Pokoutnictví účetního záložny.

Kancelářský zřízenec c. k. okr. soudu v X. byl po dlouhá léta účetním občanské záložny v X. a v té době podal u c. k. okr. soudu v X. různá, jím sepsaná podání, která byla vyřízena buď procesním, buď exekučním, buď knihovním oddělením a z nichž mnohá byla doložena listinami ním sepsanými, jichž buď originál nebo opis jest ve sbírce listin pozemkové knihy c. k. okr. soudu v X.
Veškerá tato různá podání lze rozvrhnouti ve dvě hlavní skupiny:
1. ve skupinu, která byla podána jedině jménem záložny v X. a týkala se jedině právních jednání záložny v X.,
2. ve skupinu, která byla podána oním účetním buď jedině jménem třetích osob, buď jménem třetích osob a zároveň jménem záložny v X., buď jím (účetním) samým jako plnou mocí vykázaným plnomocníkem třetích osob.
Během řízení, vykonaného dle nařízení ministerstva práv ze dne 8. června 1857, č. 114. ř. z., zjistilo se v hlavních rysech toto: Jedině jménem záložny podány byly žaloby na špatně platící dlužníky záložny, žádosti o exekuci vkladem exekučního práva zástavního a dražbou nemovitostí, hlavně však ale knihovní žádosti o vklad nebo záznam půjček záložny. V těch případech, kde podány byly žádosti (jedině knihovní) buď jedině jménem třetích osob, buď jménem třetích osob a zároveň jménem záložny v X., jednalo se o zajištění buď půjček záložny buď na záložnu cedovaných pohledávek v určitém knihovním pořadí.
Za sepis těchto žádostí a k nim připojených listin resp. opisů (hlavně dlužní úpisy, kvitance i cesse) byl účetní honorován a to tím způsobem, že pokud byly útraty žalob a exekučních podání soudně stanoveny, vybrán byl soudem vyměřený obnos od stran pokladníkem záložny a účetnímu vydán, aniž by bývala byla tato transakce zapisována do účetních knih záložny, pokud pak šlo o útraty sepisu knihovních žádostí, dlužních úpisů, kvitancí a pod., napsal vždy účetní na poukázku, kterou vydával jako účetní záložny na pokladníka záložny, kolik si čítá za sepis žádosti a listin, a kolik si načítal, tolik bylo strženo straně při výplatě peněz a stržený obnos vyplacen byl zase pokladníkem účetnímu, aniž by tato manipulace se byla nějak vyznačila v účetních knihách záložny.
Ani výbor, ani valná hromada záložny se nikdy neusnesly, aby funkcionáři záložny, zejm. účetní, postarali se členům záložny, nezastoupeným právním přítelem, o knihovní záznamy a vklady půjček záložnou poskytnutých.
I žaloby a exekuce na dlužníky byly podávány resp. vykonávány účetním bez usnešení výboru záloženského.
Výbor záloženský obmezoval se při rozhodování o žádostech o půjčky jen na to, povolí-li se půjčka čili nic.
Účetní rozprodával také za pomoci jiných funkcionářů záložny nemovitý majetek předlužených lidí, většinou to členů záložny. V takovém případě (a zjistilo se takových případů 12) dal si účetní podepsati stranou písemnou plnou moc, oprávňující ho k prodeji nemovitosti a ke všem právním jednáním s tím spojeným za určitou provisi, na základě pak písemné plné moci zažádal za poznámku zamýšleného prodeje; když se pak nemovitý majetek rozprodal, uzavřel s kupci kupní smlouvy u právních přátel kupců a po té postaral se o záplatu dluhů; při té příležitosti sepsal po většině kvitance sám a pak podal žádost o výmazy břemen. Za tuto práci byl vedle provise honorován. Nějakého úředního povolení k rozprodávání nemovitostí ovšem neměl.
Ačkoliv účetní při svém výslechu doznal, že hleděl si ve svých neskvělých materielních poměrech vydělati sepisováním žádostí a listin nějaký ten krejcar, přec nespatřoval ve svých činech nějakého pokoutnictví. Ke svému ospravedlnění uváděl pak v podstatě toto: Ve všech záležitostech, o nichž podány byly žádosti resp. sepsány listiny, byla súčastněna záložna; jednalo se o její zápůjčky resp. o její peněžní obchody; i v těch případech, kde se nemovitosti předlužených lidí rozprodávaly, měla záložna interes, jednak byla věřitelkou oněch lidí, jednak poskytovala kupcům nemovitostí zápůjčky. Účetní (člen to výboru) měl nejen plnou moc, jednati pro záložnu v jejím zájmu, nýbrž dokonce byl i dle stanov záloženských nejen oprávněn, nýbrž i povinen, ona podání a ony listiny, které se vztahovaly na právní jednání záložny, sepisovati; tak činil jen v těch případech, kde strana o to sama žádala, kde celá záležitost byla jednoduchá a nepatrná, a kde se stranám nechtěly způsobiti zbytečné útraty a kde se neodporučovalo, odevzdati záležitost právnímu příteli pro drahotu zastupování právním přítelem v tak nepatrných věcech. Jako zachovalý státní občan neviděl v tom ničeho závadného, že přijal řádně plnou moc k rozprodeji nemovitostí; následkem toho representoval tu neb onu osobu, měl znalosti a nebylo se mu zapotřebí obraceti na právního přítele. Na celý tento poměr sluší pohlížeti jen ze stanoviska občanského zákonníka.
