Které odkazy sluší pokládati za »zbožné« ve smyslu § 685. obč. z. a tudíž splatiti, po případě úrokovati hned po smrti zůstavitelově (§§ 1333., 1334. obč. z). Řízení sporné či nesporné?

Paní K. V., zemřelá dne 22. března 1905, ustanovila ve své poslední vůli četně odkazy k účelům veřejným a dobročinným. Mimo jiné odkázala na zřízení fondu, z něhož se má zapravovati školné a opatřovati pomůcky učebné pro nemajetné žákyně české pokračovací školy pro dívky v P., obnos 25000 K, na zřízení fondu k ošacování chudých dítek z českých škol národních v P. obnos 20000 K, na čtyři stipendia při českém gymnasiu v P. 12000 K, na dvě stipendia při tamní české reálce 6000 K, na dvě stipendia při tamní obchodní škole 6000 K a na dvě stipendia při české vysoké škole technické v Brně 10000 K. Universálním dědicem ustanovena byla nadace již stávající, obcí spravovaná a tudíž (§ 2. al. 8. všemin. naříz. ze dne 9. března 1898, č. 41 ř. z. 1 finanční prokuraturou nezastupovaná, totiž městský sirotčinec v P. Obec v zastoupení této nadace jako universálního dědice učinila s osobami, jež k pozůstalosti přihlásily různé dosti značné pohledávky, porovnání, jež předložila, poněvadž prý jde o kmenové jmění obce (!), ve smyslu § 97. mor. zřízení obecního ke schválení zemskému výboru, který schválení to také bez námitek udělil. Postavila se dále při projednání pozůstalosti na stanovisko, že i ostatní shora uvedené odkazy nadační, pokud se netýkají státních ústavů (gymnasia a techniky), nezastupuje fin. prokuratura, nýbrž hned a přímo ustanovené správy nadační, jež stačí o připadlých jim odkazech zpraviti, a že i netřeba z těchto ve smyslu §§ 685., 1333. a 1334. obč. z. zaplatiti zákonné 5% úroky z prodlení ode dne úmrtí zůstavitelčina.
Stanovisko toto soud pozůstalostní konečným usnesením schválil. Proti tomu podala fin. prokuratura rozklad, vindikujíc jednak právo, schváliti ujednání s věřiteli pozůstalostními jménem univ. dědičky (zřízené již nadace), státnímu úřadu nadačnímu, totiž c. k. místodržitelství2 — jednak sobě výhradně právo hořejší odkazy nadační zastupovati, těmto pak jako odkazům zbožným nárok na zákonné 5% úroky ode dne úmrtí zůstavitelčina.
Otázka první stala se bezpředmětnou, poněvadž místodržitelství na návrh fin. prokuratury ujednání zmíněné schválilo a schválení to soudu pozůstalostnímu před vyřízením rozkladu bylo oznámeno. Ve druhých dvou směrech rozhodl soud pozůstalostní novým usnesením tak, že vzal na vědomí přijetí hořejších odkazů nadačních fin. prokuraturou a vyslovil, že »veškeré tyto odkazy, ustanovené pro ... chudé a školy, tudíž pro účely zbožné a vůbec prospěšné, jsou dle § 159. nesp. říz. odkazy zbožnými, a tedy dle § 685. obč. z. hned po smrti zůstavitelky splatný, následkem čehož z nich zákonité úroky ode dne úmrtí zůstavitelky až do zaplacení jich zapraveny býti mají«. Přes hořejší sankci přijetí (= zastoupení) odkazů těch fin. prokuraturou a ve zřejmém odporu s tím prohlásil však dále, že »o okolnosti té, zdali fin. prokuratura či zemský výbor markrabství moravského (!), jak zástupce obce tvrdí, pověřen jest k soudnímu zastupování všech odkazů shora uvedených, vyjma stipendia pro státní ústavy (gymnasium a techniku) — nepřísluší rozhodovati soudu, nýbrž dle § 2., odst. V. všemin. naříz. ze dne 9. března 1898, č. 41. ř. z. c. k. ministerstvu financí.«
Proti tomuto usnesení podaly obě strany, obec i fin. prokuratura, stížnost. První pro výrok o zbožné kvalitě nadačních odkazů s jeho důsledky — druhá pro výrok o domnělé nutnosti výroku ministerstva financí stran legitimace fin. prokuratury k zastupování těchto odkazů.
