Kompromisy, které kompromitují.

Spor může býti o to, je-li dnešní národní shromáždění, vyslané výkonnými výbory politických stran, povoláno jen k přípravě voleb do ustavujícího sboru republiky а k vyřizování věcí, které jsou nezbytnostmi života státního, či také k vyřizování otázek, nutných s hlediska obecné spravedlnosti.
Ale o tom nemůže býti sporu, že toto shromáždění — zahájilo-li jednání o určité otázce — jest povinno, se ctí ji vyříditi. Neboť jeho činnost, nejen politická, nýbrž i právní, jest pozorné sledována a jeho činy platí za projevy národního myšlení a národní povahy naší. Není Rakouska, není výmluvy. Jsme bezvýhradně odpovědni za vše, co vyjde z rukou našich představitelů.
Z toho jest patrno, že dnes je docela zbytečno uvažovati o tom, zda Dr. Bouček učinil dobře, když podnítil na samém úsvitě republiky spor s reformou práva manželského. Bylo možno namítati, že věc je předčasná a národní shromáždění nevhodným sborem pro věci práva soukromého — bylo možno uvésti proti tomu, že rakouské právo manželské je neslučitelno s životem v demokratické republice, že politicky reakční poměry v Rakousku bránily nutnému pokroku na tomto poli, že chvíle osvobození volá po činu na tomto nejtemnějším místě našeho práva občanského, že zasluhují pozornosti tisíce lidí nešťastných, upírajících všechny naděje na zákonodárství osvobozené vlasti.
Ale není možno popříti, že národní shromáždění zápas přijalo, že otázka podnícená je v proudu, že vzbudila zájem nejširší veřejnosti české, a že výsledek zápasu vzbudí zájem ciziny. Není možno, než probiti se překážkami a ukázati, seč jsme. Právní výbor zabýval se nejprve materielním, později také formálním právem manželským a za součinnosti znalců (Prof. Hennera. Krčmáře, Hory, Svobody a Meverocha) vypracoval osnovu zákona. Vycházelo se se stanoviska zesvětštění práva manželského a sjednocení v rukou státu. Dle osnovy bylo zavedeno závazné manželství civilní, ale připuštěno zároveň, aby snoubenci, vykáží-li se oddacím listem o sňatku civilním mohli se podrobiti celému řízení o sňatek církevní, tedy ohláškám církevním i prohlášení souhlasu před duchovním dle způsobu dosavadního.
Tím zamýšlelo se především jednoty o zápisech matričních, které by byly přeneseny na úřady státní, ale mimo to úplné odstátnění úkonu církevního. Kněz neměl býti nucen, aby se účastnil obřadu, jímž vzniká manželství s účinky, vyslovenými zákonem státním, které jsou následkem rozlučitelnosti nesrovnatelný s nazíráním církevním. Kněz měl účinkovati při svátostném aktu, spojeném s účinky svátostnými s hlediska církve a státní úřad měl se účastnili smluvního aktu manželského, spojeného s důsledky, jak je vyjadřuje právo občanské. Jen dobrovolné podrobení se formě církevní mělo zavazovati manžele k příkazům církve a jen s hlediska církevního. Činitel státní nebyl a neměl býti proti církevnímu zahrocen, nýbrž měl se vyvíjeti rovnoběžně pro formu státní. Podivným způsobem spatřoval se útok proti církvi — dokonce proti náboženství (!) — v závaznosti sňatku civilního. Podniknut zápas, vedený úžasnou agitací, vedenou prostředky namnoze neloyálními, podniknuto jednání, vedoucí ku kompromisu, hodnému politování. Ne závazná, nýbrž na vůli daná forma občanská, rovnocenná formě církevní. Při tom bylo zprvu výslovně prohlašováno, že to je toliko dvojí forma téhož sňatku, daná snoubencům na vůli a tvořící tytéž účinky právní, totiž účinky, vyslovené v zamýšleném zákonu o právu manželském — tedy i s rozlučitelnosti v případech, osnovou taxativně vypočtených a po provedení řízení soudního dle řádů dosud platných a částečně novými předpisy doplněných.
Již tento kompromis je krokem zpět. Nejen, že soustava dvojích matrik se zachovává pro budoucnost, ale zároveň ideově se porušuje čistota původního návrhu. Začíná proud o odstátnění církve a odcírkevnění státu, ale začíná se průlomem. Kněz povolává se k tomu, aby účinkoval při manželské smlouvě s účinky civilními, odlišnými od dogmatických zásad církevních. Při úkonu svátostném koná se zároveň civilní akt státní a na tutéž věc nazírá jinak církev, jinak stát, ano jinak na ni nazírá kněz jako služebník církve a jako vykonavatel úkonu státního. Ale jedna přednost tu zbývá: jednota hmotného práva manželského. Neboť každý sňatek, ať kteroukoli z obou forem uzavřený, jest sňatek platný před zákonem a nesoucí tytéž účinky právní. Jsou sice pochybnosti o hodnotě dvojitosti formy s hlediska poměru mezi státem a církví, s hlediska ideového a politického, ale právní cit přece jen není uražen.
Ale tu přichází druhý kompromis, v pravém smyslu slova obludný. Žádá se, aby platilo dvojí právo materielní, jiné pro katolíky, jiné pro ostatní občany státní. Manželství katolíků — ať již uzavřeli sňatek ve formě občanské nebo ve formě církevní, má býti nerozlučitelno — pokud jsou katolíky. Kdo přestane býti katolíkem, pro toho neplatí nerozlučitelnost sňatku, byť i byl církevně uzavřen. Ale kdo zůstane katolíkem, pro toho má býti nerozlučitelným i sňatek civilně uzavřený. Chce-li tedy někdo, aby manželství jeho bylo rozloučeno a má-li pro to zákonité důvody, ať nejprve vystoupí z církve. (Po provedení rozluky snad může zase vstoupiti do církve?) Setrvá-li jeden z manželů v církvi, platí pro něj sňatek, který je zrušen pro druhého, jenž z církve vystoupil.
Ve starém právu manželském jsou také takovéto podivnůstky. Ale to je právě starožitnost, slepená z podivínství nahromaděných dobou. Má však takhle vypadati čestné právo budoucnosti? K tomu se tímto hanebným kompromisem pomůže? Strašné agitaci proti českému státu. Neboť nikdo nedokáže katolickému světu, že právě katolické strany hnaly věci k tomuto zkompromitování českého práva. Každý za hranicemi řekne, že to je právo špatné, ale mimo to ostře vyhrocené proti církvi. Neboj stát povoluje rozluku s podmínkou, že katolík opustí svou církev a dopustí se tak těžkého zločinu proti církvi. Stát svým právem svádí a pohádá k vystupování z církve. Může býti nalezen účinnější prostředek k agitaci protistátní? Katolické strany domáhají se kompromisem zákona, který by jim dal nejtěžší zbraň proti těm, kteří svou povolností k jejich vlastnímu návrhu přikyvují. Tyto důvody proti porušení osnovy zákona o právu manželském energicky přednesli všichni čtyři znalci z české fakulty právnické. Je tedy patrno, že by zákon, takto vytvořený naprosto neměli na svědomí. Představitelům národa, zasedajícím v národním shromáždění, jest tedy přáti, aby se nedaly na tyto osudné dráhy na počátku zákonodárné činnosti v oboru práva soukromého.

Citace:

SVOBODA, Emil. Kompromisy, které kompromituji. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 1, s. 11-12.