Prvý soudce (c. k. okr. soud v G. jako soud delegovaný) neshledal pokoutnictví v sepisu podání a listin, která byla podána resp. vydána jedině jménem záložny v X. a týkala se jedině právních jednání této záložny a také řízení v tomto směru proti účetnímu zastavil a to hlavně z těchto
důvodů:
Tvrdí-li účetní, že byl dle stanov záloženských nejen oprávněn, nýbrž i povinen, podání resp. listiny o právních poměrech záložny, uzavřených s dlužníky resp. kompaciscenty sepisovati, pak si zcela přesně nevykládá stanovy.
O tom nemůže býti pochyby, že se stanovami záloženskými rozvrhuje vnitřní práce záloženská mezi její funkcionáře (starostu, náměstka starostova, pokladníka, účetního, kontrolora a revisory účtů). Než tato vnitřní práce záloženská vzniká hlavně na základě právních jednání, jež uzavře záložna jako společenstvo. Tato právní jednání mohou se uzavříti jen usnešením výboru resp. valné hromady. Ne to, co činí jednotlivý člen záložny nebo jednotlivý člen výboru záložny, jest již jednáním záložny.
Správně-li se pohlíží na celé jednání výboru záložny v X. při poskytování zápůjček (výše blíže popsané), dlužno tvrditi, že výbor ponechával straně, jež o půjčku žádala, péči o to, aby se postarala, aby pohledávka přišla na řádném místě do pozemkových knih a že jen mlčky přihlížel k tomu, jak funkcionář záložny obstarává stranám potřebné k tomu právnické práce. Takto-li se přesně pohlíží na poměr účetního k záložně a ke stranám o půjčky žádajícím, a uváží-li se dále, že i dlužníci byli žalováni a exekvováni účetním bez vědomí a usnešení výboru záloženského, dlužno tvrditi, že účetní, když sepisoval a podával jménem záložny podání a listiny, nejen svoji funkci jako účetní přeceňoval, nýbrž dokonce ke svému materielnímu prospěchu svémocně zneužil.
Proto také přesně vzato mělo by se shledávati pokoutnictví i v sepisu těchto podání a listin.
Než ale, přihlédne-li se k tomu, že nepodařilo se podati nějakého důkazu o tom, že by bylo tvrzení účetního, že se totiž domníval dle znění stanov záloženských, že jest jako účetní záložny povinen sepisovati žaloby, vésti exekuce a nechávati knihovně zajišťovati zápůjčky záložny, čirým výmyslem, a dále uváží-li se, že účetní mohl býti ve svém mylném názoru utvrzován jednak tím, že členové výboru záloženského klidně přihlíželi k jeho činnosti, jednak tím, že i jiné záložny v okolí si ve svých záležitostech samy potřebné žádosti a listiny sepisovaly a sepisují, nabyl soudce toho přesvědčení, že byl obžalovaný skutečně toho mylného domnění, že jako účetní záložny jest nejen k tomu oprávněn, nýbrž i povinen, ony žádosti a listiny sepisovati, že za tuto činnosť příslušnou odměnu vybírá záložna od stran a že jemu vybranou odměnu vyplácí, že tedy za tuto činnosť jest záložnou honorován. Nabyl tedy soudce toho přesvědčení, že v těchto případech jednal účetní v takovém omylu, který vylučuje přičitatelnosť.
Pokud jde o sepis ostatních žádostí a listin, které nebyly podány resp. vydány jedině jménem záložny v X., seznal prvý soudce na tomto sepisu veškerá kriteria pokoutnictví dle § 1. lit. b. min. nařízení ze dne 8. června 1857, č. 114 ř. z. a to z těchto
důvodů:
Obžalovaný neměl nějakého úředního svolení k sepisování žádostí a listin, sepisoval je, jak se prokázalo, obyčejně za odměnu, sepisoval je v takovém množství, že dlužno tvrditi, že je sepisoval za účelem ziskuchtivým po živnostensku, ano v těch případech, kde prodával nemovitosti, vystupoval po živnostensku jako plnomocník stran před soudem.