Krajský soud v O. oběma rekursům vyhověl, prvnímu arci jen potud, že nalezl, že výrok o »zbožnosti« hořejších odkazů nadačních odpadá a odkazuje se na pořad práva. Naproti tomu potvrdil usnesení v odpor vzaté, pokud jím bylo vysloveno, že před vykázaným zaplacením resp. zajištěním těchto odkazů s 5% úroky ode dne úmrtí zůstavitelčina nebude listina odevzdací vydána (§ 159. nesp. říz.).
V odůvodnění se praví, že otázka zbožnosti a tudíž i splatnosti a zúročitelnosti hořejších odkazů jest mezi obcí a fin. prokuraturou sporná; nelze prý ji tedy rozřešiti jinak než pořadem práva; poněvadž ale soud o to dbáti musí, aby úroky těchto odkazů dle § 159. nesp. říz. byly zabezpečeny, musilo příslušné ustanovení v odpor vzatého usnesení potvrzeno býti.
Rekursu fin. prokuratury vyhověl krajský soud zúplna, prohlásiv, že jí soudní zastupování přísluší. V důvodech praví, že sdílí názor fin. prokuratury, že § 2., odst. V. 1. c., na kterém první soudce svůj výrok zakládá, jest předpisem interním a pouze pro fin. prokuraturu směrodatným, vzejde-li jí samé pochybnost o její legitimaci. Naproti tomu praví § 2., odst. 8. téhož nařízení, že fin. prokuratuře přísluší soudní zastupování nejen nadací přímo státem spravovaných, nýbrž i jiných nadací, pokud se jedná o první zřízení nadace a za tím účelem o dobytí jmění nadačního. (Vyvraceti názor obce o domnělé kompetenci zemského výboru k zastupování nadací nepokládal soud rekursní patrně ani za potřebno.)
Proti tomuto rozhodnutí, pokud jím rozhodnutí otázky o »zbožnosti« příslušných nadací odkázáno bylo na pořad práva, podala fin. prokuratura stížnost k nejvyššímu soudu, kterýž jí také vyhověl a rekursnímu soudu uložil, aby vešel v rozhodnutí věci samy.
Důvody:
Z ustanovení § 2., č. 7. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208. ř. z., jehož soud rekursní se dovolává, nijak nelze dovoditi, že v tom případě, když opatření v záležitostech nesporného soudnictví závisí na rozboru sporných otázek právních, slušelo by účastníky pokaždé odkázati na pořad právní.3
Neboť v takovém případě nemá soud dle dotčeného zákonného ustanovení o právech stran ukvapeně rozhodovati, nýbrž bud ihned právní projednávání zahájiti, buď účastníky na pořad práva poukázati.
Právním projednáváním nesluší však rozuměti řízení processní, jež zahájiti zůstaveno jest výlučně dispositivní vůli stran, jak plyne jasně z § 1. obec. řádu soud. ze dne 1. května 1781, č. 13. ob. z. s., plativšího v době, kdy působili počal cís. patent z r. 1854. Právní projednávání, jak má je na zřeteli § 2., č. 7. cís. patentu, dlužno tudíž lišiti od odkázání na pořad práva, o němž činí se tam zmínka, a processního řízení, k němuž následkem toho snad došlo, a vykládati si je v ten rozum, že soudce povolaný k výkonu nesporného soudnictví vyslechnuv právní stanovisko účastníky ve příslušné sporné právní otázce zaujaté (nechť stalo se to tím, že je vyslechl, nebo tím, že vyžádal si písemné vyjádření) o otázce té rozhodne, a toho rozhodnutí využije při opatření, jež vydati se má a na sporné otázce právní závisí — a pouze tehda, nelze-li na základě tohoto projednávání rozhodnouti, poukáže účastníky na pořad práva.
Správnost právního názoru tuto zastávaného dochází mimo to opory a posily v podstatě processního řízení a úkolech řízení tomu vlastních, jež nezůstávají obmezeny ani na pouhý rozbor sporných otázek právních, ani na pouhé vyšetření a zjištění děje skutkového, sledujíce spíše obojí zde naznačený účel, aby pak bylo lze dospěti k formalisování práva nebo právního poměru. Také nemohou pouhé otázky právní tvořiti ani předmět žaloby určovací, takže nelze pestřící, v jaké processuální podobě slušelo by je pořadem práva k řešení přivésti.
Ježto v tomto případě dalšího vyšetřování skutkové podstaty třeba není, a rovněž není nutným další rozbor stranami, by bylo lze spornou otázku právní rozřešiti, bylo neodůvodněno, když rekursní soud nepodjal se ihned řešení otázky právní, nýbrž v důvodech stranám ponechal, aby pořadem práva rozřešení otázky té přivodily.
