Rušení držby práva služebnostního hospodářským úkonem vlastníka pozemku. Nutnost prozkoumati konečné usnesení soudem rekursním i po stránce meritální, byť i recurs čelil pouze výroku stran útrat.

A. žaloval B., vlastníka usedlosti č. 21 v H., že porušil jej v držení práva jízdy vozovou cestou, k této usedlosti náležející, jíž žalobce k výjezdu ze své stodoly používal; rušení státi se mělo tím, že žalovaný na této vozové cestě chvojí na hromadu složil. Kdy se to stalo, ze spisů zjevno není, takže není známo, jak dlouho chvojí to tam leželo. 16. dubna 1906 (které doby denní, není rovněž ze spisů zjevno) dal si A. předvolati B. před představeného obce a žádal tam po něm, aby to chvojí do 8 hodin ráno odklidil.
Dle svědectví představeného B. práva jízdy A-ovi neupíral a odklizení chvojí přislíbil, lhůtu neurčiv.
Příštího dne od 7. hod. ranní začalo se s uklizením chvojí a zároveň s jeho sekáním v přilehajícím dvoře B-ově, a když A. kolem 8. hod. ranní šel kolem, bylo ho již as polovice s cesty uklizeno a rozsekáno. Zdali mohlo se v tu chvíli s vozem ze stodoly A-ovy již projet, ze spisů nevysvitá, žalobce sám však opaku netvrdí. Rovněž není zřejmo, a žalobce toho ani netvrdí, že by v tu chvíli již skutečně byl chtěl tou cestou jet. Do večera 17. dubna bylo veškeré chvojí s cesty sklizeno a sesekáno.
Žaloba podána byla až 18. dubna odpoledne; žádání její zní:
a) na uznání fakta rušebního,
b) na uvedení v předešlý stav,
c) na zápověď dalšího podobného rušení,
d) na přiřknutí útrat.
Od žádání ad b) žalobce při přelíčení upustil.
Žalovaný namítal toliko bezúčelnost žaloby, an držbu žalobcovu před představeným uznal i odstranění překážky v jízdě přislíbil, k čemuž však lhůta žalobcem určená byla příliš krátkou, a poněvadž žalobce viděl již před 8. hod. ranní, že chvojí se uklízí. Navrhnul proto odsouzení žalobce k náhradě útrat. I. soudce vyhověl žalobě v bodech a) i c) a odsoudil žalované- ho též k náhradě veškerých útrat.
Důvody:
V řízení tomto jest se obmeziti pouze na zjištění poslední faktické držby a stavšího se jejího rušení (§ 457 c. ř. s.).
V tomto směru jest poslední faktická držba žalobce doznáním žalovaného (§ 266. c. ř. s.) zjištěna, právě rak, jako čin rušební slibem žalovaného, překážku odstraniti; leželoť haluzí dle svědků x. y. proti vratům žalobcovy stodoly.
Že žalovaný k odstranění haluzí se zavázal a je též skutečné odklidil, byť i během doby pozdější, než do 8. hod. ráno 17. dubna 1906, nemění na skutkové povaze rušení držby ničeho, ježto tím nelze jednoduše odčiniti stavší se skutečné rušení, nýbrž odpadá pouze zavedení předešlého stavu. V těchto směrech jest tedy nárok žalobní odůvodněn; avšak vzdor slibu žalovaného a zavedení předešlého stavu nelze přece žalobu považovati za zbytečnou, protože účelem jejím jest nejen uznání držby žalobcovy a zavedení předešlého stavu, nýbrž i dosažení soudního zákazu dalšího rušení a tím ochrany žalobce proti tomuto dalšímu rušení (§ 339. ob. z. obč.); kromě toho žalovaný ani ve stanovené lhůtě haluzí neodstranil, při čemž ho množství haluzí neomlouvá.
Z těchto okolností a důvodů jest žalovaný dle § 41. c. ř. s. povinen útraty sporu nésti.
Žalovaný podal do usnesení toho rekurs pouze ohledně útrat, domáhaje se toho, aby použitím § 45. c. ř. s. naopak žalobce k náhradě útrat byl odsouzen. Věcí samou (otázkou rušení držby) se rekurs nezabýval.
Rozhodnutím c. k. zemského jakožto rekursního soudu v Brně ze dne 14. května 1906, č. j. R II 5169/5 bylo usneseníto i v naříkaném bodu potvrzeno.
Důvody:
§ 45. c. ř. s., jehož rekurent se dovolává, předpokládá, že žalovaný chováním svým nedal příčiny k podání žaloby.
Této podmínky tu však není; neboť žalovaný nevzal v odpor výrok prvého soudce, že žalovaný, zastaviv jedlovými haluzemi vozovou cestu, která ze stodoly ve vlastnickém spoludržení žalobce se nacházející vede, žalobce v držení práva jízdy touže cestou porušil. Porušil-li však žalovaný žalobce způsobem zmíněným v držení práva, pak přece dal příčinu k podání žaloby; mimo to sluší poukázati na správné důvody prvého soudce, z nichž odvozoval, že nelze považovati žalobu za zbytečnou; a jelikož žalobce zvítězil, slušelo dne § 41. c. ř. s. uložiti žalovanému náhradu útrat sporu. Revisní rekurs podán býti nemohl (§§ 55. a 528. c. ř. s.), takže zůstalo při rozhodnutí II. stolice.
