K výkladu § 2. zák. ze dne 5. března 1869 číslo 27. říš. zák. a § 1326. ob. z. obč. Vis major. Objektivní a subjektivní zavinění poškozeného. Neodvratný čin třetí osoby. Podmínky nároku za zohyzdění.

Dne 4. července 1903 odpoledne hrál si šestiletý Rudolf B., jenž byl tenkráte pod dozorem své tety Louisy R., na mezi cesty hráz železniční protínající nedaleko nádraží severní dráhy v Hranicích s beránkem. Když se vlak místní dráhy Vsetínsko-Hranické blížil, vběhl beránek a za ním chlapec Rudolf na železniční koleje.
Vzdor tomu, že strojvedoucí dal signál výstražný, neopustil chlapec koleje a poněvadž železniční vlak včas zastaven nebyl, byl Rudolf B. přejet a utrpěl tím těžké uškození na těle, jež mělo za následek, že jemu pravá dolní končetina byla odejmuta.
Otec dítěte žaloval dráhu na zaplacení vydání, jež stiženou výživou dítěte vzejdou, na zaplacení bolestného a na náhradu za zohyzdění.
Žalovaná dráha mezi jiným namítala:
1. Že strojvedoucí učinil vše, seč byl, aby katastrofu odvrátil, čímž zavinění, pokud se týče spoluzavinění dráhy jest vyloučeno,
2. že chlapec Rudolf B. úraz sám zavinil tím, že proti předpisům na koleje vstoupil,
3. že úraz byl spůsoben neodvratným činem třetí osoby — Aloisie R. — které byl dozor nad dítětem svěřen a která také pro zanedbání tohoto dozoru pro přestupek proti bezpečnosti života ve smyslu §§ 335. a 378. tr. z. právomocně byla odsouzena,
4. že vstoupení na koleje dítětem tvoří pro správu dráhy neodvratnou událost (viz major). Rozsudkem c. k. krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 18. listopadu 1905, čís. Cg. II. 8/5/25 byla žaloba co do nároku za zohyzdění pro tentokráte odkázána, a žalobci polovice žádaného příspěvku na výživu a polovice bolestného přiřknuta. Současně bylo vysloveno, že každá strana nese své útraty. V
důvodech
poukázala prvá stolice k tomu, že strojvedoucímu lze přičítati zavinění, poněvadž vlak včas nezastavil, ačkoliv zastavení možným bylo. Dotyčné odůvodnění jest bez zajímavosti. Co do dalších námitek praví prvá stolice:
ad 2. I když se o šestiletém dítěti nedá tvrdit, že mohlo poznat v plném rozsahu nebezpečí, jež jemu vstoupením na koleje hrozí, tož přec v chování dítěte zavinění jest patrno. Zaviněním jest ve smyslu § 2. zák. ze dne 5. března 1869, čís. 27 říš. zák., objektivně míněno ono chování poškozeného, které nebezpečí pro tělesnou integritu přivádí aneb zvyšuje aneb odvrácení nebezpečí stěžuje neb maří bez ohledu na to, zdaž poškozený byl s to, by následky svého chování mohl nahlédnouti. V našem případě ale Rudolfu B. poznání nebezpečí nemůže býti úplně upřeno, neboť poznal nebezpečí jeho beránku hrozící, přecenil aneb přehlédl však v dětské unáhlenosti nebezpečí, v které se sám vydal.
Objektivně porušil Rudolf B. předpisy § 5. reglementu o provozování na železných dráhách, i když subjektivně o provinění řeči býti nemůže.
ad 3. Aby pro zavinění osobou třetí správa železnice povinné náhrady byla sproštěna, musí prokázati, že škodlivá událost byla spůsobena činem této třetí osoby. Trestní rozsudek proti Louise R. vynešený dokazuje ale pouze, že se Louisa R. dopustila trestného opomenutí, které ovšem jest v příčinné souvislosti s těžkým uškozením, které Rudolf B. utrpěl. Ze by ale událost sama — přejetí dítěte — bylo bývalo spůsobeno positivním činem Louisy R., není dotyčným trestním rozsudkem dokázáno a nebylo také žalovanou železniční správou ani tvrzeno.
ad 4. Nedá se myslet, že by námitka žalované dráhy, jež vidí ve vstoupení dítěte na koleje vis major, byla vážně míněna. Slova vis major při § 2. cit. zák. uvedená charakterisují »neodvratnou náhodu« jako vyšší (pravidelně živelní) moc, která dle lidského předpokladu nemůže býti předvídána, a která také lidskou činností nemůže býti odvrácena. Vstoupení na koleje dítětem není ale »vis«, tím méně vis major a tudíž také nelze mluviti o neodvratné náhodě ve smyslu § 2. cit. zák.
