Nesprávná zanáška v knihách úvěrního ústavu oprávňuje tento ku podání žaloby určovací.

Občanská záložna pro Břeclavu a okolí podala na J. H. žalobu, žádajíc za nález, že se určuje vůči žalovanému, že z částky 1600 K dle dlužního listu ze dne 29. prosince 1899 jemu žalobkyní zapůjčené a na domě č. 150 knihovně pojištěné dluhuje dosud 700 K s 5 1/2% úroky ode dne 15. prosince 1904 jdoucími a to z toho důvodu, že při zanešení splátek žalovaným dne 9. ledna 1902 konaných do jeho knížek splacovacích a do hlavní knihy žalující záložny se stal omyl tím, že zanesena byla do té knížky splacovací na jeho dluh splátka v obnosu 500 K, ač skutečně na tento dluh ničeho tehdy zaplaceno nebylo. První stolice rozhodla po návrhu žalobním.
Druhá stolice odvolání žalovaného zamítla.
Důvody rozhodovací.
Pokud se týče otázky přípustnosti žaloby určovací, přišel odvolací soud k tomu přesvědčení, že žaloba určovací zde přípustna i oprávněna jest; neboť jest jisto a nepotřebuje žádného dalšího důkazu, že úvěrní ústav jako jest žalobkyně, jakmile shledal poměr dlužníka vůči sobě nejasným a neurčitým z příčiny jakékoliv, zejména tedy také z příčiny inkongruence zápisů v knížce dlužníkově a v knihách záložny, má na tom právní interesse, aby tento právní poměr nebo i pravost zápisů v knížce splacovací dlužníkově neprodleně soudním výrokem byl zjištěn a určen.
Jest to dokonce povinností ústavu peněžního, aby se tak stalo a tak zmatky odstranily, jež by prodlením jen zvětšiti se mohly.
Kromě toho však není správné tvrzení žalovaného, že žalobkyně mohla a měla podati žalobu o plnění. Dle dlužního úpisu z 29. prosince 1899 byla zápůjčka 1600 K splatna ve 20 půlročních lhůtách po sobě jdoucích, splatných vždy dne 15. června a 15. prosince každého roku.
Splatil-li žalovaný na dluh ten do dneška 900 K, splatil více než-li měl, neboť dle stanoveného způsobu uplácení byl by měl zaplatiti dosud jen 10 lhůt po 80 K, tudíž 800 K. Není tudíž dlužník in mora a nemohla by žalobkyně z důvodu toho na zaplacení žalovati.
Však i kdyby tomu tak nebylo a kdyby dlužník in mora byl, dává dlužní úpis z 29. prosince 1899 žalující záložně oprávnění, celý kapitál resp. zbytek jeho od žalovaného požadovati, neukládá však jí povinnost k tomu, nelze tudíž žalující záložně povinnost takovou insinuovati, když přece jest jisto, že peněžnímu ústavu na tom záleží, aby peníze na hypothékách uloženy měl, a aby mu nesly úroky.
Chce-li záložna míti peníze u dlužníka na dále úročně uloženy, nelze ji nutiti k tomu, aby zaplacení vymáhala, když povinnosti takové na základě úmluvy nemá.
Má-li však záložna právo takové a není vedle toho in mora — a to také ani dlužník netvrdil, že by jí byl úplné doplacení nabídl a že by žalobkyně byla projevila souhlas to přijati, později však přijetí odepřela — musí míti také možnost, žalovati na určení a zjištění poměru dlužního.
Ve věci samé nabyl soud 1. instance přesvědčení, že dlužník skutečně žalobkyni 700 K c. s. c. dluží a že při zápisech v knihách záložny a ve splacovací knížce dlužníkově omyl se stal. Důvody tohoto přesvědčení jsou zcela správné a dlužno těmto důvodům úplně přisvědčiti, neboť dlužník netvrdí, že by byl kdy jindy zaplatil o oněch 500 K více, které mu dle tvrzení záložny jen omylem zapsány byly, nýbrž tvrdí, že je zaplatil téhož dne (9. ledna 1902), kdy platil směnku na 500 K a hypoteční dluh 600 K ve zbytku 460 K se vším ostatním příslušenstvím.
