posuzování otázky přípustnosti dovolání, kterou jest mu řešiti z úřadu — ježto tím nebylo vyhověno jasnému předpisu zákona, který neposkytuje odvolacímu soudu oprávnění, aby prohlásil ve svém rozsudku dovolání za přípustné podle své libovůle, nýbrž udílí mu toto oprávnění jen výjimečně a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí zásadního významu, o čemž se tedy musí odvolací soud v rozsudku zřetelně vysloviti. Uvedený zákonný předpis jest vykládati přísně, protože jde o ustanovení výjimečné.
Ježto v souzené věci odvolací soud neprohlásil ve svém rozsudku ani výslovně, ani aspoň poukazem na ustanovení čl. 1., čís. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n., že tu jde o rozhodnutí zásadního významu, nemá řečená jeho doložka právního významu a nejvyšší soud k ní nemůže přihlížeti.
Bylo proto dovolání jako nepřípustné odmítnouti (§ 507, odst. 1 c. ř. s.).
K tomu podotýká Dr. Wertheimer: Z rozhodnutí nejvyššího soudu není patrno, zda dodatek »protože jde o rozhodnutí zásadního významu«, po případě poukaz na ustanovení čl. 1. zák. č. 251/1934 Sb. z. a n. má býti pojat do výroku rozsudečného aneb stačí-li, když tato poznámka jest uvedena v důvodech rozhodovacích.1
Nejvyšší soud se zabýval zajisté otázkou, nejde-li tu snad o nedostatek rozhodovacích důvodů ve smyslu § 477, odst. 9 c. ř. s. Kdyby tomu tak bylo, byl by nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek jako zmatečný. Nejde tu ani o chybu nebo jinou patrnou nesprávnost ve smyslu § 419 c. ř. s., kterou možno odstraniti prostou opravou. Výrok odvolacího soudu o přípustnosti dovolání je podle své procesní povahy usnesením, proti kterému není podle § 519 c. ř. s. připuštěn rekurs.
Pokud se týká názoru, že odvolací soud nemůže dovolání připustiti podle své libovůle, sluší podotknouti, že řešení otázky, jde-li o rozhodnutí zásadního významu, je ponecháno volnému uvážení odvolacího soudu. Toto volné uvážení jest omezeno toliko po stránce formální. Stačí, když odvolací soud vysloví, že jde o rozhodnutí zásadního významu. Tento výrok však nelze ani napadnouti, ani přezkoumati po stránce materielní, totiž v tom směru, jde-li vpravdě o rozhodnutí zásadního významu.

*) V posledním čísle (1938/5) Deutsches Anwaltsblatt vyšlo právě rozhodnutí n. s. z 31. března 1938, Rv I 650/38, jež nasvědčuje tomu, že poukaz na zásadní význam, resp. na předmětné zákonné místo může býti obsažen i jen v odůvodnění rozsudku. — Pozn. redakce.*)

Citace:

Přípustnost dovolání proti shodným rozsudkům nižších stolic při nízkém punktu. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 9, s. 292-294.