Koupě podílu kontribučenského fondu.

A. a B. koupili za účelem parcelace čtvrtlán č. 18 v I., jejž ihned různým kupitelům rozprodali. Smlouvou z 22. srpna 1881 prodali z něho F. K-ovi stavení obytné a hospodářské, pak zahradu i s »celým podílem na jmění a výtěžcích záložny I-ckého kontribučenského fondu«, připadajícím na řečený čtvrtlán za 2800 zl., z čehož připadlo 300 zl. na podíl fondu kontribučenského. Pozemky od čtvrtlánu toho rozprodány byly s výslovnou doložkou »bez podílu na fondu kontribučenském«. F. K. pobíral podíl tento po 22 let; avšak v r. 1903 oznámila jemu správa kontribučenské záložny, že jemu podílnictví na fondu tom nepřísluší, jelikož ono dle § 3. zem. zák. z 23. března 1873, č. 30 a dle zem. zák. z 15. srpna 1864, č. 32 jest příslušnictvím orné půdy a nikoliv budov.
Z důvodu toho podala N-ová jakožto cessionářka F. K-ova na A. a B. žalobu o náhradu 600 K za škodu vzniklou odnětím podílu na kontribučenskčm fondu.
První stolice žalobu zamítla.
Stolice odvolací (zem. soud v Brně) však žalobě vyhověla, podstatně z těchto
důvodů:
Odvolacím důvodům nelze upříti oprávnění.
Pokud se týče právního posouzení daného případu, nelze odvolacímu soudu souhlasiti s vývody I. stolice.
Spornou věc sluší totiž posuzovati dle § 923. obč. zák., neboť jak výpovědí svědka F. K. se zjišťuje, prodali mu žalovaní usedlost čís. 18 v I. bez pozemků za cenu 5000 K a podíl na kontribučenském fondu resp. nyní záložně výslovně za cenu 600 K. Podílnictví ono však dle § 3. zem. zák. ze dne 23. března 1873, čís. 30 a dle zem. zák. ze dne 15. srpna 1864, č. 32 jest právem reálním, to jest s majetkem pozemku souvisícím a nelze je zvláště odprodati, pokud se týče bez pozemků někomu ponechati. Jestliže pak žalovaní smlouvou trhovou ze dne 22. srpna 1881 přece bez pozemků prodali, vlastně prodati mínili podíl na kontribučenskčm fondu v I., ač dle stavu zákonodárství tím způsobem jej prodati nemohli, pak nelze o tom pochybovati, že když podíl ten žalobnici důvodem cit. zákonů zemských byl odňat, jsou žalovaní povinni žalobkyni správou. To tím více, ani žalovaní téhož dne, kdy uzavřeli písemní kupní smlouvu s F. K-, odprodali různým kupitelům více pozemků od usedlosti č. 18 v I., takže jim při uzavírání smlouvy s oním celý kontribučenský podíl snad ani již nezbýval.
Rozhodným pro posouzení právní platnosti kupní smlouvy ohledně tohoto podílu jest datum citov. zemských zákonů, kterýmiž fond kontribučenský jakožto neoddělitelné příslušenství pozemků byl kvalifikován a povahy samostatně prodejné věci pozbyl.
Odvolacímu soudu nebylo proto možno souhlasiti s názorem prvním soudcem vysloveným, že by vada, pro niž se žalobkyně správy dovolává, nepozůstávala v čas uzavření smlouvy; vždyť žalovaní nemohli contra legem odděliti dotčený podíl od pozemků usedlosti čís. 18 v I. a samostatně jej na F. K. převésti, jak se ovšem z oboustranné neznalosti zákona domněle stalo. Vada tedy zde jak v době uzavření smlouvy trhové, tak i později stále byla, ale nebyla zjevnou sporným stranám a tím ovšem se stalo, že F. K. 22 let, totiž od uzavření smlouvy až do r. 1903, bral požitky z fondu; ale okolnost tato na smlouvu samu právně nemožnou — neměla žádného významu a nestala se tím snad smlouva ta platnou. Ani sankciování soudem, jak žalovaní za to mají, že totiž F. K-ovi s odkoupeným usedliskem těž kontribučenský podíl knihovně byl připsán, nemohla smlouvu contra legem uzavřenou, tudíž dle § 878. a zejména § 880. obč. z. od prvopočátku neplatnou, učiniti smlouvou platnou.
