Kompetence soudů k žalobě, domáhající se na majiteli továrny změny jejího zařízení za účelem zamezení poškozování pozemku žalobcova infiltrací splaškami továrními. Přípustnost žaloby určovací v případě takovém a specifikace návrhů na odpomoc.

Rolnice A. zažalovala B., majitele továrny na smaltové nádobí, že továrními splaškami, do pozemku jejího prosakujícími, tento se hospodářsky poškozuje, takže se ani k zemědělským ani k stavebním účelům více nehodí. Návrh žalobní zněl:
1. aby zjištěno bylo, že žalovaný má žalobnici hraditi škodu, kteráž provozováním smaltové továrny na její pozemku se působí,
2. aby uloženo bylo žalovanému, aby na své útraty pozemek ten uvedl do stavu, jaký tu byl před zřízením továrny, a že
3. závod svůj tak musí zařídit, aby všeliké poškozování žalobničina pozemku pro budoucnost, zejména pak infiltrování jeho továrními splaškami zamezeno bylo. I. stolice žalobu zamítla.
Důvody:
Co se týče především návrhu na zjištění bodu 1., pokládá je soudce za nepřípustné. Žaloba na zjištění dle § 228. c. ř. s. předpokládá, že žalobce má právní zájem na tom, aby sporný právní poměr neb právo co nejrychleji zjištěno bylo. Takového zájmu v případě tomto není a žalobnice, jíž povinnost přísluší, aby právní zájem na zjištění takovém prokázala, vůbec ani netvrdí, že by takového zájmu měla.
Již z vývodů žalobních jest zřejmo, že žalobkyně v době podání žaloby mohla škodu, kterou tvrdí, též ciferně udati a na její náhradu žalovati. Jeli zde však možnost, podati žalobu na plnění, na náhradu škody, odpadá přirozeně potřeba žalovati pouze na zjištění, že žalovaná firma jest k náhradě škody povinnou, pročež není zde právního zájmu na co možná brzkém zjištění této povinnosti. Poněvadž pak zájem tento, jehož jsoucnost z moci úřední zkoumati se má, zde schází, muselo žádání ad 1. již z tohoto důvodu býti zamítnuto.
Další bod žádání ad 2. nevyhovuje předpisu § 226. c. ř. s., dle něhož žaloba obsahovati má žádání určité. Žalobnicí tvrzený dřívější dobrý stav pozemku není blíže určen a přes dodatek v přelíčení připojený, aby pozemek uveden byl do stavu »k obdělání plodinami polními způsobilého«, zůstává žádání žalobní i na dále neurčitým, jelikož tím dřívější » dobrý« stav přece blíže se neoznačuje, a poněvadž též udáno není, na jaký způsob uvedení pozemku do bývalého stavu státi se má. O takovém neurčitém žádání nelze však vydati rozsudku, jelikož by týž neměl žádného významu a nedal by se cestou exekuční provésti.
Určitost žádání schází konečně i v bodu 3., kteréž nad to prohlásiti dlužno zákonně nepřípustným.
Dle §§ 354. a 364. ob. z. obč. jest totiž vlastník pozemku oprávněn, aby svého pozemku v mezích, za tou příčinou zákonem vyměřených, totiž aby se obecné dobro zachovávalo a zvelebovalo, volně a neobmezeně užíval. Jmenovitě jest vlastník pozemku beze všeho oprávněn, aby na svém pozemku zřídil závod a potřebuje, nastanou-li podmínky § 25. živn. z., toliko povolení ku zřízení závodu úřadem živnostenským. Též změnu závodu může vlastník pozemku kdykoli, po případě na svolení živnostenského úřadu ve smyslu § 32. živn. z. předsevzíti. Aby závod tím neb oním určitým způsobem zařízen byl, nemůže naléhati dle rakouského práva soukromého, kteréž ve směru tomto pražádných ustanovení nevykazuje, osoba třetí, zejména soused, ač-li nemůže se odvolávati na své právo služebnosti. Právo ono přísluší jedině úřadu živnostenskému v případech §§ 25. a 32. živ. ř., a lze i v takovém případě, kdy předpisy úřadu živnostenského ohledně provozování závodu se neplní neb kdy závod neprovozuje se tak, jak byl povolen, dovolávati se toliko zakročení úřadu živnostenského. Před soudem mohlo by se žalovati jen tehda, kdyby žalobce, jak již dotčeno, oprávněn byl z důvodu soukromoprávního naléhati na nějaké určité zařízení závodní. V případě tomto však žalobnice ani netvrdila, že by měla nějaký soukromoprávní titul, z něhož by žalovaného k tomu neb onomu zařízení jeho závodu donutiti mohla, pročež žádání její ad 3. též jako zákonně nepřípustné zamítnuto bylo.