Jest tudíž zavinění na obou stranách prokázáno, a poněvadž se poměr tohoto zavinění nedá určit, musí po rozumě § 1304. ob. z. obč. obě strany povstalou škodu stejnou částí nésti. Toliko náhrada za zohyzdění byla prozatím odkázána, poněvadž se nyní ještě určiti nedá, v jaké míře ztráta dolní končetiny Rudolfu B. v jeho zaopatření bude na závadu.
Teprve až se týž věnuje určité živnosti, bude dána možnost, aby se poměr tento a tím také výše náhrady za příčinou zohyzdění požadované vyšetřila.
Z rozsudku prvého soudce odvolaly se obě strany.
C. k. m.-sl. vrchní soud zemský v Brně odvolání žalované
dráhy nevyhověl.
Rovněž nevyhověl odvolání žalobníkovu, pokud čelilo proti výroku, kterým náhrada za zohyzdění pro tentokráte byla zamítnuta.
Naproti tomu vyhověl odvolání žalobníkově co do nároku na výživu a bolestné, přiřknuv jemu bolestné celé i celý za výživu požadovaný obnos. Z
důvodů
vyjímám:
Zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27. říš. zák., vyloučil při stanovení závazku dráhy k náhradě škody otázku zavinění úplně a vyslovil neobmezené ručení železničního podniku. Železniční správa nese veškerá nebezpečí, která s podnikem jsou spojena a z dopravy vznikají.
Jest i tentokráte povinna k náhradě škody, dokáže-li, že zařídila veškerá opatření zákony a nařízeními jí uložená a že jednala vůbec s nejexaktnější pozorností. Jinými slovy, správa železniční zastávati musí i obyčejnou náhodu, poněvadž zákon též v tomto případě protidůkaz, že na straně dráhy není zavinění, vylučuje.
Jen ve třech v zákoně uvedených případech jest zásada neobmezené závaznosti prolomena. Tyto případy tvoří ale výjimku ze závaznosti dráhám uložené a co výjimka nepřipouštějí extensivního výkladu.
Odvolací soud musí přihlížeti ke všem těmto třem případům,, jež uhasnutí závaznosti železné dráhy by mohly míti za následek, poněvadž žalovaná dráha existenci jejich tvrdí a poněvadž odvolání obou stran v posouzení námitek o skutečnosti ony se opírajících spatřují nesprávné právní posouzení věci.
Žalovaná dráha vidí neodvratnou náhodu (vis major) v tom, že chlapec, jenž k úrazu přišel, bezprostředně před lokomotivou na koleje vběhl, což správa dráhy předvídati nemohla a proti čemuž také opatření učiniti nemohla.
Ale v těchto tvrzeních jest definována pouhá náhoda, neboť kdyby dráha byla vkročení chlapcovo na koleje předvídala, a kdyby vzdor tomu nebývala byla učinila vhodných opatření, připočítána by jí býti musela culpa. Aby ale náhoda se jevila co vis major, musela by svým způsobem a svou důležitostí náhody obyčejného života převyšovati. Tomu tak ale v případě tomto není. Vkročení na koleje lokální dráhy není žádná mimořádná událost a není také in objecto neodvratné, poněvadž vhodnými opatřeními jemu může býti zabráněno.
Tím, že u lokálních dráh se považuje dostatečným, když u přechodů upevní se tabulka s výstrahou, nestane se ještě z pouhé náhody vis major a nepomine ještě závaznost dráhy, která i za pouhý casus ručí.
V případě našem ale o neodvratné náhodě již proto řeči býti nemůže, poněvadž škodlivé následky vstoupení chlapce na koleje odčiněny býti mohly, kdyby zřízenci dráhy při zastavování vlaku s potřebnou energií byli jednali.
Žalovaná dráha dále namítá, že událost způsobena byla neodvratným zaviněním Aloisie R., která na dítě patřičně nedohlížela. Ale také tato námitka jest bezpodstatná.
