Praktický případ, týkající se xvláštní ochrany, poskytované zákonem osobám v § 68. tr. zák. jmenovaným, jsou-li ve výkonu

úřadu, služby, nebo příkazu vrchnostenského. Soud má v každém jednotlivém případě zkoumati, vykonával-li dotyčný zřízenec v kritickém okamžiku úřad nebo službu svou a nebylo-li jmenovitě vykonávání ono předstíráno.
Přísežný obecní hajný L. má v lese, k hájení mu svěřeném, obydlí. — Dne 7. března t. r., právě když obědval, zaslechl venku křik. Vyšel ven jen tak bez kabátu, bez čepice, bez zbraně a bez odznaku a spatřil známého mu neduživce H., který se o něco hádal s dělníky v lese zaměstnanými. Zmíněný H. hajného dobře znal. Hajný L. vyzval H., aby se z lesa vzdálil. H. odpověděl urážkou, jejíž neslušný doslov nelze opakovati, doloživ, že on (H.) ví, čím L. byl, než se stal hajným. Hajný L. žaloval žalobou soukromou pro přestupek urážky na cti; funkcionář státního zastupitelství, je- muž byly spisy dány k nahlédnutí, navrhl potrestání H. pro přestupek § 312. tr. zák.
Soudce odsoudil však H. jen pro přestupek dle § 491. tr. zák. z těchto podstatných
důvodů:
Soudce jest toho přesvědčení, že hajný L. v době, kdy H. vykazoval z lesa, byl ve výkonu služby. Otázka, měl-li k zakročení tomu podstatnou příčinu čili nic, jest naprosto nerozhodná. Hajný L. bydlí v lese, k hájení mu přikázaném, jen za tím účelem, aby mu bylo umožněno neustále jej střežiti a tudíž sluší za to míti, že v každém okamžiku, kdy jako hajný zakročí, jest ve výkonu služby. — Poněvadž však v době svého zakročení nebyl ani řádně oblečen, měl v daném případě dáti H-ovi nějak na jevo, že mu dává rozkaz mocí své autority služební, nikoli jako osoba soukromá, třeba že byl H-ovi dobře znám. — Poněvadž toho neučinil, nelze míti za prokázáno se stanoviska subjektivního, že H. si byl při pronášení urážlivého výroku vědom, že uráží L. při jeho výkonu služebním.
C. k. krajský soud v Olomouci zamítl odvolání veřejného
žalobce proti tomuto rozsudku podané z těchto
důvodů:
Dle § 312. tr. zák. dlužno trestati urážku některé z osob v § 68. tr. z. jmenovaných jen tenkráte, jestliže urážka, ta nezakládá snad nějaký těžší čin trestní. Porovná-li se však trestní sazba § 493. tr. zák., které podléhá přestupek § 491. tr. zák., jímž prvý soudce obžalovaného vinným uznal, s trestní sazbou § 313. tr. zák., jest zajisté zjevno, že prve uvedený přestupek pokládati sluší u porovnání s přestupkem § 312. tr. zák. za čin, na který se ukládá trest přísnější a proto dlužno již z tohoto důvodu odepříti odvolání všechnu oprávněnost. Než odvolání to jest tolikéž z důvodů právních bezpodstatným. Soud odvolací snáší se s vývody soudce prvního, že k podstatě přestupku dle §u 312 tr. z. po stránce subjektivní se vyžaduje, aby osoba, urážku pronášející, byla si vědoma úředního rázu osoby uražené a že tohoto vědomí na straně obžalovaného nebylo. Než má-li prvý soudce za to, že hajný L. v případě daném vykonával svou službu, nelze odvolacímu soudu k náhle du tomu se přidati.
Konání úřední služby neb nějakého vrchnostenského rozkazu předpokládá zajisté, aby okolnosti právě se naskýtající zavdávaly dotyčnému zřízenci oprávněný podnět k jeho zakročení, ať již skutečný aneb třebas jen domnělý.
Jest ovšem pravda, že zřízenec lesní má povinnost, aby každého z lesa vykázal, jehož pobyt v lese zavdává příčinu k obavám pro veřejnou bezpečnost aneb majetek lesní. Než naskýtaly se v pravdě takové příčiny v případě daném?
Obžalovaný H. zajde do lesa za svou manželkou, pracující tam na zakoupeném dílci; několik dělníků na blízku zaměstnáních ztropí si způsobem, surovost mysli prozrazujícím, posměch z jeho těžké chůze, mající příčinu svou v těžkém úrazu tělesném. Obžalovaný pokřikovačům jich chování vytýká; tu vyjde hajný L. ze světnice bez kabátu a vykazuje obžalovaného z lesa, že prý tam nemá co dělat, načež H. užije urážlivých slov, pro která soukromou žalobou stihán byl.
Z příběhu toho zajisté zjevno, že hajný neměl žádné ani domnělé příčiny H. z lesa vykazovati, ježto mu nemohlo býti neznámo, že tam zašel za svou manželkou v lese zaměstnanou a protož podobá se pravdě, tvrdí-li H., že zakročení hajného nebylo snad diktováno nějakými ohledy služebními, nýbrž spíše jakousi osobní nevraživostí, ať již tato svou příčinu má v tom, co obžalovaný k vysvětlení uvedl, aneb v něčem jiném.
Zvýšená ochrana, kterouž zákon uděluje osobám v §u 68. tr. z. jmenovaným, pozbývá tedy své oprávněnosti, neneslo-li se zakročení zřízencovo v pravdě za cílem, veřejnou službou naznačeným, nýbrž leží-li cíl jeho mimo zájem její.
Pováží-li se pak, že úkolem řízení trestního jest vystižení pravdy materielní, nesrovnávalo by se zajisté s plněním úkolu tohoto, kdyby soudu upírati se měla oprávněnost zkoumati, zdaž v každém jednotlivém případě také ve skutku jest co činiti s konáním veřejného úřadu neb služby, aneb nebylo-li toto jen předstíráno, jak tomu po náhledu soudu odvolacího i v případě našem bylo. —
(Rozhodnutí ze dne 7. dubna 1904, Bl. 97./4.)

Citace:

Praktický případ, týkající se zvláštní ochrany, poskytované zákonem osobám v § 68. tr. zák. jmenovaným, jsou-li ve výkonu úřadu, služby, nebo příkazu vrchnostenského..... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 214-216.