Odvolání žalobkyně zem. soud v Brně nevyhověl.
Důvody:
Provádějíc odvolací důvod nesprávného prý právního posouzení věci, poukazuje odvolavatelka k tomu, že novější theorie i judikatura ustavila se na zásadě, že náhrada škody, která působí se průmyslovými závody, soudcem civilním dle předpisů práva občanského ustanovovati se může.
Zásady této nelze ale použiti na případ této rozepře, jelikož žalobní žádání v odst. 3., kteréž soudce I. stol. též za zákonně nepřípustné označil, — a jen na tento bod rozsudku může se vytknutý právní vývod vztahovati — zjištění náhrady škody vůbec neobsahuje.
Co pak odst. 1. žaloby se týče, obsahuje týž skutečně návrh určovací ve smyslu § 228. c. ř. s. Žalobkyně tvrdí, že vodami, kyseliny obsahujícími a ze závodu žalovaného do pozemku jejího prosakujícími tento zkyselen a poškozen, tudíž zhoršen byl. Bylať tudíž také s to, aby výši škody této ciferné určila a náhradu její uplatnila, t. j. plnění žádala. Je-li však možno, žádati plnění, jest žaloba na určení trvání poměru právního neb práva vyloučena, jelikož schází právní zájem na co možná rychlém určení dle § 228. c. ř. s. Právem tudíž I. soudce žádání žalobní v bodu 1. zamítnul.
Oprávněným bylo však též zamítnutí bodů 2. a 3. žaloby; oba body tyto obsahují žádání neurčité, žádání pod 3. jest mimo to i nepřípustným.
Dovolávati se soudní pomoci lze přec jen za účelem tím, aby se soukromoprávní nárok, po případě třebas i nucené, t. j. dle předpisů řádu exekučního připuštěnými tam prostředky exekučními uskutečnil.
Dle bodu 2. žaloby, při přelíčení doplněného má se žalovanému uložiti, aby na své útraty pozemek žalobnice do takového, ku pěstování polních plodin se hodícího dobrého stavu uvedl, jaký zde byl před otevřením závodu jeho a dle bodu 3. má se jemu uložiti, aby závod zařídil tak, aby jakékoliv poškozování žalobničina pozemku závodem pro budoucí časy zamezeno bylo, zejména, aby přestalo prosakování pozemku toho splaškami ze závodu.
Pro posouzení a zjištění bývalého stavu žalobničina pole schází však veškerý podklad a bylo též její věcí, aby uvedla opatření, kteráž by učiniti se měla, aby pole do stavu ku pěstování polních plodin způsobilého uvedeno bylo, resp. aby infiltrace tohoto pozemku splaškami závodními zamezena byla. Právem namítá žalovaný, že nejde, aby snad teprve v řízení exekučním rozhodovala se otázka, jakých opatření ku dosažení účelu toho třeba jest.
Co konečně týče se přípustnosti žádání v bodu 3., sdílí i stolice odvolací názor, že za odpomoc proti škodlivým účinkům závodu politickým úřadem povoleného — a závodem takovým jest bez odporu i závod žalovaného — žádati dlužno v přední řadě u úřadu politického (živnostenského), jelikož jemu musí bytí ponecháno, aby určil, jakým způsobem zařízení závodu změniti se mají, kteráž z jeho nařízení neb s jeho schválením již dříve učiněna byla.
Na dovolání žalobnice nejvyšší soud zrušil rozsudek II. stolice v bodu 3., ponechav jej v bodech 1. a 2., kterým dovolání nečelilo, netknutým a nařídil soudu odvolacímu nové projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Dovolání, opírající se o revisní důvody č. 2. a 4. § 503. c. ř. s. jest oprávněným.
Žalobní návrh ad 3. opřen jest tvrzením, že závod žalovaného jest neúplně zřízen, že splašky, kyseliny obsahující, z něho do sousedního pozemku žalobničina prosakují, půdu jeho zkyselují a vůbec na povahu jeho co nejškodlivěji účinkují.
Tím tvrdí se nejen snad pouze nepřímý, ze zcela přirozených příčin odvoditelný škodlivý vliv závodu, nýbrž přímé, založením závodu způsobené vsahování žalovaného do vlastnické sféry žalobnice a z té příčiny dovolává se ona soudní pomoci.
K tomu jest žalobnice úplně oprávněna, a nelze žádání její prohlásiti z té příčiny nepřípustným, poněvadž opomenula zakročiti za odpomoc u úřadu politického.
§§ 25. a 32. živn. řádu neposkytují pro tento názor nižších soudů žádné opory.