Mám za to, že správnost jeho není právně nepochybnou a zásadní bezohlednost jeho že hospodářsky může býti velice nebezpečnou. Ač rekurs čelil jen části útratové naříkaného konečného usne- sení, měl sice rekurent vzhledem k tomu, že otázka útrat závisela na otázce, byla-li žaloba důvodná resp. bylo-li jí třeba, přes to, že žalobce od návrhu na uvedení v předešlý stav upustil a následkem toho spor praktického významu pozbyl, zabývati se přece i meritem sporu, aby se nemohlo říci, že merita nepotírá. Mám nicméně za to, že o nějakém podrobení se výroku I. soudce v části meritální právě z toho důvodu nemůže býti řeči, že potírá-li se přiřknutí útrat z důvodu zbytečnosti žaloby, eo ipso potírá se též meritum, ostatně již při vynesení rozhodnutí I. soudce prakticky bezvýznamné, a že tudíž naopak, trvaje i v rekursu na tom, že žaloba byla naprosto neodůvodněnou a zbytečnou, jakož i rekursním návrhem samým rekurent dožadoval II. stolici, aby zabývala se též meritální stránkou tohoto rušebního sporu (§§ 41., 43. a 45. c. ř. s.). Tu pak bylo by její rozhodnutí dopadlo snad jináče.
Neboť proti rozhodnutí I. stolice dá se se stanoviska právního mnoho namítati.
Dle § 484. ob. z. obč. mají služebnosti, pokud toho jich povaha připouští, jakož i účel, proč byly zřízeny, dle možnosti býti obmezovány.
Dle § 495. ob. z. obč. řídí se obsah i rozsah služebnosti jízdy potřebou oprávněného a okolnostmi místa.
Též držbu práva dlužno oproti vlastníku restriktivně vykládati (§ 315. ob. z. obč. »jen tolik«). Právo vlastnické jest tudíž mocnější, před zákonem přednější, než držba práva služebnostního.
Žalobce má nepopřené právo jízdy ze své stodoly po vozové cestě žalovaného ku dvoru tohoto přiléhající.
Z tohoto práva však vzhledem na citované články neplyne, že by tato vozová cesta každého dne musela býti volnou, nýbrž pouze, že musí býti volnou tenkráte, když oprávněný (žalobce) ji skutečně pro výjezd ze své stodoly potřebuje. Toť by oprávněný mohl považovati za rušení držby svého práva, i když by vlastník sám s vozem na té cestě jel nebo stál, an by v tom okamžiku oprávněného taktéž z vykonávání práva služebnostního vylučoval, zkrátka, oprávněný by takovýmto chicanním rozšiřováním svého práva i mimo skutečnou potřebu činil vlastnictví přímo illusorním! Vlastník sám by svého práva kdykoliv a plnou měrou, jak to z pojmu vlastnictví (§§ 354. a 362. ob. z. obč.) plyne, vykonávati nemohl, nejsa nikdy jist, nebude-li oprávněný chtít právě v tutéž chvíli vykonávati své právo služebnostní, i ukládalo by se takovou praevalencí práva služebnostního vlastníku, aby, chtěje sám služebnostního pozemku použíti, předem s oprávněným se dorozuměl.
Žalobce ani v žalobě, ani při přelíčení netvrdil, že by 16. dubna neb 17. dubna 1906 byl míval potřebu aneb aspoň chtěl ze své stodoly vyjet a není ze spisů ani zjevno, že by po odklizení chvojí skutečně byl s vozem ze stodoly vyjel. Jemu tudíž v ty dny (16. dubna a 17. dubna z rána) hromada chvojí před stodolou v služebnostním právu jeho pranic nepřekážela. A přec obě instance důsledkem svých výroků trvají na tom, že měl vlastník předem požádat oprávněného o povolení, aby chvojí na vozové cestě směl složit a přes noc tam ponechat.
Když pak žalobce dne 16. dubna 1906 odklizení chvojí si přál, žalovaný beze všeho zdráhání k tomu se uvolil a již v 7 hod. ráno příštího dne chvojí skutečně s cesty uklízel. Dříve jarní dobou i na venkově sotva dělníky do práce lze dostati.
Žalovaný též nebyl povinen, veškeré chvojí s cesty odstraniti, nýbrž jen tolik, aby žalobce mohl projeti. Že by to jemu 17. dubna 1906 v 8 hod. ráno, kterouž dobu on si k uklizení chvojí sám byl určil, nebylo možno bývalo, zjištěno není a ani se netvrdí, že a proč by byl musel jet zrovna v 8 hod. ráno a ne o chvíli později. Současně dvěma úzké vozové cesty užívati není prostě možno, platí tudíž pro dva stejně oprávněné pravidlo: jeden po druhém a kdo dřív přijde, ten mele.
Nade vši pochybnost jest však ze spisů jisto, že cesta průběhem dne 17. dubna 1906 byla tak uvolněna, že žalobce jistotně s vozem ze stodoly projeti mohl.
Podání žaloby dne 18. dubna 1906 bylo tudíž naprosto zbytečným a bezúčelným. Na pouhé uznání držby — nikdy nepopírané — a na zákaz rušení pro budoucnost jí též dokonce nebylo třeba, jelikož žalovaný žalobci pro skutečnou potřebu vždy ochoten byl vyhověti.
Jest zde tudíž drastický případ § 45. c. ř. s., i mělo by se ho zejména v nešťastném řízení posessorním užívati měrou co nejrozsáhlejší.
Bl.

Citace:

Rušení držby práva služebnostního hospodářským úkonem. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 5, s. 236-239.