Následkem toho nelze také považovati zmenšení ceny koupené usedlosti, které dle důvodů 1. stolice nesahalo do doby uzavření kupu, za náhodu, nastavší teprve po uzavření kupní smlouvy, neboť byť i podíl F. K-ovi odňat byl až v r. 1903, tož cena usedliska byla ihned od počátku o 600 K menší, poněvadž onen obnos zaplatil F. K. výslovně za podíl kontribučenského fondu, k němuž vlastnického nároku nabýti však nemohl.
Pokud se týče doby, od které nárok v daném případě pro evikci uplatňovati sluší, stojí odvolací soud na tom stanovisku, že obdobou § 1489. ob. z. obč. teprve možno tak činiti od doby zjevnosti, tudíž v případě našem teprve od r. 1903, a nikoliv, jak zástupce žalovaných při přelíčení odvolacím namítal, již ode dne uzavření smlouvy, neboť v případě evikce není nárok dříve odůvodněn, dokud není věc kupiteli pravomocně odňata, anebo týž o okolnosti, že mu jistě odňata bude, plnou jistotu nenabyl. Nemůže tedy také právo na odškodněnou dříve vykonáno býti. Kdyby měla dotčená lhůta počíti snad dnem odevzdání, tu by nárok nabyvatelův snadno tím illusorním mohl býti učiněn, že by se evikce až pa uplynutí dotčeně lhůty posunula. (Srov. Stubenrauch). I § 933. ob. z. obč., jenž ustanovuje praeklusivní lhůtu poměrně krátkou, vychází zajisté z předpokladu, že lhůta v něm ustanovená stačí, aby vada zpozorována a žaloba podána býti mohla. Dlužno ji proto počítati ode dne, kdy nastala možnost, vadu zpozorovati. Než žalobní žádost jest oprávněnou také z důvodu § 1435. obč. zák. — condictio ob causam finitam.
Jest totiž výpovědí F. K. zjištěno, že on oněch 600 K zaplatil za podíl a ostatních 5000 K za usedlost.
Když však onen podíl kontribučenského fondu, resp. záložny F. K-ovi byl odňat správou kontribučenské záložny, přestal i pro žalované právní důvod, z kterého oni oněch 600 K obdrželi a z kterého by je dále podržeti mohli.
Žaloba shledává v tom na straně žalovaných bezdůvodné obohacení, jehož tu však, jak již první soudce správně dovodil, fakticky není, jelikož kupní ceny 600 K za kontribučenský podíl od kupitelů pozemku dosud neobdrželi, prodavše jim pozemky výslovně bez kontribučenského podílu. Nelze však souhlasiti s názorem I. soudce, že by se byli kupitelé pozemků na škodu F. K. bezdůvodně obohatili a tudíž — jak z této argumentace plyne — oni měli býti na náhradu žalováni. Škodou, že prodali pozemky bez kontribučenského podílu a že tento nicméně kupitelům připadnul, stiženi byli jen prodavatelé, nynější žalovaní.
F. K. nemohl by se tudíž držeti těchto kupitelů pozemků, neboť on nestojí k nim v žádném právním poměru, nýbrž pouze k žalovaným. Cedenta F. K. a jednotlivé kupitele pozemků nelze přece stotožňovati a poměr žalovaných k F. K-ovi, resp. jeho cessionářce, jest úplně samostatný a různý od poměru žalovaných k jednotlivým kupitelům pozemků.
Jen žalovaní mohou se snad hojiti z této vlastním nedopatřením neb omylem zaviněné škody na kupitelích pozemků, dokonce ne však F. K-, tím méně, an, jak shora provedeno, od prvopočátku vlastníkem kontribučenského podílu nebyl, tudíž náhrady zaň po skutečných vlastnících požadovati nemůže.