Z těchto ustanovení, jakož i z § 30. živn. řádu naopak vychází, že rozhodnutí živnostenského úřadu má sice vyřknouti, zdali a pokud navržený závod ve směru živnostensko-policejním jest přípustným a tudíž se povoluje, že však úřadu živnostenskému nepřísluší rozhodovati o námitkách ze soukromoprávních titulů proti podniku činěných, že naopak projednání těchto, pokud nezdaří se, odkliditi je v dobrotě, výslovně na cestu práva poukázati se má.
Jest proto právně mylným, že žalobkyně se svým z práva vlastnického (§§ 354. a 362. ob. z. obč.) odvozovaným nárokem na úřad politický (živnostenský) odkázána byla.
Druhým důvodem zamítacím ohledně žádání žalobního ad 3. jest jeho neurčitost.
Dotyčným vývodům rozhodnutí odvolacího dlužno přisvědčiti potud, pokud žádání žalobkyně směřovalo k tomu, aby žalovanému uloženo bylo, aby závod svůj zařídil tak, aby jakékoliv poškozování pozemku žalobničina provozováním závodu pro časy budoucí bylo zamezeno.
Tato část žádání jest skutečně úplně neurčitou a nedala by se v případě odsouzení vymáhati.
Avšak to nyní již není více předmětem úvahy, jelikož žalobnice v revisi od této části žalobního žádání upustila a toto obmezila pouze na to, aby žalovaný odsouzen byl závod zaříditi tak, aby infiltrace žalobničina pozemku splaškami závodními přestala, kteréžto obmezení žalobního žádání též během řízení revisního dle §§ 235. odst. 4., 463. odst. 1. a 513. c. ř. s. se připouští. Této, již v původním návrhu žalobním ad 3. doslovně obsažené části žalobního žádání neurčitost vytýkati nelze. Neboť dotyčný návrh žalobní v jádru svém nesměřuje na vykonání určitých zařízení závodních, nýbrž pouze na budoucí zamezení bezprostředního vsahování do žalobničina vlastnictví žalovaným, spočívajícího v infiltraci žalobničina pozemku splaškami továrními, při čemž způsob, jakým infiltrace tato zamezena býti má, žalobnici jest lhostejným.
Ve skutečnosti jest zde tudíž žádání žaloby negativní ve smyslu § 523. ob. z. obč., směřující k tomu, aby žalovaný od vsahání do vlastnictví žalobničina, kteréž si osobuje, upustil.
Tomuto pojímání mohlo případně beze všeho určitějším vyjádřením výroku rozsudkovčho vyhověno býti a tím i pro případ budoucí exekuce pochybnostem zabráněno býti.
Úplné odkázání tohoto žádání žalobního však nikterak oprávněným není. Nicméně nemohl se soud revisní pouštěti ,do rozhodování meritálního, poněvadž soud odvolací, právě tak jako soudce první, předpokládaje mylně neurčitost a nedostatečnost žádání žalobního ad 3., opomenul provésti důkaz o skutečnostech, žalobní žádání zakládajících, jakož i o věcných námitkách proti žalobě uvedených.
Jelikož tudíž ve směru tomto řízení odvolací jest vadné a neúplné, bylo revisi žalobničině, o č. 2. a 4. § 503. c. ř. s. se opírající, vyhověti a věc soudu odvolacímu vrátiti.
(Rozh. z 20. února 1906, č. 1067.)
Soud odvolací na to připustil důkaz místním ohledáním a znalci, načež žalobkyně vzala své odvolání nazpět levatis expensis. Byla by též sotva jakého úspěchu docílila, poněvadž pouze nějakým všeobecným nařízením neb zákazem (ad 3. žalobního žádání) by jí pomoženo nebylo, nějaké konkrétní nařízení však soud by vydati nemohl, aniž by zasáhl do právomoci úřadu živnostenského, jenž dle § 26. živn. řádu výlučně jest kompetentním, aby vady továrního závodu zkoumal a k jich odstranění vhodná zařízení předepsal. Jen týž úřad, jenž dal povolení k zřízení závodu, může další opatření ohledně jeho provozování naříditi, nikoliv ale úřad jiný, soud, jelikož by tím nezbytně vyvolán byl konflikt. Vždyť dle § 30. odst. 4. živn. ř. nesmí polit. úřad zakázati stavbu továrny, ani když protestanta s jeho námitkami proti zřízení továrny o civilně-právní titul se opírajícími, poukázal na pořad civilní a dle rozhodnutí nejv. spr. soudu z 13. ledna 1881, č. 2500, věst. č. 987., rozhoduje o tom, má-li povolený závod jakožto takový tudíž ve svém dosavadním schváleném stavu dále trvati, úřad živnostenský dle předpisů řádu živn. Z toho jest přec jasno, že na technickou stránku továrny nemají soudové žádné ingerence. Stavbu továrny může sice soud dle odst. 5. téhož § 30. až do skončení sporu civilního zastavit neb podmínky ohledně změn plánu stanovit, avšak určovati změny technického zařízení již po léta trvající továrny, kompetence takové žádný platný zákon soudům nepropůjčuje. Ve sporu tomto přec nejde o nějakou námitku proti stavbě továrny z titulu soukromoprávního, nejde též o uplatnění práva vlastnického z důvodu §§ 354. a 362. ob. z. obč., neboť žalobkyně ani netvrdí, že by žalovaný ji ve volném její právu vlastnickém nějak obmezoval neb obtěžoval, právo spoluužívání neb právo služebnosti ku propouštění splašek si osoboval, žalobkyně, upustivši v odvolání od svého žalobního žádání ad 1. a 2., trvá jen a výhradně na postulátu technických změn závodu, týkajících se nádržky splaškové, resp. odvádění splašek.