(Rozhodnutí c. k. nej vyššího soudu ze dne 13. června 1906, č. 10026.)
Následkem tohoto rozhodnutí vydal c. k. krajský soud v O. o shora zmíněné stížnosti městské rady v P. meritalní usnesení, jímž stížnosti té částečně vyhověl a změnil usnesení pozůstalostního soudu v odpor vzaté v ten smysl, že přiřkl ze všech shora uvedených odkazů nadačních jen odkazu 20000 K na šacení chudých dětí z českých národních škol v P. karakter »zbožnosti«, kdežto všem ostatním hořejším odkazům vlastnost tu odepřel.
V důvodech se praví, že nutno rozeznávati mezi odkazy zbožnými a dobročinnými, po případě obecně prospěšnými, jakož prý i § 159. cís. pat. z r. 1854 a § 778. obč. z., rozlišující odkazy určené pro veřejné ústavy od zbožných nadací, uvádějíce je vedle sebe. Zbožnými odkazy jsou prý pouze ty, které slouží bezprostředně nebo prostředně účelům náboženským nebo péči o chudé, kdežto odkazy obecně prospěšné jsou ku př. odkazy pro školy a jiné ústavy vzdělávací, odkazy dobročinně pak ku př. ústavy pro slepé, hluchoněmé atd. Dle toho prý hořejší výrok odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí podala fin. prokuratura v zastoupení hořejších za zbožné neuznaných odkazů opětně stížnost dovolací k c. k. nejvyššímu soudu, v níž poukazovala na to, že pojem odkazů zbožných recipovaný obč. zákonníkem vyvinul se historicky v právu církevním i obecném, že konání skutků dobrých (dobročinných) pokládáno bylo vždy za předpis náboženský a že občanský zák. nechtěl v té příčině tvořiti práva nového — což plyne z ustanovení dv. dekretů ze dne 1. března 1809, 17. září 1812 a 27. června 1822, č. 885, 1006 a 1880 sb. z. s., z nichž zejména tento poslednější i nadace k účelům »všeužitečným« čítá ke »zbožným« a dle toho splatnost jejich určuje. Ostatně že všecky ony hořejší nadace určeny jsou pro chudé žáky, resp. posluchače, slouží tedy nejen podpoře školství, resp. studií, nýbrž i dobročinnosti.
Nejvyšší soud této stížnosti v celém rozsahu vyhověl a obnovil v tom směru usnesení soudce prvého.
Důvody:
Odkazy, o něž se jedná, zřízeny byly na podporu chudé školní mládeže, jimi nesledovala zůstavitelka jen účel všeužitečný, napomáhati vzdělání mladých lidí z určité krajiny, nýbrž předsevzala úkon dobročinnosti, chtějíc chudým hodným žákům návštěvu školy vůbec umožniti. V ten smysl nutno pojímati vůli zůstavitelky, mají-li slova její »pro chudé hodné . . .« dojíti správného výkladu.
Ježto tedy nutno považovati uvedené odkazy za nadace pro chudé a klásti je jako takové na roven úkonu dobročinnosti, nutno i se stanoviska zákona naložiti s nimi jako s odkazy »zbožnými« po rozumu § 685. obč. z., a to tím spíše, že, není-li jiných předpisů, rozhodným jest v tomto případě způsob mluvy, jehož užívá zákonodárce v § 159. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208. ř. z.
V cit. § uvádí zákonodárce jako zbožné odkazy pro chudé, nadace, kostely, školy atd., a dodává »nebo vůbec ke zbožným účelům . . .«, z čehož zřejmě plyne, že »vůbec zbožnými účely« nelze rozuměti jiné, než účely podobné těm, jež z počátku byly vypočteny.
Není však žádné pochybnosti o tom, že odkazy, o které se jedná, třeba by nebylo lze pojati je vesměs mezi zbožné účely v § 159. cit. pat. výlukou vypočtené, nutno přece pokládati za odkazy k »vůbec zbožným účelům«, o nichž děje se tam zmínka.
(Rozhodnutí c. k. nej vyššího soudu ze dne 22.
srpna 1906, č. 14069.) Dr. Peka.

Služební instrukce pro fin. prokuratury.
Správnost tohoto názoru netřeba zajisté blíže odůvodňovati. Viz ostatně i rozh. správního soudu ze dne 23. listopadu 1881, č. 1891, Budw. č. 1215.
Zcela opačné rozhodnutí viz »Zprávy« r. 1901, str. 16.

Citace:

Které odkazy sluší pokládati za "zbožné" ve smyslu § 685 obč. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 6, s. 285-290.