Namítá-li se tedy, že žalovaní nejsou passivně k žalobě, pokud opírá se o důvod § 922. a § 1435. ob. z. obč., legitimováni, pak není námitka tato oprávněnou, neboť passivně legitimován k žalobě jest ten, s nímž neplatná smlouva byla uzavřena, resp. jenž přijal cenu za něco, co druhá strana z důvodu § 1435. ob. z. obč. pozbyla a jeho universální nástupcové. Singulární nástupcové nemohou žalobou ani z důvodu § 922., ani z důvodu § 1435. obč. z. ob. pohnáni býti.
Pro žalobu ze správy (§ 922. ob. z. obč.) jest moment obohacení na straně žalovaných naprosto lhostejným, kteréž zakládá naopak zvláštní samostatný titul žalobní.
Pro právní stanovisko § 1435. ob. z. obč. rovněž obohacení na straně žalovaných nutným rekvisitem není, nýbrž pouze odpadnutí právního důvodu dalšího podržení dotyčné věci na straně žalobcově, resp. jeho cessionáře, jejíž cena a nikoliv obnos obohacení jest též měřítkem náhradního nároku. Poukaz na to, že žalovaní sami koupili také usedlost čís. 18 s pozemky a s podílem na kontr. fondu a že usedlost tu zase dále prodali, nelze považovati za správný, neboť žalovaní koupili také pozemky, F. K-ovi prodali však jen usedlost bez pozemků.
Pro jedině rozhodující otázku tohoto sporu, byla-li smlouva stran kontribučenského podílu platnou čili nic, jest konečně též lhostejno, jak velké užitky F. K. po 22 let z kontribučenského podílu pobíral, pročež dlužno námitku žalovaných, ostatně teprve při odvolacím přelíčení, tudíž opožděně učiněnou, že by týž žalovaným musel vrátiti to, oč užitky ty přesahovaly zákonně úroky z kupní ceny 600 K, pominouti mlčením. Nejvyšší soud dovolání žalovaných nevyhověl.
Důvody:
Dovolání žalovaných, vznesené pro nesprávné právní posouzení věci, jest bezdůvodné, poněvadž žalobní nárok na náhradu škody v obnosu 600 K z důvodu správy jest dle §§ 922., 923., 928. a 932. obč. zák. ospravedlněn.
Jak zjištěno, prodali žalovaní dne 22. srpna 1881 F. K-ovi stavení obytné a hospodářské, patřící ku jejich čtvrtkám čís. 18 v I. se stavebním parcelami čís. 34 a 35, se zahradní parcelou čís. 19 a s celým podílem na jmění a výtěžcích záložny I-kého kontribučen- ského fondu, připadajícím na jmenovaný čtvrtlán, za 2800 zl., z čehož připadlo podle zjištění rozsudku soudu odvolacího 300 zl. na podíl na kontribučenském fondu právě naznačený.
Tím přikládali prodávající prodávanému dílu nemovitosti právní vlastnost, jakoby s držbou jeho buď samo o sobě, buď výslovným projevem vůle posavadních vlastníků spojeno bylo právo na onen podíl na jmění a výtěžcích jmenované záložny kontribučenského fondu, do té doby spojen byl s držbou nedílného čtvrtlánu čís. 18 v I.
Této vlastnosti však prodaný podíl nemovitostní, jak odvolací soud případně provedl, již v době uzavření smlouvy neměl. Vysvitá totiž z paragrafu 3. zemsk. zák. pro Moravu ze dne 15. srpna 1864 zemsk. zák. čís. 32., a z § 3. zemsk. zák. ze dne 23. března 1873, zemsk. zák. čís. 30, dále z § 2. zemsk. zák. ze dne 23. března 1873, zemsk. zák. čís. 31, že účastníky na fondech kontribučenských a obilních a na fondech peněžních a záložnách, které z prvnějších fondů vznikly, pokud tu není nijakého právního důvodu, pocházejícího patrně z doby dříve než zákony tyto vešly v platnost, jsou dočasní držitelé oněch rustikálních pozemků, které jsou ve spisech Josefínského katastru označeny jako orná půda, je-li zároveň účastenství jejich na dosavadních obilních fondech uznáno.