Dle § 2. zák. o závaznosti železnic sprostí se správa dráhy od povinnosti k náhradě škody tenkráte, byla-li událost spůsobena neodvratným činěním třetí osoby, jejíž zavinění dráha zastávati není povinna. Musí tudíž třetí osoba předsevzít positivní čin, jenž událost způsobí. Kdyby zákon byl měl na mysli také opomenutí třetí osoby, býval by to byl vhodně vyjádřil, jak to učinil v témže §u, když mluví o zavinění poškozeného bez jakéhokoliv rozlišování. Extensivní výklad, jenž klade opomenutí na roveň s činěním, příčí se ale zákonným pravidlům interpretačním a to tím více, že ustanovení § 2. cit. zák. jedná o výminkách ze závaznosti dráh, které co výjimky extensivně vykládány býti nemohou.
Ale Aloisie R. positivní čin nepředsevzala, nýbrž pouze něčeho opomenula, ona také událost nezpůsobila, nýbrž pouze jí nezabránila.
Zbývá ještě promluviti o námitce žalované dráhy, že chlapec Rudolf B. svůj úraz sám zavinil.
Zavinění — vina — nějaké osoby závislým jest vždy od subjektivní přičítatelnosti. Cin, který pachateli subjektivně nemůže býti připočten, nikdy nemůže tvořiti zavinění. Odpadne-li moment přičítatelnosti, padá tím i vina neb provinění a zbývá pouhý casus. Že ale § 2. cit. zák. nerozumí pod zaviněním každý třeba jen objektivně bezprávný čin neb objektivně bezprávné opomenutí, nýbrž přímo čin a opomenutí, jež pachateli přičítati lze, patrno z toho, že zákon tam, kde mluví o škodě způsobené třetí osobou, mluví o neodvratném činu této třetí osoby, kdežto při poškozeném mluví o jeho zavinění. Kdyby zákonodárce býval měl u poškozeného na mysli též činění neb opomenutí nepříčitatelné, nebýval by mluvil o zavinění.
U Rudolfa B. jest ale přičítatelnost činu dle §§ 1297., 1294. a 865. ob. z. obč. vyloučena, poněvadž v době úrazu sedmý rok věku nedosáhl. Nedostatečný dohled se strany Aloisie R. ale, jak jest samozřejmo, nelze přičísti dítěti co jeho zavinění.
Že dítě vběhlo na koleje, není tudíž zavinění, nýbrž casus a tento casus zastávati musí žalovaná dráha.
Z té příčiny přiřknuto bylo žalobníku proti žalované dráze celé bolestné a celá výživa. K náhradě za zohyzdění mohlo by býti dle § 1326. ob. z. obč. jen tenkráte hleděno, kdyby zohyzdění mohlo býti na závadu lepšímu zaopatření dítěte. Poněvadž ale otázka tato u věci hlavní i co do výměry této náhrady při útlém stáří dítěte nyní spolehlivě nemůže býti rozluštěna, jest ospravedlněno, když prvá stolice tento nárok pro tentokráte odkázala.
(Rozsudek ze dne 5. února 1906, čís. jed. Bc. II. 5/6/34).
C. k. nejvyšší soud nevyhověl rozsudkem ze dne 3. května 1906, čís. 5643, dovolání sporných stran.
Důvody.
Žalobce stěžuje si dle § 503. civ. soud. řádu na rozsudek odvolacího soudu, poněvadž se svým nárokem na náhradu za zohyzdění pro tentokráte byl odkázán. Nemá ale příčiny si stěžovati, poněvadž dle zjištění nižších soudů žalované dráze, k vině přičísti lze pouze nedbalost (Fahrlässigkeit), kdežto ustanovení § 1326. ob. zák. obč. podmíněno jest zlým nakládáním (Misshandlung).
Přihlíží-li se ale k rozsudku odvolacího soudu v druhých směrech se stanoviska právního posouzení věci, tu musí co do otázky zavinění ve smyslu § 2. zák. o závaznosti dráh býti přisvědčeno úplně správným a věci odpovídajícím vývodům soudu odvolacího. Zavinění poškozeného bylo právem vyloučeno, poněvadž čin byl předsevzat šestiletým chlapcem, jemuž po rozumě §§ 865., 1294. a 1297. ob. z. obč. připočten býti nemůže.
Ale i o neodvratném činu osoby třetí nemůže býti řeči, poněvadž Aloisie R. se dopustila pouze opomenutí a poněvadž vzhledem na znění § 2. cit. zák. pouhé opomenutí třetí osoby podnik železniční jeho závazku nesprošťuje.
Proto nebylo lze dovolání žalované dráhy vyhověti.
Lisec.

Citace:

K výkladu § 2. zák. ze dne 5.března 1869 číslo 27. říš. zák. a § 1326. ob. z. obč. Vis major. Objektivní a subjektivní zavinění poškozeného.... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 197-201.