Péče o válečné poškozence.
K § 23 zákona z 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. Výše sirotčího důchodu jest nezávislá na výši alimentů, které nemanželský otec se zavázal svému nemanželskému dítěti platiti.
Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Brně přiznal výměrem z 19. ledna 1922, čj. 112.008/21 nezletilé M. R., narozené 29. prosince 1911, nemanž. dceři ve válce zemřelého A. K. sirotčí důchod ročních 96 Kč od 1. května 1920 do dokonaného 16. roku nebo do dřívějšího jejího zaopatření s 50% drahotní přirážkou měsíčních 4 Kč až na další.
Odvolání nezl. M. R., zastoupené mateřskou poručnicí M. R. st. ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím z 24. listopadu 1922, č. j. 36.758/V-I zamítlo z těchto důvodů: Dle spisů okresního soudu ve V. P. 5. prosince uzavřen byl dne 11. července 1913 u jmenovaného soudu mezi poručníkem nezletilé M. R. a otcem a zástupcem nezletilého A. K. smír, dle něhož tento poslednější uznal, že nezletilý A. K. jest otcem nezletilé M. R., dne 29. prosince 1911 narozené, a zavázal jmenovaného k placení měsíční částky K 8,— na výživu a vychování uvedeného dítka, a byl tento smír také vrchnoporučensky schválen. Tímto smírem byl ve smyslu § 1380 obč. zákona závazek nezletilého A. K. ku konání otcovských povinností vůči nezletilé M. R. jednou pro vždy přesně určen a neměl tedy
282 nemanželský otec nad ujednané alimenty žádného dalšího závazku k řečenému dítku z důvodu otcovství. — A poněvadž sirotčí důchod jest dle povahy své náhradou za ztrátu, již dítko utrpělo smrtí otcovou, jest možno nezletilé M. R. na základě §§ 21 a 23 zák. z 20. února 1920, č. 142 sb. z. a n. přiznati důchod sirotčí jen v té výši, mnoho-li obnášejí vyrovnané alimenty, tedy ročně Kč 96,—.
Rozhodnutí toto zrušil nejv. správní soud pro nezákonnost, uváživ o stížnosti proti rozhodnutí podané v podstatě toto:
Zákon ze dne 20. února 1920, č. 142 sb. z. a n., postaviv co do podmínek nároku dle § 21 nemanželské děti válečných poškozenců, uvedených v § 20 na roveň dětem manželským, byly-li ovšem počaty před událostí, která nárok zakládá, ustanovil v § 23 cit. zákona důchod sirotčí pro jedno dítě ročním obnosem 300 Kč, a pro každé další dítě žijící v téže domácnosti 232 Kč ročně. Zákon vyjádřil tedy zcela jasně, že důchod tento má býti poskytnut pevnou sumou absolutní. Předpis o tom, zda-li a za jakých podmínek tato absolutní výše sirotčího důchodu smí býti snížena, dán jest v ustanovení § 24 cit. zák., jež jako nižší hranici důchodu vdovského a sirotčího dohromady označuje částku 1800 Kč, a předpisuje, že kdyby důchody tyto dohromady převyšovaly tuto částku, jest důchod sirotčí stejnoměrně snížiti. V tomto jediném případě zákon dopouští, aby sirotčí důchod byl snížen. Že názor tento jest správný, vyplývá i z ustanovení zákona, jednajících o důchodu sirotčím s ustanoveními o důchodu vdovském. I tento důchod stanovil zákon v § 17 částkou pevně určenou; avšak již v následujícím § 18 připustil výslovně snížení jeho pro případ, že vdova nežila s manželem ve společné domácnosti, na takový obnos, kterým manžel byl by povinen přispívati na její výživu. Z toho je patrný úmysl zákona nahraditi vdově ujmu jí nastalou, t. j. onen obnos, jehož by se jí jinak dostávalo od manžela.
Nepojal-li však zákon obdobného ustanovení do své částky, pojednávající o důchodu sirotčím, pak z toho následuje a contrario, že důchod sirotčí vytčeným způsobem omeziti nechtěl a neomezil.
(Nález nejv. správ. soudu z 25. února 1924, č. 5022/23.)
283