JUDr. Bedřich Andres: Constitutum possessorium jako nabývací způsob práva vlastnického a zástavního. Praha, 1925. Nákladem vlastním. Str. I—107. — Jak již z nadpisu vysvítá, vzal si autor za téma své práce význam konstituta při nabytí práva vlastnického a zástavního. Nejdříve rozbírá konstitut dle § 428 obč. z. a určuje jeho právní povahu, při čemž proti t. zv. teorii smluvní, jež v konstitutu vidí nabytí držby zástupcem, dokazuje, že odevzdání prohlášením dle první věty §u 428 jest zcela singulární nabývací způsob našeho práva, kde toto, vedeno snahou o účelnost úpravy právního styku, přiznává poupřevádějíci stejně jako odevzdání z ruky do ruky. (str. 10 a n.). Dále probírá jednak kausu detentionis alienantis, tedy onen titul, dle něhož konstituent nadále věc dle první věty §u 428 převedenou definuje, jednak kausu traditionis t. j. důvod, ze kterého zcizitel činí konstituční prohlášeni k tomu cíli, aby vlastnictví věci přešlo na nabyvatele, autor naráží na starý problem, zda t. zv. zajišťovací převod jest dostatečnou kausou ku převodu vlastnictví. Tuto otázku řeší negativně s poukazem na § 914 obč. zák., jenž žádá respektování pravého úmyslu stran. U zajišťovacího převodu směřuje tento úmysl k zastavení věci a proto nutno v něm spatřovati smlouvu zástavní, jež kausou vlastnického převodu není. V dalším dotýká se sporné otázky, zdali jest možno nabýti vlastnictví věci movité per constitutum possesorium od auktora nevlastníka, čemuž přisvědčuje s odůvodněním, že hmotné odevzdáni není podmínkou účinnosti norem §-u 367 obč. zák. a čl. 306 obch. zák. Pojednav o prostředcích, jimiž náš právní řád čelí nepříznivým důsledkům nezjevnosti převodu práva vlastnického konstitutem, srovnává v obšírné kapitole naši zákonodárnou úpravu převodu vlastnictví k věcem movitým s úpravou v právu francouzském. Druhý oddíl Andresovy práce jedná o významu konstitutu v právu zástavním. Zde hlavně zabývá se otázkou, zda konstitut representuje přípustný nabývací způsob práva zástavního. Zodpovídá ji záporně s poukazem na § 451 obč. zák., v němž vidí ochranu zájmů dlužníka i věřitele. Svou práci zakončuje zmínkou o rejstříkové hypotéce.
Rozsah tohoto časopisu nedovoluje mi, abych Andresovu práci kriticky rozebíral. Chci jen podotknouti, že někde lze nesouhlasiti, což ostatně při řešení sporných otázek jest samozřejmé, Tak v kapitole o zajišťovacím převodu autor téměř jedním dechem praví, že nejde tu o simulované právní jednání, nýbrž naopak, že dlužník chce při něm zcela vážně převésti na věřitele vlastnictví určitých majetkových objektů se všemi důsledky (str. 40 a 45), ale že přece v projevech vůle stran, nesoucích se k zajišťovacímu převodu, nelze spatřovati nic jiného než smlouvu zástavní (str. 45). V tom bude asi rozpor, neboť autor odmítá simulaci zajišťovacího převodu, ale současně připouští dissimulaci smlouvy zástavní. Andres tento rozpor vyciťuje a marně jej omlouvá, že »strany chtějí skutečně a vážně úplný převod vlastnictví, avšak opsáním pojmu nemění se jeho právní obsah«, (str.. 45). Leč, ač bylo by možno uvésti ještě jiná místa, jež budí pochybnosti, nutno jinak uznati, že Andresovo pojednání representuje výsledek poctivého a samostatného přemýšlení.
Dr. A. P.