Právo předkupní při dobrovolné soudní dražbě.

Nezl. E. V. zdědil dům ve S., jenž k návrhu poručníkovu cestou dobrovolné dražby se měl prodati.
Okr. soud ve Sv. dražbu povolil a o dražebním stání K. S., jenž na domě tom měl vtěleno právo předkupní, připojiv jemu opis dražebních podmínek, dle § 1076. ob. z. obč. uvědomil.
Do usnesení toho si K. S. stěžoval, domáhaje se toho, aby do dražebních podmínek pojato bylo ustanovení, že příklep nejvíce podávajícímu stane se teprve, když by rekurent K. S. svého práva předkupního vykonati a domu v 30denní lhůtě složením nejvyššího podání, resp. přebytku na váznoucí na domě tom dluhy sám převzíti nechtěl, trvaje na tom, že v případu dražby dobrovolné nikoliv § 1076., nýbrž § 1075. ob. z. obč. platnost má.
Zemský soud v Brně rekursu vyhověl a okr. soudu nařídil, aby, vyslechnuv poručníka jakož i rekurenta, o postupu, jehož při dobrovolné dražbě dotyčného domu k uhájení předkupních práv K. S. držeti se jest, a případně i se zřetelem k § 1075. ob. z. obč. dražební podmínky znova stanovil a strany o tom uvědomil.
Důvody:
V době, kdy ob. z. obč. byl vydán, měli jsme pro soudní dražbu nemovitostí pouze dražební řád z 15. července 1786, č. 565 sb. s. z., kterýž později dv. dekretem z 14. září 1815, č. 101 sb. z. p., byl znova prohlášen.
Tento řád dražební zná jen takové soudní dražby, kteréž přivoděny byly buď rozepřemi neb konkursy, a mluví-li § 1076 ob. z. obč. o soudní dražbě, má na zřeteli právě jen takové rozepřemi neb konkursy přivoděné, nikoliv ale svobodnou vůlí vlastníkovou způsobené dražby. Vtělením práva předkupního věcně oprávněný nabývá lhůty na rozmyšlenou, v níž věc vlastníkem osobě třetí prodanou na sebe převésti může a která jemu vůlí povinného zkracována býti nesmí a toliko v případu § 1076. ob. z. obč. se obmezuje; toto obmezení vztahovati se může toliko na případ, kde mimo vůli povinného věc soudem se vydražuje.
Dle toho nestačilo však pouhé uvědomění předkupníka o terminu dražebním, a jelikož v řízení nesporném soudce z moci úřední pečovati má o to, aby všeobecné předpisy byly zachovány a aby opatření jeho nedávala podnětu ku sporům (§ 2. a 277. nesp. říz.), nesprávným výkladem § 1076. ob. z. obč. však spory mezi předkupníkem s jedné a vydražitelem s druhé strany vzniknouti by mohly, bylo na základě vyjednání se stranami dle jich ujednání se, event. dle zákona dražební podmínky stanoviti.
Dovolacímu rekursu poručníkovu, v němž poukazováno zejména k tomu, že obava, že předkupník libovolně dům po dražbě vydražiteli odníti může, účastenství při dražbě v neprospěch nezl. vlastníka zmenší, an mnohý si rozmyslí, jíti ku dražbě snad jen proto, aby pomáhal podání do výše vyháněti a i kdyby snad vydražil, po celých dalších 30 dnů trvati v nejistotě, zdali dům mu zůstane čili nic, nejvyšší dvůr soudní vyhověl a usnesení soudu okresního obnovil.
Důvody:
Názor, že ustanovení § 1076. ob. z. obč. platí jen pro soudní dražby, »kteréž přivoděny byly rozepřemi neb konkursy«, má proti sobě především slovné znění tohoto místa zákonného, ano se tam nečiní rozdílu mezi příčinami k soudním dražbám.
K odůvodnění naříkaného usnesení dlužno však i toto namítnouti: Z dražebního řádu z 15. července 1786, č. 565 sb. z. s., nedá se spolehlivě odvozovati, že by týž předpokládal jen takové soudní dražby, kteréž způsobeny byly rozepřemi neb konkursy.
§ 2. předpisů těchto praví totiž toliko, že při takovýchto dražbách dlužno jest co nejpřesněji držeti se soudního neb konkursního řádu.
Dále plyne z porady komise, z kteréž ustanovení v § 1076. obsažené vzešlo, že měla komise na zřeteli též dražby dobrovolné, a hodí se úvahy, kteréž rozhodnými byly pro ustanovení zákona, o kteréž tu jde, též na soudní dražby dobrovolné.
Vychází to na jevo z následovního obsahu komisionelní porady z 10. června 1805. Referent navrhnul, aby prohlášeno bylo: »V případu soudní dražby věci právem předkupním zatížené musí oprávněný ve veřejných knihách zapsaný ku dražbě obzvláště býti předvolán«. Ostatní členové komise prohlásili, že předmět porady rozpadá se ve 2 otázky, totiž zda-li při soudních dražbách právo předkupní má zůstati na místě a zdali oprávnění, ve veřejných knihách zanešení, ku dražbě obzvláště mají býti předvoláváni.
Co první otázky se týče, hlasovali až na jednoho veškeří členové komise pro usnesení záporné, »jelikož právo předkupní příčí se jednak přirozené povaze pojmu dražby, při níž jen nejvíce podávající prodanou věc má obdržeti, jednak též užitek, jenž dražbou docílen býti má, zmenšuje, jelikož nikdo nebude se snažiti, aby zvýšením kupní ceny věc na se převedl, když známo jest, že každý vydražitel věc přenechati musí tomu, jenž má právo předkupní, tudíž každý by byl v nebezpečí, že marně splní podmínku, že obdrží věc ten, kdo nejvyšší cenu nabídne.
Jelikož pak i veřejná vážnost zde byla by poněkud v odporu s výsledkem, nemělo by se i z tohoto důvodu při veřejných dražbách, ať si nařizovány jsou soudem, aneb sice dobrovolně, avšak dle předpisů ním (tudíž soudem) daných, právu překupnímu vyhovovati, nýbrž mělo by i zde dbáno býti všeobecných zásad dražebních«.
Uvedené usnesení bylo uskutečněno, ačkoliv zmíněný odchylující se člen komise připojil se referentovi s odůvodněním, »jelikož by jináče obávati se bylo, že právo předkupní dle libosti by mohlo býti zmařeno, jelikož by věci s takovým obmezením obdržené bylo možno vzdáti se jen veřejnou dražbou«.
Též obsah odůvodnění tohoto vota vyvrací názor soudu rekursního.
(Rozh. z 4. září 1906, č. 14634.) —a.

Citace:

Právo předkupní při dobrovolné soudní dražbě. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 6, s. 296-298.