Dvě zajímavosti ze Sbírky zákonů a nařízení. Pod č. 212 uveřejněna jest vyhláška ministra financí ze dne 20. října 1925 »O soupisu obligace dráhy Karla Ludvíka a obligací dráhy Albrechtovy, haličských zemských obligací a obligací územních svazku samospravných«. Čteme-li tuto vyhlášku, nemůžeme se zbaviti pocitu jakéhosi překvapení. Ve vyhlášce jest citováno několik nařízení polského ministra financí, nařízení presidenta republiky Polské, pak jakási blíže neoznačená dohoda s vládou republiky Polské (či dohoda?, snad vlády republiky Československé?). Maně vybavuje se otázka: Proč jest takováto vyhláška, uveřejněna ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého? Smysl této vyhlášky jest krátce ten, že v Polsku nařízen byl soupis jistých cenných papírů vydaných na území nynějšího Polska a že tyto papíry mají přihlásiti k soupisu též českoslovenští státní občané, jak se o tom s vládou polskou »kdosi« ve vyhlášce neoznačený dohodl. Československé ministerstvo financí to nyní občanům československým oznamuje. Takováto vyhláška, myslím, do Sbírky zákonů a nařízení nepatří. Chce-li ministerstvo financí uvésti ve všeobecnou známost to, co nařizují polské úřady, jest k tomu zajisté vhodnějším a též i účinnějším prostředkem denní tisk než oficielní zákoník. Takto věc vypadá, jakoby ministerstvo prostě provádělo normy cizího státu, kterýžto dojem nemůže setříti ani záhadný poukaz na jakousi dohodu, o niž se však nic bližšího nedovídáme. Příbuzný svým duchem jest této vyhlášce zákon ze dne 21. srpna 1925 č. 220, kterým se uděluje moc zákona právním pravidlům obsažených v úmluvách s republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách a o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění. Úmluvy tyto u nás dosud publikovány nebyly, nebyly ani ratifikovány, nebyla u nich tedy splněna skutková podstata mezinárodní smlouvy, a nyní se jim již uděluje moc zákona. Jsme tudíž svědky toho, že Národní shromáždění udílí moc zákona obsahu smluv, jež samo dosud neschválilo, ač souhlasu jeho vyžadují a jež ani nezná (což nutno lišiti od případů, kdy jednotliví poslanci vyslovují souhlas s něčím, co sami neznají — na tom není nic zvláštního). Případy, kdy mezinárodní smlouvy vyžadují ke svému provedení spolupůsobení zákonodárství smluvních států, jsou dosti četné, věc řeší se však tak, že zákonodárnému sboru předloží se zároveň smlouva a osnova zákona ji provádějícího, a obě pak též publikuje. Či chce se snad u nás v této věci pokračovati v onom nepochopitelném postupu, že totiž zmíněné úmluvy byly zde posuzovány jako největší tajemství v době, kdy v Rakousku byly veřejně parlamentárně projednávány, a každý, kdo je chtěl znáti, mohl si prostě o ně do Vídně napsati.
K oběma těmto »číslům« Sbírky dovolili bychom si podotknouti toto; Měli jsme v tomto časopise již příležitost, poukázati vůči ministerstvu veřejných prací na to, jak mezinárodní smlouvy publikovány býti nemají. Měli bychom snad my, právnický dorost, vyložiti ministerstvu financí, jakým způsobem mají býti mezinárodní smlouvy uváděny v účinnost? je.