Závěť sepsaná jazykem, jemuž zůstavitel nerozumí, jest neplatnou. Doložka »jako svědek poslední vůle« při podpisu svědka jest nezbytná, sic jest podpis neplatným. Svědci, nerozumějící s dostatek jazyku pořizovatelovu, jsou svědky nezpůsobilými.

Nezl. J. L. podal svým poručníkem žalobu na své příbuzně, žádaje za zjištění, že písemná závěť M. P-ové jest co do formy i co do obsahu neplatnou poslední vůlí.
První stolice žalobu zamítla; druhá jí však vyhověla z těchto důvodů:
Odvolací důvod nesprávného právního posouzení sporné záležitosti dlužno z obou stránek, na něž odvolatel poukázal, za odůvodněný pokládati.
Zákon žádá v § 579. o. z. obč. u allografních písemních posledních pořízení vedle vlastnoručních podpisů všech tří svědků na listině samé také ještě, aby se svědkově podepsali jako »svědkové poslední vůle«; v tomto případě podepsali se M. K. a J. K., již byli ku zřízení testamentu přibráni, pouze jako »svědci«, pisatel testamentu J. S. připojil však ku svému podpisu označení své funkce jako starosty; tento codicill, ježto mu právě zmíněná zákonná náležitost chybí, jest tudíž dle § 601. o. z. o. neplatný.
I kdyby se judikatura spokojila podpisem pouze »jako svědek«, tož přece dlužno považovati připojení jiné kvality svědkovy (v našem případě připojení kvality jako starosty u podpisu J. S.) za zcela nedostatečné (Unger § 10. pozn. 8.). § 580. o. z. o. obsahuje pouze pravidlo i dlužno proto usuzovati, že, nedbá-li se ostatních formalit, jež nejsou výslovně označeny jako »opatrnost«, má to za následek neplatnost posledního pořízení.
Odvolací soud měl za to, že ustanovení §§ 579. a 581. o. z. obč. dlužno v tomto případě co nejpřesněji interpretovati, ježto nezl. žalobce by, kdyby poslední pořízení M. P-ové zůstalo v platnosti, obdržel jen šestinu onoho dědického dílu, jenž by mu připadl při zákonné posloupnosti.
Poslední pořízení nemůže se však také uznati za platné, hledíc k němu s druhého odvolatelem uvedeného stanoviska, totiž že závěť sepsána jest řečí zůstavitelce nesrozumitelnou. Jde o poslední pořízení, napsané německy; z výpovědí svědků, slyšených o průběhu zřízení testamentu, jde na jevo, že zůstavitelka německy nerozuměla a není tedy žádné pochybnosti, že nebyla s to čísti, co bylo německy napsáno.
Sami žalovaní netvrdili v procesu opak. Z osob, jež spolužalovaná M. K. ku zřízení testamentu povolala, znal česky pouze J. K., on sám jednal se zůstavitelkou, tato svá prohlášení učinila jen česky a toto prohlášení zapsal pisatel testamentu, J. S., jak mu byla do němčiny přetlumočena. J. S., jenž, jak se odvolací soud přesvědčil, tak málo zná česky, že nerozumí číslicím a slovům, jež jsou v posledním pořízení důležitá, ani se nepokusil, aby se otázal německyzůstavitelky, patrně si jsa vědom, že by ona tomu nerozuměla. § 581. o. z. o. nařizuje, aby, neumí-li zůstavitel čísti dal si písemnost od jednoho svědka u přítomnosti ostatních dvou svědků, již do obsahu nahlédli, přečísti, a aby potvrdil, že písemnost obsahuje jeho vůli.
Zachovávání tohoto kategorického předpisu má býti zřejmě zárukou, že zhotovená písemnost odpovídá skutečné vůli zůstavitelově; to však předpokládá, že zůstavitel rozumí řeči, jíž písemnost byla napsána. Přetlumočením německy sepsané písemnosti, již přečetl J. S., svědkem J. K-em (předpokládajíc, že by přes hořejší vývody a proti ustanovení §§ 571 a 581 o. z. o. mohla se J. S-ovi přiznati kvalita svědka poslední vůle zůstavitelčiny), nebylo vyhověno shora řečenému předpisu, a to tím méně, ježto svědek M. K. dle vlastní výpovědi a pisatel testamentu J. S., jak se odvolací soud sám přesvědčil, znají česky zcela nedostatečně, a ježto odvolací soud nabyl dojmu z výpovědí J. S., že tento při sepisování poslední vůle, jakož i při tlumočení jejím spoléhal hlavně na údaje svědka J. K., jenž jednal se zůstavitelkou česky, an sám (J. S.) výslovně připouští, že by bez intervence K-ovy nebyl mohl napsati poslední vůli zůstavitelčinu.