Takových změn — a bez těch by se vyhovění žalobnímu žádání ad 3. neobešlo — nemohou přec ani ve všeobecné formě tohoto žádání nařizovati soudové. Vždyť nemůže se předvídati, zdali úřad živnostenský, jenž přece výrokem soudním nikterak není ve směru tom vázán, změny takové povolí a zdali vůbec jinší než dosavadní odvádění splašek v případě tomto jest možným. I takové pouze principielní nařízení, jak je žalobnice až v revisi stylisovala, »aby závod zařízen byl tak, aby infiltrace přestala«, obsahoval by nařízení ku změně závodu, k němuž jen úřad živnostenský jest kompetentním a bylo by co do effektu svého vždy závislým na tom, co řekne úřad živnostenský, zdali totiž a jaké změny sám nařídí. Soud by toto své nařízení nikdy nemohl exekučně provésti, nýbrž musela by se žalobnice s rozsudkem soudu teprve obrátiti na úřad živnostenský s prosbou jakožto na úřad povolující a nikoliv snad exekuční.
To, čeho žalobnice tímto platonickým žádáním se domáhá, rozumí se se stanoviska zákoníka občanského samo sebou a na to věru by nebylo třeba procesu; nechce-li neb nemůže-li snad vlastník továrny poškozování sousedního pozemku zameziti, jest sousedovi práv ze škody, a tu by ovšem nastala kompetence soudní; tím ale, že žalobnice od svého žádání ad 1., náhrady škody se týkajícího, v řízení revisním upustila, odpadlo též to jediné, co by do oboru působnosti soudní spadalo.
Jináče by se ovšem věc měla, kdyby žalobnice místo změn na továrním zařízení domáhala se pouze vysušení a opravy svého pozemku, neškodného svádění splašek pozemkem tímto nebo aspoň zápovědi propouštění splašek do jejího pozemku; tu by ovšem živnostenský úřad kompetenci soudu nebyl na závadu. (Tak se to mělo v případě, o kterém rozhodl nejv. soud rozhodnutím z 25. listopadu 1902, č. 8154 U. Gl. nová ř. sv. V. č. 2109, na který žalobnice jakožto prý úplně analogický poukazovala. Ani další případy, na něž se žalobnice odvolávala, rozh. z 14. prosince 1871, č. 12629, U. Gl. 4361, rozh. z 13. března 1884, č. 2397, U. Gl. 9934, netýkaly se závodů průmyslových; v prvějším šlo ostatně jen o náhradu škody.)
Argumentaci nejv. soudu z § 30. živ. ř. nelze též uznati správnou; neboť zde poukazují se na cestu práva jen soukromoprávní nároky, jakými však nárok na změnu továrního zařízení rozhodně není, ano tato dle § 32. živ. ř. jedině kompetenci úřadu živnostenského podléhá. Nárokem soukromoprávním by bylo uznání práva vlastnického neb výlučného užívání (v tomto případě by byly §§ 354. a 362. ob. z. obč. v rozh. nejv. soudu, citované na místě), neb konečně nahražení škody. Žalobnice však netvrdí, že by si žalovaný nějakého práva k jejímu pozemku osoboval a žalobnice ani přibližně škodu svou ciferně neudává, takže žaloby této za žalobu na náhradu škody považovati nelze, nýbrž efektivně jen za žalobu na změnu technického a snad i stavebního stavu továrního. Není žaloba ta ani žalobou negativní dle § 523. ob. z. obč., kteráž předpokládá osobování si práva ku propouštění svých splašek; vždyť žalovaný co nejrozhodněji popírá, že by prosakování splašek se dělo a vůbec i jen možným bylo a sama žalobnice vysvětluje prosakování splašek jen nedokonalým zařízením továrny. Boubela.

Citace:

Kompetence soudů k žalobě, domáhající se na majiteli. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 5, s. 249-255.