Dle toho jest tudíž právo, o které jde, právem reálním, které jest nerozdílně spojeno s držbou rustikálních pozemků uvedeného druhu, které také prohlášením dočasně oprávněného na pozemky a nemovitosti jiného druhu přenésti nelze a které tudíž také v případě tomto nemohli žalovaní jako prodávající spojití s parcelami, jež K-ovi prodali a které ornou půdou nejsou.
Že by byly tyto parcely a obzvláště zahradní parcela čís. 19 v Josefínském katastru označeny bývaly jako orná půda, nebylo žádnou stranou tvrzeno, ani rozsudkem zjištěno. Že ale pouhou možnost, používati pozemkové parcely jako role, nelze na roven stavěti označení její jako orná půda v katastru, leží na bíledni. Ostatně vysvitá již z § 4. patentu o ukládání obilí ze dne 9. června 1788, že fondy kontribučenské a obilní vznikly naturálními příspěvky poddaných, kteří měli rolnictví. Nikoliv pouhá možnost vzdělávati role, nýbrž skutečné používání pozemku jako půdy orné a odvádění přiměřeného podílu na plodu na půdě docíleném, bylo podmínkou podílnictví na fondu. Neprávem odvolává se dovolání také na § 3. zemského zákona ze dne 23. března 1873, čís. 31. zems. zák.
Neboť třeba že podle tohoto ustanovení zákonního může v případě rozdělení nemovitosti, která má podíl při záložně fondu kontribučenského, podíl odstoupené plochy pozemkové, pokud dotknuta nejsou práva soukromá, t. j. věcná práva třetích osob na nemovitosti snad stávající, jako na př. tabulárních věřitelů a j., v matrice fondu poměrně býti předepsán, nenásleduje z toho ještě nikterak, že se připouští přenésti fondovní podíl na pozemky, které v Josefínském katastru jako půda orná označeny nebyly, aspoň z toho neplyne, že se připouští, aby, jak se v případě tomto stalo, převedeno bylo celé právo reální ohledně kontribučenského fondu, jež bylo spojeno se čtvrtlánem čís. 18 v I., na objekt, jejž nabyl F. K.
Skutečnost ta, že výbor záložny I-ckčho kontribučenského fondu uznal oprávnění F. K., vyplývající z kupní smlouvy ze dne 22. srpna 1881, tím, že jemu až do roku 1903 vyplácen byl celý podíl na výtěžcích záložny, vypadající na čtvrtlán čís. 18 v 1., nemůže úmluvu shora citovanému nezměnitelnému předpisu zákonnímu odporující, tudíž neplatnou, učiniti právně účinnou, a to tím méně, ano usnesení výboru záložny nemá povahu úředního rozhodnutí a proto není také přípustno odvolávati se ve směru tom na formální právní moc tohoto výborového usnesení. Tím padají veškeré vývody revise, které se opírají o tento právní náhled.
Neměla-li pak dle toho, co předesláno, nemovitost žalovanými prodaná právní vlastnosti, která se jí ve smlouvě výslovné přikládala, již v době uzavření smlouvy, jsou kupující podle §§ 922., 923. a 932. obč. zák. beze vší pochyby oprávněni požadovati správu. Tomu na odpor není také § 928. obč. zák. Neboť byť i bylo správné, že by, hledíc k zákonům shora citovaným, kupec při náležité opatrnosti byl mohl seznati, že nemůže nabýti zmíněných práv na kmenovém jmění a výtěžcích záložny kontribučenského fondu ani s držbou ukoupených parcel, ani odděleně od držby, třeba že tedy vada věci pokládati se musí za vadu do očí bijící, bylo přece v případě tomto výslovně slíbeno, že je s věcí dotyčné právo spojeno. Použití § 928. 1. c. jest tudíž vyloučeno. Ostatně by se musel v případě tomto, kde neznalost zmíněných shora zákonů spadá za vinu všem súčastněným faktorům, jak smluvním stranám, tak i výboru záložny, právní omyl, který se sběhl, pokládati za omluvitelný.
Co se pak tkne otázky o uhasnutí práva ze správy vedle § 933. obč. zák., dlužno především vytknouti, že dotyčná námitka nebyla stranou žalovanou v řízení prvé stolice vůbec ani činěna.