Z tohoto skutkového děje vyplývá, že poslednímu pořizování zůstavitelčinu rozuměl dokonale pouze jeden svědek, a to J. K., a že zůstavitelka po přečtení písemnosti potvrdila jen to za správné, co jí J. K. přetlumočil. Tím se nikterak nevyhovělo předpisu zákona, že pořizovatel musí potvrditi, že testament, jenž mu byl jedním svědkem u přítomnosti ostatních dvou svědků, kteří do obsahu nahlédli, přečten, odpovídá jeho vůli i nemůže se tedy míti za to, že poslední pořízení M. P-ové učiněno bylo způsobem, jenž by právně zavazoval (§§ 581, 651, 591. o. z. obč.).
Názoru zástupce žalovaných, zastávanému u odvolacího líčení, že by se eventuelně písemní poslední pořízení M. P-ové mohlo zachovati jako ústní pořízení, nelze přisvědčiti, ježto jde jednak ze skutkové podstaty na jevo, že zůstavitelka chtěla testovati písemně, jednak jest třeba dle § 585. o. z. o., aby zůstavitel, zřizuje ústní testament, projevil svou poslední vůli přesně a srozumitelně před svědky, kteří musí býti současně přítomni a musí býti schopni, aby zůstaviteli rozuměli. Tohoto předpokladu v našem případě není, jelikož zůstavitelka pořídila jen česky, přede dvěma svědky, kteří česky s dostatek nerozumějí, pročež je sluší dle § 591. o. z. o. považovati za svědky nezpůsobilé.
Nejvyšší soud rozsudek II. stolice potvrdil.
Důvody:
Dovolání, opírající se o § 503. č. 4 c. ř. s., jest naprosto neodůvodněné.
Neboť i kdyby se nepřihledalo k porušení formy v § 579. o. z. obč. vytčené, které se skutečně stalo, právní posouzení, jehož se dostalo věci se strany soudu odvolacího, není nesprávné.
Předpisy § 482. c. ř. s. porušeny nebyly.
Neboť nešetření předpisů § 581. o. z. obč. bylo žalobcem již v žalobě výslovně vytýkáno. Žalovaní také ani nenamítali, že předpisů § 581. v případě tomto snad užíti nelze proto, že by tu nebylo zákonných jich podmínek, nýbrž zaujímali, a to ještě ve. spise dovolacím, stanovisko, že předpisů § 581. o. z. obč. při zdělání závěti bylo šetřeno.
Proto soud odvolací byl nejen opávněn, ale i povinen, by zkoumal na základě výsledků řízení průvodního, bylo-li vyhověno předpisům § 581. a k otázce té soud odvolací právem odpověděl záporně.
Nelze pochybovati, že dle intence právě dotčeného ustanovení zákona zůstavitel doslova smysl závěti, zejména v případech, kde, jako zde, běží o poslední pořízení mimosoudní, zvěděti musí přímo předčítáním a nikoli teprve přetlumočením, že tedy již proto v takových případech písemnost sepsána býti musí jazykem zůstavitelovým, a nikoli jazykem, jemuž zůstavitel nerozumí.
Přetlumočení neskýtá zde záruky, že zůstavitel prohlásil, že to co v písemnosti je napsáno, s jeho vůlí se srovnává, a to tím měně, ježto dle zjištění soudu odvolacího, jak pisatel závěti J. S., tak i svědek M. S. jazyka českého jen nedostatečně jsou znalí.
Co do otázky, nemá-li se poslední pořízení v platnosti zachovati alespoň jakožto pořízení ústní, stačí však poukázati k odůvodnění rozsudku naříkaného.
(Rozh. z 8. května 1906, č. 5517.) —a.

Citace:

Závěť sepsaná jazykem, jemuž zůstavitel nerozumí. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 5, s. 283-285.