Nějakého úředního svolení ku rozprodávání nemovitostí obžalovaný neměl. Z velkého množství případů, v nichž rozprodával, nutno souditi, že tuto činnosť provozoval za účelem zisku. K něčemu podobnému neměl se dáti strhnouti a to tím méně, ježto byl zaměstnán u soudu a dobře věděl, že k takovým dobrovolným rozprodejům nemovitostí jest povolán soud. Hledíc k tomu, že právě po živnostnicku rozprodeje prováděl a to bez úředního svolení, nelze také pohlížeti na jeho poměr ke stranám, kterým rozprodával, jedině z hlediska občanského zákonníka. Formou, občanským zákonníkem dovolenou, obžalovaný jen zakrýval svoji, ne-li naprosto škodnou, tož při nejmenším ne k příliš velkému národohospodářskému povznešení okresu směřující činnosť k rozkouskování realit. S touto činností spojil pak obžalovaný i činnost druhou; při této příležitosti prováděl i pokoutnictví. I takovým způsobem hleděl získati hmotných prostředků.
Na rekurs účetního potvrdil c. k. zem. soud v B. usnešením ze dne 24. června 1905 Präs 2098/13|5 co do viny usnešení prvního soudce a připojil k svému usnešení toto
odůvodnění:
Že obžalovaný značný počet soudních podání, zejména knihovních, a to skoro vesměs úplatně zhotovil, jest vlastním jeho obšírným doznáním dokázáno.
Ohledně skupiny těch podání, která se týkala jedině právních jednání záložny a též jedině její jménem byla podána, první soudce řízení proti obviněnému zastavil, připustiv možnost ospravedlňování se obviněného, že jednal v domnění (dle názoru prvního soudce arci mylném), že jako účetní řečené záložny byl k tomu nejen oprávněn, nýbrž i povinen, v zájmu záložny podobná podání činiti.
Druhá stolice nemůže sice sdíleti v tomto bodu náhled prvního soudce, že by byl obžalovaný jednal v takovém omylu, který vylučuje přičítatelnost, protože jakožto soudní zřízenec dobře věděl, že úplatné sepisování soudních spisů a listin za strany jinou osobou nežli advokátem neb notářem není dovoleno, a že mu tedy přece pochyby vzejíti musely o tom, zdaliž oprávněn jest ve svém postavení jako účetní záložny si zaopatřiti vedlejší výdělek podáváním soudních spisů a sepisováním právnických listin, a zdaliž podržeti může místo, které by jej přivésti mohlo v rozpor se stávajícími zákony.
K tomu dlužno uvážiti, že nikoliv záložna, nýbrž vlastně strany jej honorovaly, arci oklikou přes záložnu. Neboť, jak prvý soudce zjistil, byly útraty soudem vyměřené od stran vybrány a obžalovanému vydány, a pokud šlo o útraty sepisu dlužního listu a knihovní žádost, napsal vždy obžalovaný na poukázku, kterou vydával jako účetní záložny na pokladníka, kolik si čítá za sepis dlužního listu a knihovní žádosti atd., a kolik si načítal, tolik bylo strženo straně při výplatě peněz a stržený obnos vyplacen obžalovanému.
Z toho vidno, že týž využitkoval svého postavení jako člen výboru záložny k tomu, by si zaopatřil zisk a trvalé příjmy sepisováním soudních podání a listin. Postup tento sluší považovati jako sepisování spisů po živnostensku za cizé strany, jak již první soudce též správně vytkl, a ježto za to míti nelze, že by člověk inteligentní, který ví, že takovéto sepisování je zapovězeno, by se domnívati mohl, že taková činnost se stane v tom okamžiku beztrestnou, když ji před se béře jako zřízenec některého ústavu, měl býti obviněný uznán vinným též pro případy do první skupiny spadající, avšak změna výroku prvního soudce v tomto bodu jest vyloučena, protože by se stala in pejus stěžovatele.
Právě proto však není ospravedlněn rekurs, pokud se týče případů ostatních, v nichž obžalovaný vinným uznán byl pokoutnictvím.
Úplata jest dokázána.
Nepadá z důvodů svrchu líčených na váhu, zdaliž transakce obžalovaným předsevzaté též zahrnuly prospěch pro záložnu a to tím méně, any právnické listiny a soudní spisy vždy v zájmu nějaké osoby se sepisují; obžalovaný nemůže se též omluviti tím, že byl jako zmocněnec a rukojmě prodavatelů usedlosti oprávněn a povinen k podání potřebných spisů a k sepsání listin, protože toto zmocnění a rukojemství na sebe vzal právě k tomu účelu, by si zaopatřil oprávnění, jménem podavatelů provésti rozprodání usedlosti, u soudu zakročiti a za touto příčinou listiny též sepisovati, a takto si zjednávati zisk.
Činnost tato jest pokoutnická, protože si obžalovaný sepisováním soudních podání a právnických listin, s rozprodáváním usedlostí úzce souvisících, zjednával živnost, arci vedlejší.
Jest tedy v tomto bodu usnesení prvého soudce ospravedlněno a slušelo zamítnouti rekurs.
Tomáš Zicha.

Citace:

Pokoutnictví účetního záložny.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 1, s. 47-52.