Byl by musel tudíž zaplatiti toho dne úhrnem 1617 K 72 h. Tolik on však tehdy neplatil, nýbrž zaplatil jen obnos 1117 K 72 h. dle svědectví pp. O. P., účetního a J. S., pokladníka žalující záložny, jakož i dle předloženého likvidačního lístku vystaveného téhož dne (9. ledna 1902) od svědka O. P., který udání svědků úplně potvrzuje a na němž obnos 1117 K 72 h jasně a přesně vykázná jest. Udáním těmto tím více víry bylo přiložiti, jelikož žalovaný, byv vyslýchán jako strana, nebyl s to udati, že by byl zaplatil obnos 1617 K 72 h a vyvrátiti tak důkaz žalobkyní provedený.
Ostatně z knížky splacovací č. 385., týkající se dluhu 1600 K jest jasno, že žalovaný dne 9. ledna 1902 na dluh ten 500 K než splatil a že mu tehdy obnos ten do knížky zapsán nebyl, jelikož jednak platil dále úroky až do 15. června 1903 z celého dluhu 1600 K, a jednak bylo mu saldo dluhu pro rok 1903 sub dato 9. dubna 1903 a sice téhož dne, co platil splátku 800 K, zapsáno ještě celým obnosem 1600 K, což by se nemohlo státi, kdyby byl během r. 1902, ať již 9. ledna 1902 a nebo později zaplatil na dluh ten splátku 500 K. Jest z toho vidět, že obnos 500 K byl do knížky zapsán ještě později dodatečně k datu 9. ledna 1902 a zajisté jen omylem.
Pokud pak se týče námitky, že žalovanému nemělo býti uloženo průvodní břímě o tom, že zaplatil o 500 K více než 1117 K 72 h, totiž 1617 K 72 h dne 9. ledna 1902, jest námitka ta bez jakéhokoliv podkladu ve spisech sporných.
Důkaz o tom, co žalovaný na dluh 1600 K c. s. c. zaplatil a co posud dluží, provedla žalobkyně sama svědky a listinami. Když žalovaný sám nabídl protidůkaz výslechem stran, zejména žalovaného, o tom, že zaplatil o 500 K více, a soud 1. instance důkaz ten připustil, nemůže nyní žalovaný proti připuštění důkazu jím navrhovaného činiti námitek.
Z důvodů těchto, a poněvadž žalovaný nemohl navrhnouti v odvolacím řízení takové důkazy, kterými by bylo prokázáno, že on dne 9. ledna 1902 skutečně obnos 1617 K 72 h zaplatil, bylo odvolání zamítnouti a rozsudek v odpor vzatý v celém jeho obsahu potvrditi.
Ani nejvyšší soud dovolání žalovaného nevyhověl.
Důvody:
Splacovací knížka žalovaného a knihy žalobkyně vykazují zápis dle tvrzení této mylný, že sporných 500 K bylo zaplaceno. Právní subjekt, jakým jest žalobkyně, musí zvláště pro povinnosti příslušející mu vzhledem k výkazu o správě jeho majetku pamatovati na to, aby takováto neshoda zápisů v knihách se stavem věci co nejdříve byla odstraněna způsobem druhou stranu vížícím, aby tím zabráněno bylo komplikacím, jež takováto neshoda vyvolává.
Dlužno dále uvážiti, že zápůjčka žalobkyní žalovanému poskytnutá, posoudí-li se se stanoviska žalobkyně, jest uložením kapitálu a že není příčiny, míti za to, že po zjištění, jehož žalobkyně se domáhá, záložna bude míti ještě zapotřebí podati žalobu o plnění.
Vývody dovolacího spisu, které potírají zjištění v příčině stavšího se omylu, nejsou prováděním dovolacího důvodu §u 503., č. 4. c. ř. s. žalovaným uváděného, nýbrž potíráním ocenění důkazu v dovolacím řízení nepřípustným.
(Rozh. z 6. července 1905, č. 10166.)
— bb —

Citace:

Nesprávná zanáška v knihách úvěrního ústavu oprávňuje tento ku podání žaloby určovací.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 1, s. 43-46.