V řízení odvolacím a dovolacím nesmí však podle § 482. al. 1. c. ř. s. nová námitka býti vznesena. Že měl býti na promlčení nároku ze správy, které snad nastalo, z moci úřední zřetel vzat, jak myslí odvolání, jest nesprávné a to nesprávné jak tehdy, kdyby se pokládati měla lhůta § 933. obč. zák. za lhůtu propadlou čili praeclusivní, tak i tehdy, kdyby se měla považovati za lhůtu promlčecí.
V případě prvnějším jest to již podle všeobecných předpisů o rozdělení břemene průvodního, ve sporu úlohou žalovaného, tvrditi a dokázati, že zaniklo právo žalobcovo, které existence nabylo. Bylo by tudíž in concreto věcí žalovaných bývalo, namítati a dokázati, že právo ze správy zaniklo eo ipso uplynutím času. Již úvaha, že je přípustno rozšířiti lhůty § 933. obč. zák. smlouvou, vylučuje, aby se z moci úřední k tomu přihlíželo, že lhůty tyto uplynuly.
Pokládají-li se naproti tomu lhůty tyto za lhůty promlčecí, čemuž nasvědčuje nejen znění § 933. obč. zák. (vide: »musí práva svého do dovésti, sice právo to pomine«), nýbrž i úvaha ta, že právo ze správy neuhasne samo sebou uplynutím času, nýbrž toliko tím, že se v době stanovené nevykonává, pak platí výslovné ustanovení § 1501. obč. zák., dle kterého ku promlčení bez námitky stran z moci úřední přihlížeti nelze.
Avšak nehledě ani k těmto úvahám, nemohlo by se v případě tomto o promlčení již proto mluviti, poněvadž se nejedná o fysické vady prodané věci, v kterémžto případě by se ovšem doba promlčecí počítala ode dne odevzdání, nýbrž o vady právní, tedy o dání evikce.
V takovém případě dlužno však lhůtu k uplatnění nároku ze správy, jak odvolací soud vším právem vyslovil, počítati od doby zbavení. Zbavení kupitelů práva stalo se však v případě tomto teprve v roce 1903, resp. rozhodnutím mor. zemského výboru ze dne 31. března 1905, čís. 12456, kterým nebylo dáno místa stížnosti, podané F. K-em proti výboru I-cké záložny kontribučenského fondu.
Neboť teprve od této doby bylo právoplatně zjištěno, že ono právo na kontribučenský fond, o kterém se domníval F. K., že je nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 22. srpna 1881, s prodanou nemovitostí spojeno není, nýbrž že přísluší parcelám, rolím, od rozděleného čtvrtlánu svého času odděleným, resp. jich dočasným držitelům. Co se konečně tkne obsahu přítomného nároku ze správy, nemůže o tom býti pochybnosti, že může kupitel, pokud se týče žalobkyně jako cessionářka, žádati jen za náhradu škody, poněvadž vada, správu zakládající, žádnému užívání prodané nemovitosti nevadí, s druhé strany však to, co schází, také doplněno býti nemůže.
Škoda tato vyměřena byla stranou žalující oným obnosem, který byl svého času při uzavření smlouvy ujednán jako protidávka za sporné oprávnění. Proti tomuto výpočtu škody nebylo stranou žalovanou v prvé stolici činěno námitky a nelze tudíž podle odst. 1. §. 482. c. ř. s. přihlížeti k námitce, vznesené teprve v řízení odvolacím, že by kupitelé museli vrátiti výtěžky záložny fondu kontribučenského, které po 22 roků brali, při čemž ostatně nemůže zůstati nepovšimnuto, že přece žalovaní po tuto dobu brali také civilní plody z obdrženého obnosu 300 zl.
Při tomto stavu věci a práva netřeba se dále pouštěti do zkoumání, nepřísluší-li snad také uplatňovaný nárok straně žalující ještě z důvodu § 1435. obč. zák., aneb z důvodu obohacení vůbec.
(Rozh. z 30. května 1906, č. 6468.) J. B.

Citace:

Koupě podílu kontribučenského podílu. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 6, s. 290-296.